|
Úvaha
kněze o jeho poslání
Neděli co neděli mluví kněz k věřícím a vykládá jim evangelium. Možná že však
nevíte, že musí kázat také sám sobě, rozjímat o Božím zákonu a přemýšlet, zda o
něm neplatí věta slova svatého Pavla: Když hlásám spásu druhým, musím bedlivě
dbát, abych sám nebyl zavržen.
Snad vás bude zajímat, jak může takové kněžské rozjímání vypadat…
Vybral jsem si k němu zprávu, jak Ježíš posílá apoštoly lovit lidi: Zajeďte
na hlubinu a rozestřete sítě k lovu. Stejně teď posílá Ježíš kněze,
aby lovili lidi pro jeho království.
Říkám mu: Jistě, Pane, jsem připraven k lovu pro tebe, proto jsem se stal
knězem. Jen mi, prosím, dovol, ať si lodičku trochu prohlédnu. To přece není
maličkost, jet na 50ti metrovou hloubku.
Ach, sedátko. Pane, vždyť je to neohoblované prkénko. Nezasloužil bych
si lepší posezení? Třeba vatované, s opěradlem a opěrkami pro lokty. Konečně,
vždyť už jsem pro tebe dost udělal i vytrpěl. Musím tedy sedět na kusu prkna? Od
nějakého venkovského tesaře? Ach, promiň. Zapomněl jsem, žes byl také tesařem –
možná, žes to sedátko dělal sám v nazaretské dílně a myslel na mne.
Pravda, naši umělci tě zobrazují na zlatém trůnu, v rouchu lemovaném
výšivkami, s královskou korunou na hlavě. Jenomže já teď vidím v dálce tvůj
pravý trůn, kříž, také neohoblovaný, hrozně, hrozně bolestný a potupný. Díváš se
s něj do mých očí a já už vím, že to sukovaté prkénko, na němž mám sedět nad
vířícími vlnami, je pro mne nejlepším posezením, že je ze stromu, z něhož
vyrobili i tvůj kříž - že jsme spojeni v jedné oběti, v jedné bolesti, v jedné
lásce.
Ale, Pane, marně hledám kormidlo. Jak dojedu, kam chci? Chtěl bych
někam, kde je na břehu dobrá vesnice, kde by mě lidé vyslechli, kde by si vážili
Slova i hlasatele. Kde by mě potom pozvali ke stolu, abych si odpočinul v klidu
a bezpečí. Jenže kormidlo na loďce není a jen vesly to nekormidluji. To je
nadlidský úkol lovit pro tebe. Co mi však zbývá, když už jsem na moři, jen
pádlovat a pádlovat.
Kéž bych to dokázal říci radostně, odhodlaně, bez resignace, bez závisti vůči
tomu, jehož lodička pluje zdánlivě úspěšněji, rychleji, jistěji. Kormidlo přece
svíráš ty, Pane. Má čest, smysl mého života a mé práce je v tom, být tvým
veslařem. Připomínej mi to, když se bude mé srdce jitřit, vzpouzet proti tvým
záměrům, když budu hledat spíše svou než tvou vůli.
Musím říci, že bych na loďce uvítal stožár a na něm pořádnou plachtu. Šlo
by to rychleji – ano, už vidím, že bez plachty a větru to nepůjde. Chci, abys to
věděl, Pane. Nechci sedět nečinně, odkázán jen na svá vesla.
Ty se však usmíváš a odpovídáš: Já vím, že sám nedojedeš. Potřebuješ k své
plavbě za lovem vítr. Jenže tento vítr nezachytí žádná plachta, nýbrž tvé srdce.
To je vítr, vanutí mého Ducha, dárce milosti a svatosti, jehož dávám těm, kdo
jsou připraveni. Bez tohoto vichru, bez tohoto Ducha můžeš být v mé službě
úspěšným řemeslníkem, obřadníkem, hercem, nikdy však knězem. Bez modlitby vanutí
Ducha nezachytíš, první nadšení nezachováš. Budeš jako rozcestník u cesty, který
ukazuje lidem cestu, sám však zůstává stát na místě. A nezakusíš ani radost
z práce pro mé království.
Loďku jsem si už prohlédl. Ale copak, do lodičky teče! Stojím v kaluži
vody, špinavé a studící vody. Jsou to minulá i současná selhání tvé církve,
Pane. Rád se na ně odvolávám, když mě mrzí halasné výkřiky proti ní. Když se mi
zdá, že se vše točí v začarovaném kruhu mátožnosti a úpadku. -- Mnohdy si však
nepřipouštím nebo zmenšuji svá vlastní selhání, svou prostřednost, své nevhodné
způsoby.
Ta voda ve tvé lodičce, v níž stojím, to je mé trápení, s nímž se musím poprat.
Mé sobectví, pýcha, nesnášelivost – to, co si nechávám pro sebe a nechci to dát
tobě. Ale musím to udělat a chci to udělat, aby loďka, na níž mě posíláš na
hlubinu, plula rovně a jistě. Nechci být nájemcem, jemuž na lovu příliš
nezáleží, nýbrž tvým spolupracovníkem. Už jsem se často lopotil a možná málo
ulovil, k tvému slovu však znovu rozestřu sítě. Buď vůle tvá. I když lodičku pro
tebe vrchovatě nenaplním, díky za každou duši, které mohu tvou milostí pomoci,
aby v tobě našla štěstí a plnost života.
Přátelé, tak nějak se my kněží modlíme za sebe, za požehnání naší práci.
Samozřejmě, že se modlíme i za vás. A velmi prosíme o vaši modlitbu.
|
