|
Úvaha
nad evangeliem na první postní neděli
Každý už jistě zakusil v životě chvíle, kdy byl unaven,
roztrpčen, kdy ho oslabila nemoc nebo zlá příhoda. To jsou nebezpečné okamžiky,
protože právě na ně čeká zlý duch, satan. Teď se asi usmějete: to je přece
mikulášská postavička pro postrašení dětí, ale my dospělí? Vidíte, právě
to zlý duch potřebuje. Aby se o něm nemluvilo, aby se v něj nevěřilo:
chce zůstat v skrytu. Nemá rohy, kopyta, ani ocas. Je to elegantní, vysoce
vzdělaný pán s obrovskými zkušenostmi, přitom nekonečně zlý, zatvrzelý
v nenávisti vůči Bohu i člověku. Chechtá se těm, kdo v něho
nevěří, je přítelem těch, kdo pohrdají Bohem: jenže jeho přátelství
je pro duši smrtící.
Přejděme
k evangeliu:
Ježíš
končí čtyřicetidenní půst před svým veřejným vystoupením. Má hlad a
žízeň, je vyčerpaný.
Satan
to ví a hned toho využije: Jsi přece Boží
Syn, lehce si obstaráš pokrm i nápoj, proč to tedy neuděláš? Chci ti připomenout:
to hlavní je, aby ses měl sám dobře, ostatní až potom. Stejně se na tebe
vykašlou, když je budeš potřebovat, nepřetrhni se tedy, když myslíš, že
oni potřebují tebe. Především hleď, ať se máš dost chleba pro sebe.
Asi
čeká, že se s ním Ježíš dá o řeči jako kdysi Eva, ale mýlí se:
Odpověď je stručná a biblická: Člověk
nežije jen chlebem, nýbrž Božím slovem.
To
je krásné, ale velmi těžké, žít Božím slovem. To slovo totiž říká: Miluj!
Boha nade vše, bližní jako sebe. Ježíš
to ještě upřesňuje: Kdybys miloval jen
ty, kdo mají rádi tebe, co zvláštního bys dělal? To přece činí i pohané!
Přišel
si ke mně popovídat známý.
Blízko
nás žije rodina v těžké situaci. Otec před časem dost pil, prý přestal,
ale nikdo mu nevěřil a nemohl sehnat práci. Použil jsem známosti a dopadlo
to dobře, dostal nějaký příspěvek.
Šel
jsem poděkovat známému, který to zařídil, a cestou jsem se stavil v restauraci
na kávu. A hle, s nějakým kamarádem tam nad pivem seděl muž, o němž
je řeč. Slyšel jsem, jak
říká: To je ten, co se za mě přimluvil.
To víš, že to nedělá zadarmo! Kdoví, kolik za to zprostředkování od
sociálky dostane – jistě víc než já.
Zpěnila se ve mně
krev a chtěl jsem zavolat, aby mou žádost odložili. Jenomže – nevím, proč
právě teď -- jsem si vzpomněl na evangelium. Tam přece zní slovo Boží.
Ježíš je šeptá rozpukanými rty a je to slovo ohromující: Otče,
odpusť jim.
A tak jsem se usmál, poděkoval jsem příteli za pomoc a bylo mi u
srdce dobře, lehce.
Pokušitel
se jen tak lehce nezdává. Neuspěl poprvé, zkouší to znovu: Nu,
nechci tě odvracet od tvého poslání,
ale proč bys při tom byl tak poctivý? S
lidmi to musíš umět. Upozornit na sebe něčím neobvyklým, trošku jim tak
zahrát divadélko – a budeš jejich. Zkus to také. Co kdybys seskočil s chrámového
vrcholu do cedronského údolí: je to výška 400 loktů (180m), budou křičet hrůzou, až
poletíš – žasnout, že se ti nic nestalo. A budeš jejich miláčkem.
Ježíš
nic nevysvětluje, jen připomíná: Nebudeš
pokoušet Pána, svého Boha.
Před
Bohem nemůžeš hrát divadlo – a na jeho úsudku konec konců jedině záleží.
Kopáč kopal trasu pro
uložení vodovodního potrubí. Předepsaná
hloubka činila
125 cm
. Kopej jenom 95, řekl mu vedoucí, tady to nezamrzne. A my na tom trošku víc vyděláme. -- Pane vedoucí,
vždyť je to podvod. -- Vedoucí mávl rukou a po návratu do účtárny řekl:
Já vím, že pracuje poctivě, ale zdá se mi, že je až moc poctivý! Do všeho
strká nos. Ke konci čtvrtletí s ním rozvažte pracovní poměr. U
srdce mu však bylo nějak divně,
divně.
Nemyslete
si, že pokušitel vzdal svůj boj. Zkoušel to už se slibovaným blahobytem, s
nabízenou slávou. Teď vsadí všechno na nejvyšší kartu: na peníze, na
mamon.
Podívej, kolik je na světě bohatství. Patří mně a dám ti je,
pokloníš-li se mi.
Ježíš
by se usmál nad ďáblovou pýchou, jenže si vzpomněl, kolik lidí těm slibům
denně uvěří a podléhá.
Jeho
odpověď je tedy zase stručná: Pánu
Bohu jedinému se budeš klanět, jemu jedinému budeš sloužit.
Přitom dobře ví, že
někdo ani nepotřebuje všechna království světa, aby se přestal klanět
Bohu.
Stačí
mu žena, s níž podvádí svou manželku.
Stačí
mu peníze, o něž ošidil důvěřivou stařenku.
Stačí
mu vědomí, že dovede vyzrát na každého.
Jenže
zapomíná, že taková moudrost je člověku před Bohem osudná.
Vždyť
klanět se Bohu znamená klanět se pravdě, klanět si dobru, klanět se lásce.
A pohrdnout Boží láskou? Vyměnit
ji za mamon?
Pozorujme Jidáše, a
to ve chvíli jeho největší prohry. Stojí před veleradou a žmolí v ruce
třicet stříbrňáků.
Už mu došlo, co hrozného
pro ně provedl.
Už mu došlo, že peníze
jsou dobré, pokud slouží, ale běda, když člověk začne sloužit jim.
Už mu došlo, že si
je nemůže ponechat
Sklízí ale výsměch:
To je tvá věc, nám do toho nic není… Rozvzteklí se a hází
jim peníze pod nohy. Chápete, jak mu muselo být? Byl by si pro haléř nechal
vrtat koleno a teď se zříká slušné sumičky. U srdce je mu hrozně, bohužel
však v sobě nedokáže napodobit lítost Petra, který také Ježíše zapřel,
ale potom vyšel ven a hořce plakal …
Bože, kéž dovedu pravdivě říci: Tobě
jedinému se chci klanět, tobě sloužit.
|
