Úvaha
nad evangeliem 29. neděle
v liturgickém mezidobí
Otázka:
Je dovoleno platit daň císaři, čili pohanským okupantům, byla na Ježíše
nastražena velmi chytrácky. Ať odpoví Ano nebo Ne, mohou toho
proti němu zaujatí nepřátelé zneužít. A také se na to chystali. Ježíš je
však nejenom umlčel, ještě jim udělil náboženské poučení:
Dávat císaři, co je císařovo, musíte, ať chcete či ne. Je tu však mnohem
důležitější povinnost: Dávat Bohu, co je Boží! A to ne s kyselou tváří
nebo ze strachu, či z prospěchářství, nýbrž dávat s radostí, s vděčností. Vždyť
do vaší duše je vtisknut Boží obraz, patříte mu tedy.
Teď se ovšem naskýtá otázka, jakou mincí budeme dávat Bohu, co mu patří, čili
čím budeme platit svou daň.
Snadná odpověď:
Budeme platit mincí, na jejímž líci je kříž. Budeme platit láskou ke kříži,
k Ukřižovanému.
Dovolte, abych uvedl dva příklady.
První by mohl mít název:
Nedopustím, aby kříž zmizel z našeho domu.
S tou babičkou jsem často rozmlouval, ráda vzpomínala na život, byť byl těžký.
Třebas takto:
Když mi zemřel manžel, odešla jsem bydlit na vejměnek. Syn se oženil, přišla
nová paní. A hned začala velké úpravy. První to odnesly kříže. Měli jsme doma
tři, všechny starobylé, ručně řezané. V dnešní době to tu nemá co dělat,
zněl její ortel. Nad postele v ložnici pověsila nějakou nahotinu, do kuchyně
moderní obraz, samé čáry. Až po delším čase jí někdo řekl, že obraz visí hlavou
dolů, nikdo si toho dříve nevšiml. Její úpravy pokračovaly, nábytek a zvlášť
zařízení kuchyně bylo pro ni nemožně zastaralé, vše se kupovalo nové.
Syn mlčel, ač ho to rozčilovalo. Po čase se začali spolu hádat, byly to zlé
scény. Potom začal syn pít, stále častěji a víc. To ho také zabilo, zemřel na
selhání jater.
Samozřejmě, že vdova po něm moc netruchlila. Teď se mohla vrhnout do úprav plnou
parou. A také vrhla. Jen jedno nemůže. Když jde kolem mého okna, vidím, s jakým
šklebem se dívá na nástěnný kříž. Jediný, co na gruntu zbyl. Kdyby jej tak mohla
sejmout a rozmlátit o kameny, to by se jí ulevilo. Ale nemůže, mám vejměnek
soudně připsaný a kříž je můj.
Známí mi říkají: Odejděte do domova pro důchodce, budete tam v klidu a pohodě.
Já
bych šla, hned, ale, pane faráři, když já musím chránit ten jediný kříž, co u
nás ještě je, co k našemu domu patří. Co to je dům bez kříže, bez Boha, bez
víry, bez naděje. Kdybych odházela, ještě bych nebyla venku z průjezdu a už by
kříž ležel na zemi, rozmlácený o kameny. Nevím, proč kříž tak nenávidí, ale
musela bych si vyčítat: Zradila jsi, nechalas náš dům pustý, bez Ježíše
úpějícího na kříži: Otče, odpusť jim…
A tak se modlím a hlídám rodinný kříž…
Druhý příběh:
Ten kříž je můj!
Ten chlapec mi
ministroval.
Jednou mi vyprávěl:
Maminka mi koupila
k svátku zlatý křížek na krk. S radostí jsem ji jej pověsil na krk, nejen jako
šperk, ale jako vyznání víry, jsem přece ministrant. Blýskal se a spolužáci
záviděli: Byl asi dost drahý
Bylo to však za dob
komunismu a brzy si křížku všiml i učitel, měli jsme právě občanskou nauku.
Přiřítil se ke mně
jako blesk:
V naší
socialistické škole nepřipustím toto znamení tmářství. Hned to sundej!
Když jsem se k tomu
neměl, hnal se po řetízku sám.
Zrudl jsem a
vykřikl: Soudruhu učiteli, ten křížek je můj!
Zaváhal a vrátil se
k tabuli.
Křížek jsem
obhájil. Sice jsem se trochu bál, že mi kantor bude mstít, ale copak kříž za to
nestojí?
Třetí příběh
bys nám mohl vyprávět ty, bratře, sestro:
Co děláš, co
vynakládáš pro čest kříže?
|