Pán
Ježíš miloval přírodu. Ve svých promluvách často užíval přirovnání o ptácích,
květinách, o přírodních úkazech -- i příkladů ze zemědělského života.
V minulém nedělním evangeliu Ježíše zajímal osud zasévaných zrnéček a ptal se
nás, jak je pole naší duše připraveno, aby se tam mohlo uchytit a vyklíčit Boží
slovo. Mluvil při tom o satanu, který je vždy ochoten učinit vše, aby duše
zůstala bez Božího slova, bez Božího světla, bez Boží pomoci – vydána jemu na
pospas.
Dnes nás Pán upozornil na další nebezpečí, totiž na výskyt plevele, který
rychlým vzrůstem ohrožuje Boží setbu. Tady obviňuje ze zaplevelení pole
hospodářova nepřítele, ale i zde tušíme vliv zlého ducha.
Zlý duch,
hebrejsky satan
- odpůrce, protivník,
řecky
diabolos
- ďábel.
Už jeho jméno nahání hrůzu! Jaká to musí být příšera! -- Omyl, přátelé! Ďábel je
elegantní, vysoce vzdělaný pán, s ohromnými zkušenostmi, jak pracovat s lidmi.
Vždy vzorně oblečený. A zápach síry? Kdepak! Neváhá ani použít voňavky, když
tuší, že mu to ulehčí jeho plán – a ten je vždy stejný: Dát průchod své
nenávisti vůči Bohu, vůči lidem, vůči všemu stvoření. Užírá se jí, je nešťastný
až k smrti a přitom ví, že umřít nemůže. Aspoň v tom hledá úlevu, když zavede do
neštěstí a zkázy člověka. Čím byl ten člověk zbožnější, kvalitnější, tím větší
slast cítí satan z jeho pádu. Radostí pro něj je, když v něho lidé nevěří. To
potřebuje: zůstat skrytý a neznámý.
Nuže, nepřítel -- zlý duch, zasívá koukol mezi slibně rostoucí obilí. Víme,
přátelé, jakého druhu plevele používá? Ano, víme. On se totiž ve své zběsilosti
pokusil svést i Spasitele. Ten byl tehdy také zesláblý, vyčerpaný dlouhým postem
a modlitbou. To neuniklo ďáblovi. Jako kdysi, když procházel zemí, si všiml
v zemi Ús trpělivého Joba a chtěl ho přimět k rouhání Hospodinu, tak se nyní se
soucitným obličejem přitočil s Ježíšovi.
Snažil se do jeho duše zasít plevel, který by se mohl jmenovat:
Bodlák sebestředný.
Ty hladovíš? Což nemůžeš učinit, aby z té hromady kamení byly
placky čerstvého, voňavého chleba? Já vím, žes přišel sloužit druhým, ale
především mysli na sebe! Aby ses měl dobře! Potom přijdou na řadu druzí –
ostatně, domníváš se, že je předěláš? Stojí ti to za to? Mysli především na
sebe! To je jedině správný způsob, jak přežít.
Ježíš
jej odbyl jedinou větou:
K životu je opravdu třeba chléb, mnohem více však pokrm
Božího slova. Také duše totiž může hladovět, ba živořit.
Jak to ale vyřídím
já,
až zlý duch bude sít do mé duše takový plevel:
Hlavně, ať se ty máš dobře, o sebe se starej především…?
Lákavé vyzvání, co tedy učiním?
Nabídnu pomoc sousedovi, nebo si raději půjdu nakoupit zásobu do
ledničky?
Ďábel však měl po ruce další druh plevele,
Bodlák reprezentativní.
Vidím, že toužíš po úspěchu. Tady je má rada: S lidmi to musíš umět.
Zkrátka, musíš před nimi dobře vypadat, hrát si před nimi na dobrého,
dokonalého, Nemusíš dobrý být, stačí před nimi tak vypadat. Předvést se před
nimi. Což kdybys skočil s vrcholu chrámové zdi do cedronského údolí? Pane,
to je výška (180m), všichni by křičeli, že se zabiješ. A ty
bys bezpečně dole přistál a byl bys jejich. Lidé chtějí podívanou, divadlo.
Proč bys jim je neposkytl?
Ježíš
jasně odporoval: Znám takové heslo:
Pečujte o sebe, ať dobře vypadáte, vy za to
stojíte.
Před mým Otcem však nestačí dobře vypadat, je třeba dobrý být!
Jak zareaguji
já na tento plevel, který se chce uchytit v mé duši?
Budu jej s Boží pomocí vytrvale hubit, nebo se spokojím tím, že jej
přistřihnu?
Ještě jeden druh plevele se snaží satan zasít do Ježíšovy duše:
Bodlák zhoubný.
Podívej, kolik je na světě bohatství, rozkoše, nádhery. Patří to mně, dám
ti to, když se mi pokloníš.
Ježíš
ví, že Satan lže, přesto odpovídá:
Odejdi, satane!
Je psáno, jen Bohu se budeš
klanět, jen jemu sloužit.
A
já?
Po čem opravdu toužím? Dokáži se dokonce poklonit Zlému, abych dosáhl svého?
To znamená, zvykl jsem si na tento plevel ve své duši, nedbám na Boží zákon,
nedbám na bližní, nedbám na rodinu, nedbám na svou spásu. Chci se mít dobře
za každou
cenu, tady a hned!
Dobré je to, co prospívá Velkoněmecké Říši, hulákal Hitler.
Tedy i válka, koncentrační tábory, masové zabíjení… A výsledek?
Dobré je to, co prospívá mně.
Tak soudím mnohdy i já a jsem ochoten poklonit se zlému, přijmout jeho
názory, užívat jeho metod a prostředků. Nebo ne?
Na konec ještě otázka:
Proč vlastně Hospodin trpí zlo na světě, v církvi? Až se nám chce poradit mu, co
by měl udělat: Vytrhat plevel, zničit zlo!
Jenže nás hned napadne: Nemusel by ale vytrhnout i mne?
Takže raději zakončíme modlitbou:
Ježíši, ošetřuj svou milostí pole mé duše,
aby na něm plevel nezabíral místo, které patří tvé setbě.
