DUCHOVNÍ

SLOVO:

  

29. neděle v mezidobí

    

26. neděle v mezidobí

    

25. neděle v mezidobí

    

24. neděle v mezidobí

    

22. neděle v mezidobí

    

19. neděle v mezidobí

    

17. neděle v mezidobí

    

16. neděle v mezidobí

    

15. neděle v mezidobí

    

14. neděle v mezidobí

     

Seslání Ducha Svatého

    

5. neděle velikonoční

    

4. neděle velikonoční

    

3. neděle velikonoční

    

Zelený čtvrtek

    

5. neděle postní

    

3. neděle postní

    

1. neděle postní

    

    

 

Úvaha nad evangeliem 4. neděle po velikonocích

   

Milí přátelé,

 

Pán Ježíš vyvádí své ovce na pastvu a ony ho následují, protože znají jeho hlas. V tom stádu jsem i já a raduji se z toho, protože toužím, aby mě Ježíš zavedl na své pastviny.

Tam nasytím svou víru, aby byla pevná jako lano a živá jako voda z lesní studánky. Tam posílím svou naději, aby nezhasla, když se mi v životě zašeří.

Tam budu hledat nejvzácnější bylinu, lásku k Bohu i k lidem, bez níž není možno líbit se Pánu.

 

Ježíš ví, že ho následuji. Není divu, že se mne tedy ptá:

Jdeš za mnou. Ty mě znáš? Odkud mě znáš? Co o mně víš?

 

Pane, znám tě z evangelia, kam sepsali zanícení svědkové radostnou zvěst o tobě. A co odtud o tobě vím?

 

Vím, žes pravý, skutečný člověk.

 

Stojíš u Lazarova hrobu v Betánii. Vedle tebe jeho dvě sestry, opodál zástup lidí. Jsou dojati, sestry pláčí. Pozoruji tě, Pane, co uděláš. Čekám, že mávnutím ruky zjednáš ticho a pak že začneš mluvit. A ty umíš mluvit, mluvit jako ten, kdo má moc. Jenže ty víš, kdy je dobré mluvit, a kdy je lepší mlčet, ba dokonce plakat.

A tak nic neříkáš, pláčeš. Máš oči plné slz: V tom tě poznávám jako pravého člověka se srdcem na pravém místě. Dovedeš se radovat s veselými, dovedeš plakat s plačícími.

 

Kolik bych pro to mohl uvést důkazů:

Jak zpíváš se svatebčany v Káně,

jak chováš na klíně děti,

jak se s láskou díváš na mládence, který začíná přemýšlet o spáse,

jak se ujímáš babičky, která se – chuděra – chtěla aspoň dotknout lemu tvého  

     šatu,

jak pláčeš nad osudem Jeruzaléma

a o čem všem bych ještě mohl mluvit!


Ježíši, jsi skutečný, pravý člověk, můj bratr lidského rodu. Jaká čest pro mne!

 

 

Vím, žes Boží Syn.

 

Evangelium mluví o mnoha znameních, kterás vykonal božskou mocí na ubohých k jejich dobru i na potvrzení svého poslání.

Nyní visíš na kříži v nerovném zápasu o dech, svíjíš se v rostoucích křečích. Nebylo by divu, kdybys dal najevo bolest a zklamání nad svým osudem, nad slabostí svých učedníků, kdybys proklel Kaifáše, Jidáše a celou triumfující, chechtající se smečku pod křížem. -- A ty už skutečně otevíráš ústa, horečkou vyprahlé rty se chvějí – budu slyšet spravedlivý odsudek? Otče, odpusť jim!, to je tvůj odsudek.

 Slova tak závratná, že mohou vycházet jedině z Lásky, kterou je Bůh.

Slova tak nečekaná, že i vrah, umírající po Ježíšově pravici, uvěřil: Pane, vzpomeň si na mne, až vejdeš do svého království!

A kdyby ani toto svědectví nestačilo, potom tu jsou tvá poslední slova s kříže: Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha. Svědectví, že Boha máš za svého Otce!

 

Ježíši, jsi Syn Boží. A to je vůle tvého Otce, který tě poslal: abys neztratil nikoho z těch, které ti dal, ale vzkřísil je v poslední den. Jaká naděje pro mne!

 

To je mé vyznání, Pane. V duchu slyším tvou odpověď, jak ji tlumočí list Jakubův: To slovo musíš uvádět ve skutek a ne mu pouze  naslouchat!

 

Co tedy učiním pro svou víru?

 

Budu se ji snažit důkladně poznat.

Když mě zavedeš na svou pastvinu, nelehnu si do trávy a neusnu.

 Bedlivě se budu rozhlížet kolem sebe i nad sebou a hledat tam viditelné stopy tvé neviditelné velikosti a moci.

 

Budu o ni prosit.

Více budu důvěřovat svému pastýři, než sám sobě.

Pane, dej mi více víry, tak bude znít má prosba. Zvláště po svatém přijímání!

 

Budu z víry žít.

Nedám si pokoje, dokud se nepřesvědčím, zda není nablízku některá tvá ovečka, které bych mohl být prospěšný.  A posloužím jí tak, jako bych sloužil tobě, Pane.                

 

Design and web by Petr Mizera, © 2008