|
Úvaha
nad evangeliem 32. neděle
v liturgickém mezidobí
Doufám, že už víte, že vás nechci v našich úvahách stále o něčem
poučovat, stále před něčím varovat, stále pozdvihovat prst. Chci si s vámi
prostě popovídat o tom, co považuji za důležité.
Dnešní evangelium takovou příležitost přímo nabízí. Ježíš nám totiž
připomíná:
Máš s sebou dostatek oleje, kdyby ti ve svítilně docházel?
Nevíš, jak dlouhá bude tvá cesta, nevíš, zda ji nezatmí stíny nemoci či
obtíží. Nezhasne ti světlo, až zafouká vichřice pokušení?
Jsi jist, že budeš mít, čím bys lampičku doplnil?
Nebo se domníváš, že k cíli bezpečně dojdeš i potmě?
Nemysleme však nyní jen na sebe,
vzpomeňme dnes především na
rodiče malých dětí
a prosme, aby v jejich srdcích nikdy nedošel olej lásky, trpělivosti a naděje:
Ať ty děti v bezpečí lásky svých rodičů cítí,
že se narodily do dobrého světa,
že v něm najdou kolem sebe nejen v dětství, kdy jsou bezbranné, nýbrž v celém
životě přátele, kterým nebude cizí slovo pochopení, odpuštění, pomoc.
Ať jim každý pohled, každý úsměv, každé pohlazení rodičů svědčí:
Jsme rádi, žes mezi nás přišel, a neboj se, máme v lahvičce svého srdce
zásobu vzácného oleje, aby nám plamínek lásky k tobě nezhasl, kdyby přišla
nepohoda. Nechápeme totiž lásku jenom jako něco, co obohacuje nás, nýbrž i jako
dar, kterým můžeme obohatit druhé. A s radostí přineseme lásce i oběť.
Mysleme i na
rodiče dospívajících dětí.
To je těžká doba, dospívání.
Vždyť se člověk mění dítěte na dospělého – a zdaleka ne jen po stránce tělesné.
Chtěl by se svými plány vyletět vysoko až k oblakům, a potom vždy zjistí, že
jsou příliš vysoko, a z toho pramení jeho neklid, náladovost, ba i vzdor proti
rodičovské autoritě.
Málokdy má oporu v náboženství, ve víře a důvěře v Boha, protože toho o něm ví
málo nebo nic. Ba po vzoru party někdy Boha i odepíše ze svého života.
Domnívá se totiž, že vše lehce zvládne sám, a když narazí na překážku, dává vinu
okolí nebo malomyslní.
Utíká mezi partu a netuší, jak blízko může být tomu, aby si zkazil život.
Těžká je a doba i pro rodiče dospívajících.
Kolik moudrosti, taktu a vytrvalosti je jim třeba, aby si uchovali jejich
důvěru, aby k nim přišly se svými problémy dříve, než bude pozdě.
Aby jim tak mohli pomazat bolavé srdce vzácným olejíčkem lásky, veliké a
chápající lásky ze zásoby ve své duši.
Že by tato snaha měla začínat modlitbou, o tom není pochyb.
Mysleme chvíli i
na sebe.
Vážná otázka:
Mám v duši lahvičku vzácného oleje, abych mohl doplňovat svou lampičku víry a
naděje, když začíná čadit a hasnout?
Jaký olej by to ale měl být?
Modlitba? Samozřejmě, je základem všeho, vždyť víra je dar, který Bůh
dává prosícím.
Náboženské vzdělávání? Samozřejmě, zvláště dnes, v době útoků proti Bohu,
víře a církvi.
Rozhovor o víře? Samozřejmě, protože víru prožíváme ve společenství.
Dobré skutky jako plod víry? Samozřejmě, vždyť víra bez skutků je mrtvá.
Velký parník se dostal do prudké bouře. Tři dny a tři noci zmítala vichřice
kolosem, jako by byl papírovou lodičkou. Už i námořníci ztráceli naději. Jen
malý chlapec si vesele hrál se stavebnicí a kutálel se po podlaze, když se mu
kostky rozházely.
Loď odolala, vichr ustal. Všichni si oddechli, někteří se však ptali dítěte:
Ty ses vůbec nebál? – A proč bych se bál, když je můj tatínek na této
lodi kormidelníkem?
Slyšíš dobře? Nalij si tedy tuto větu jako vzácný olej do schránky svého srdce:
Tvůj Otec je kormidelníkem.
Proč by ses bál?!
|
