|
Úvaha
nad evangeliem 4. neděle po velikonocích
Milí přátelé,
Pán Ježíš vyvádí své ovce na pastvu a ony ho následují, protože znají jeho hlas.
V tom stádu jsem i já a raduji se z toho, protože toužím, aby mě Ježíš zavedl na
své pastviny.
Tam nasytím svou víru, aby byla pevná jako lano a živá jako voda z lesní
studánky. Tam posílím svou naději, aby nezhasla, když se mi v životě
zašeří.
Tam budu hledat nejvzácnější bylinu, lásku k Bohu i k lidem, bez níž není
možno líbit se Pánu.
Ježíš ví, že ho následuji. Není divu, že se mne tedy ptá:
Jdeš za mnou. Ty
mě znáš? Odkud mě znáš? Co o mně víš?
Pane, znám tě z evangelia, kam sepsali zanícení svědkové radostnou zvěst o tobě.
A co odtud o tobě vím?
Vím, žes pravý, skutečný člověk.
Stojíš u Lazarova hrobu v Betánii. Vedle tebe jeho dvě sestry, opodál zástup
lidí. Jsou dojati, sestry pláčí. Pozoruji tě, Pane, co uděláš. Čekám, že
mávnutím ruky zjednáš ticho a pak že začneš mluvit. A ty umíš mluvit, mluvit
jako ten, kdo má moc. Jenže ty víš, kdy je dobré mluvit, a kdy je lepší mlčet,
ba dokonce plakat.
A tak nic neříkáš, pláčeš. Máš oči plné slz: V tom tě poznávám jako pravého
člověka se srdcem na pravém místě. Dovedeš se radovat s veselými, dovedeš plakat
s plačícími.
Kolik bych pro to mohl uvést důkazů:
Jak zpíváš se svatebčany v Káně,
jak chováš na klíně děti,
jak se s láskou díváš na mládence, který začíná přemýšlet o spáse,
jak se ujímáš babičky, která se – chuděra – chtěla aspoň dotknout lemu tvého
šatu,
jak pláčeš nad osudem Jeruzaléma
a o čem všem bych
ještě mohl mluvit!
Ježíši,
jsi skutečný, pravý člověk, můj bratr lidského rodu. Jaká čest pro mne!
Vím, žes Boží Syn.
Evangelium mluví o mnoha znameních, kterás vykonal božskou mocí na ubohých k
jejich dobru i na potvrzení svého poslání.
Nyní visíš na kříži v nerovném zápasu o dech, svíjíš se v rostoucích křečích.
Nebylo by divu, kdybys dal najevo bolest a zklamání nad svým osudem, nad
slabostí svých učedníků, kdybys proklel Kaifáše, Jidáše a celou triumfující,
chechtající se smečku pod křížem. -- A ty už skutečně otevíráš ústa, horečkou
vyprahlé rty se chvějí – budu slyšet spravedlivý odsudek? Otče, odpusť jim!,
to je tvůj odsudek.
Slova tak závratná, že mohou vycházet jedině z Lásky, kterou je Bůh.
Slova tak nečekaná, že i vrah, umírající po Ježíšově pravici, uvěřil: Pane,
vzpomeň si na mne, až vejdeš do svého království!
A kdyby ani toto svědectví nestačilo, potom tu jsou tvá poslední slova s kříže:
Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha. Svědectví, že Boha
máš za svého Otce!
Ježíši,
jsi Syn Boží. A to je vůle tvého Otce, který tě poslal: abys neztratil nikoho
z těch, které ti dal, ale vzkřísil je v poslední den. Jaká naděje pro
mne!
To je mé vyznání, Pane. V duchu slyším tvou odpověď, jak ji tlumočí list
Jakubův: To slovo musíš uvádět ve skutek a ne mu pouze naslouchat!
Co tedy učiním pro svou víru?
Budu se ji snažit důkladně poznat.
Když mě zavedeš na svou pastvinu, nelehnu si do trávy a neusnu.
Bedlivě se budu rozhlížet kolem sebe i nad sebou a hledat tam viditelné stopy
tvé neviditelné velikosti a moci.
Budu o ni prosit.
Více budu důvěřovat svému pastýři, než sám sobě.
Pane, dej mi více víry, tak bude znít má prosba. Zvláště po svatém
přijímání!
Budu z víry žít.
Nedám si pokoje, dokud se nepřesvědčím, zda není nablízku některá tvá ovečka,
které bych mohl být prospěšný. A posloužím jí tak, jako bych sloužil tobě,
Pane.
|
