DUCHOVNÍ

SLOVO:

  

29. neděle v mezidobí

    

26. neděle v mezidobí

    

25. neděle v mezidobí

    

24. neděle v mezidobí

    

22. neděle v mezidobí

    

19. neděle v mezidobí

    

17. neděle v mezidobí

    

16. neděle v mezidobí

    

15. neděle v mezidobí

    

14. neděle v mezidobí

     

Seslání Ducha Svatého

    

5. neděle velikonoční

    

4. neděle velikonoční

    

3. neděle velikonoční

    

Zelený čtvrtek

    

5. neděle postní

    

3. neděle postní

    

1. neděle postní

    

    

 

Úvaha kněze o jeho poslání

   

Neděli co neděli mluví kněz k věřícím a vykládá jim evangelium. Možná že však nevíte, že musí kázat také sám sobě, rozjímat o Božím zákonu a přemýšlet, zda o něm neplatí věta slova svatého Pavla: Když hlásám spásu druhým, musím bedlivě dbát, abych sám nebyl zavržen.

 

 Snad vás bude zajímat, jak může takové kněžské rozjímání vypadat…

 Vybral jsem si k němu zprávu, jak Ježíš posílá apoštoly lovit lidi: Zajeďte na hlubinu a rozestřete sítě k lovu. Stejně teď posílá Ježíš kněze, aby lovili lidi pro jeho království.

Říkám mu: Jistě, Pane, jsem připraven k lovu pro tebe, proto jsem se stal knězem. Jen mi, prosím, dovol, ať si lodičku trochu prohlédnu. To přece není maličkost, jet na 50ti metrovou hloubku.

 

 Ach, sedátko. Pane, vždyť je to neohoblované prkénko. Nezasloužil bych si lepší posezení? Třeba vatované, s opěradlem a opěrkami pro lokty. Konečně, vždyť už jsem pro tebe dost udělal i vytrpěl. Musím tedy sedět na kusu prkna? Od nějakého venkovského tesaře? Ach, promiň. Zapomněl jsem, žes byl také tesařem – možná, žes to sedátko dělal sám v nazaretské dílně a myslel na mne.

  Pravda, naši umělci tě zobrazují na zlatém trůnu, v rouchu lemovaném výšivkami, s královskou korunou na hlavě. Jenomže já teď vidím v dálce tvůj pravý trůn, kříž, také neohoblovaný, hrozně, hrozně bolestný a potupný. Díváš se s něj do mých očí a já už vím, že to sukovaté prkénko, na němž mám sedět nad vířícími vlnami, je pro mne nejlepším posezením, že je ze stromu, z něhož vyrobili i tvůj kříž - že jsme spojeni v jedné oběti, v jedné bolesti, v jedné lásce.

 

Ale, Pane, marně hledám kormidlo.  Jak dojedu, kam chci? Chtěl bych někam, kde je na břehu dobrá vesnice, kde by mě lidé vyslechli, kde by si vážili Slova i hlasatele. Kde by mě potom pozvali ke stolu, abych si odpočinul v klidu a bezpečí. Jenže kormidlo na loďce není a jen vesly to nekormidluji. To je nadlidský úkol lovit pro tebe. Co mi však zbývá, když už jsem na moři, jen pádlovat a pádlovat.

Kéž bych to dokázal říci radostně, odhodlaně, bez resignace, bez závisti vůči tomu, jehož lodička pluje zdánlivě úspěšněji, rychleji, jistěji. Kormidlo přece svíráš ty, Pane. Má čest, smysl mého života a mé práce je v tom, být tvým veslařem. Připomínej mi to, když se bude mé srdce jitřit, vzpouzet proti tvým záměrům, když budu hledat spíše svou než tvou vůli.

 

Musím říci, že bych na loďce uvítal stožár a na něm pořádnou plachtu. Šlo by to rychleji – ano, už vidím, že bez plachty a větru to nepůjde. Chci, abys to věděl, Pane. Nechci sedět nečinně, odkázán jen na svá vesla.

Ty se však usmíváš a odpovídáš: Já vím, že sám nedojedeš. Potřebuješ k své plavbě za lovem vítr. Jenže tento vítr nezachytí žádná plachta, nýbrž tvé srdce. To je vítr, vanutí mého Ducha, dárce milosti a svatosti, jehož dávám těm, kdo jsou připraveni.  Bez tohoto vichru, bez tohoto Ducha můžeš být v mé službě úspěšným řemeslníkem, obřadníkem, hercem, nikdy však knězem. Bez modlitby vanutí Ducha nezachytíš, první nadšení nezachováš. Budeš jako rozcestník u cesty, který ukazuje lidem cestu, sám však zůstává stát na místě. A nezakusíš ani radost z práce pro mé království.

 

Loďku jsem si už prohlédl. Ale copak, do lodičky teče! Stojím v kaluži vody, špinavé a studící vody. Jsou to minulá i současná selhání tvé církve, Pane. Rád se na ně odvolávám, když mě mrzí halasné výkřiky proti ní. Když se mi zdá, že se vše točí v začarovaném kruhu mátožnosti a úpadku. -- Mnohdy si však nepřipouštím nebo zmenšuji svá vlastní selhání, svou prostřednost, své nevhodné způsoby.

Ta voda ve tvé lodičce, v níž stojím, to je mé trápení, s nímž se musím poprat. Mé sobectví, pýcha, nesnášelivost – to, co si nechávám pro sebe a nechci to dát tobě. Ale musím to udělat a chci to udělat, aby loďka, na níž mě posíláš na hlubinu, plula rovně a jistě. Nechci být nájemcem, jemuž na lovu příliš nezáleží, nýbrž tvým spolupracovníkem. Už jsem se často lopotil a možná málo ulovil, k tvému slovu však znovu rozestřu sítě. Buď vůle tvá. I když lodičku pro tebe vrchovatě nenaplním, díky za každou duši, které mohu tvou milostí pomoci, aby v tobě našla štěstí a plnost života.

 

Přátelé, tak nějak se my kněží modlíme za sebe, za požehnání naší práci. Samozřejmě, že se modlíme i za vás. A velmi prosíme o vaši modlitbu.

 


Design and web by Petr Mizera, © 2008