|
Úvaha
na 4. postní neděli
V dnešním
evangeliu se zdůrazňuje známá náboženská pravda: Bůh člověka miluje, Bůh je
dobrý. Sotva jsem však vyřkl tato slova, už slyším bouři odporu:
Není to pravda.
Proč nebrání válkám?
Proč nezabil Hitlera?
Proč neodklonil letadlo, kterým atentátníci způsobili v New Yorku takovou
zkázu.
A já sám tolikrát jsem volal a žádný hlas, žádná odpověď, žádná pomoc.
Bůh však nemlčí, on promluvil.
A jeho Slovo, Ježíš Kristus, je řešením pro všechny situace, útěchou pro
všechny bolesti, jistotou na nejistých životních cestách.
Jenže lidé mnohdy Krista opomíjejí, chtějí ho vymazat ze života jedince i
společnosti. Často cestu k němu zablokovali, jeho učení znejistili.
Rádi mu předkládají své požadavky, ale běda, když on předloží své požadavky jim.
On však přece mluví, protože člověka miluje, a kdybys byl jediným člověkem na
světě, i k tobě by mluvil, i pro tebe by se dal ukřižovat.
Jen musíš být pozorný a soustředěný, abys ho poznal, až přijde:
nevnucuje se totiž jako reklamní tabule,
neozývá se tam, kde se kde se duše podobá tržišti,
nepřichází v královském plášti, s božskou velebností,
nechce svět soudit, nýbrž spasit.
A on může soudit.
Mohl vzít první kámen a hodit jím po cizoložné ženě, protože byl bez hříchu.
Mohl se rozhlédnout po zástupu nepřátel a vmést jim do očí: Kdo z vás na mně
najde hřích?
Přesto neobcházel zemi jako přísný soudce živých i mrtvých, nýbrž:
Procházel zemí a všude prokazoval dobrodiní.
Proč to mně někdy tak nejde?
Proč to v mém styku s bližním tak často skřípe?
Chyba je zřejmě v mém srdci. A teď je právě čas, abych se na své srdce podíval.
Ne na to jak pracuje, ale z jakého je materiálu.
Může být z kamene, a to je špatné, moc špatné. Člověk s takovým srdcem se valí
životem jako tank. Nezná slitování s nikým, ani se sebou. Nedovede se upřímně
radovat, všude kolem sebe vidí faleš a klam. Je vždy připraven, vyříkat všem
bližním pěkně od podlahy, neumí však pochválit, uznat, poděkovat. Pravé přátele
vlastně nemá. Těžko se s ním žije a on sám je nešťasten. Jak by ne – když má
v hrudi místo srdce kámen. Tak veliký, že ani Ježíš už tam nenachází místo.
Srdce může být ovšem také ze stárnoucího sýra. Projeví se hned. Majitel takového
srdce je spokojen, když může někomu zkazit radost, zkomplikovat život, znejistit
budoucnost. Když může někomu, zvláště blízkému ukázat, co všechno dělá špatně.
Rád komentuje lidská selhání a sekýruje, ale běda, když se někdo dotkne jeho. Je
přesvědčen, že je zachráncem práva a pořádku, že na něm vše stojí, že napravuje,
co ostatní dělají špatně - ale mýlí se. Jeho srdce se Ježíšovu srdci nepodobá.
Srdce, do něhož by Ježíš rád přišel, má být z masa a krve.
Pokorné k sobě – obětavé k bližním.
Radostně otevřené vírou a nadějí Bohu.
Statečné v plnění povinností -- trpělivé a vytrvalé v nesnázích.
Skromné v požadavcích, velkorysé v životních cílech.
Nebeský Otče, připrav mé srdce jako důstojný příbytek pro svého syna, aby
v něm žil, a vedl mne k věčné spáse.
|
