DUCHOVNÍ

SLOVO:

  

5. neděle v mezidobí

    

2. neděle adventní

    

1. neděle adventní

    

32. neděle v mezidobí

    

31. neděle v mezidobí

    

30. neděle v mezidobí

    

29. neděle v mezidobí

    

26. neděle v mezidobí

    

25. neděle v mezidobí

    

24. neděle v mezidobí

    

22. neděle v mezidobí

    

 

Úvaha nad evangeliem 26. neděle v liturgickém mezidobí

 

Milí přátelé,

příběh z dnešního úryvku evangelia probíhá násilně, ba krvavě. Pán – zřejmě bohatý a mocný – chystá svatbu svému synu a posílá své služebníky s pozvánkami. Těší se, že se setká se známými, že spolu oslaví vzácný den. Dopadne to však jinak. Pozvaní odmítnou pozvání a dokonce ublíží poslům. My jejich důvod neznáme. Pán v tom ovšem vidí veliké pohanění a krutě je ztrestá.

Následuje ještě druhá polovina příběhu, my však zůstaneme u této a zeptáme se:

Proč lidé odmítají Boha? Proč si myslí, že ho nepotřebují? Nebo co jím na něm vadí?

Důvody k nevěře jsou jistě různé, my se však dnes soustředíme na ty, které by mohly pocházet z naší strany.

Přemýšlejme o tom chvíli.

Žijeme v dvacátém prvém století. Všichni jsme svědky, jak velice se změnil život od dob, kdy jsme byli dětmi. A to nejenom v oblasti techniky a vynálezů, nýbrž i ve způsobu myšlení -- v tom, čemu přikládá dnešní člověk cenu, v čem vidí smysl života.

Naše víra nemůže podléhat času: pravdy o Bohu, Ježíši Kristu, církvi, o věčnosti zůstávají stále stejné – ve všech stoletích, ve všech světadílech. Co se však nezbytně musí změnit, to je způsob, jak tyto neměnné pravdy lidem zvěstujeme. Jak bereme ohled na jejich vzdělání, zvyky, zkušenosti a životní názor.

Když to neuděláme, když budeme staromilci, budeme věrozvěsty nesrozumitelnými, proto i nepřijatelnými, ba nevěrohodnými.  Jen, prosím, považme, jak rozumí dnešní člověk pojmům, které jsou nám posvátné: co si představuje pod slovem spása, věčnost, oběť Kristova, vykoupení, církev, milost Boží.  --  Nic mu neříkají, proto mu také nic nedávají.

Tady vyvstává před církví prvořadý problém: dokonale se poučit, jak žije, myslí a jedná dnešní člověk- a podle toho volit slova i způsob, jak mu staré pravdy představíme – a hlavně, jak je potvrdíme svědectvím celé církve i životem vlastním. Církev musí být starobylá svými pravdami, ale moderní způsobem, kterým ty pravdy světu předkládá.

To je přece samozřejmé. Kdyby žil Ježíš dnes, oblékal by se a žil jako dnešní člověk: ve všem nám podobný kromě hříchu, jak zdůrazňuje svatý Pavel. Nemluvil by o kupci, jedoucím na oslíku nakupovat, nýbrž o opilém řidiči, který zabil mladou cyklistku a ujel. Nemluvil by o bohatém celníkovi, nýbrž o lidech, kteří jdou ochotni vytřískat peníze ze všeho, i z neštěstí druhých. Nestál by zády k lidem, nýbrž družně by s nimi zasedl k společnému stolu.

Jak je tedy možné, že se v církvi stále ozývají hlasy, vyzývající k cestě zpět? Jistě jste je i vy zaslechli.  Je prý třeba se vrátit k latině ve mši, k oltářům obráceným zády k lidem, k jedinému způsobu podávání svatého přijímání: do úst – a tak dále. Kdo má zájem zabývat se těmito tak zvanými problémy, když před církví stojí problémy neskonale větší: rostoucí nedostatek kněží, řídnoucí řady účastníků bohoslužeb, údržba obrovského množství kostelů, útočný islám. Jak chtějí tito staromilci – a jsou i na nejvyšších místech – obnovit, ba zachránit církev? Že z ní udělají muzeum?  Je přece jasné, že v současné době přežije církev jen tam, kde budou uvědomělí, vzdělaní a obětaví věřící laici.

Postupme však kousek dále.

Je důležité, jak církev srozumitelně a upřímně hlásá evangelium, ještě důležitější je, jak podle evangelia žije.

Církev má božský základ, ale tvoří ji slabí, omylní, chybující lidé. Není tedy divu, že v ní byly, jsou a budou omyly, selhání a hříchy.

Chyby minulosti napravit nemůžeme, sami vidíte, jak je nepřátelé dovedou využít, často zveličit a rozmáznout.

Stále se omlouvat? I papež se v Praze omluvil za upálení kněze Jana Husa. Za Jana Žižku, který v stodolách upaloval mnichy a věrné katolíky, se dodnes neomluvil z jeho příznivců nikdo.

V současnosti jde o náš život, o to, jak jím svědčíme o své víře. Jak jasné a věrné je to svědectví.

Snad k tomu dva příklady.

Zbožná babička, denně je na mši svaté. Její dcera má velké zdravotní potíže, bojí se nádoru. I s dětmi jsou svízele i v práci. Babička vstává a naříká: Jak mě bolí koleno!  Snad desetkrát za den se s podobnými stesky obrací na dceru. Ta ví, kdyby jí řekla:  Maminko, já mám asi rakovinu, babička by odpověděla: No jo, ale jak mě bolí koleno!

Budete mi  je svědectví té stařenky, jaké je moje svědectví o důležitosti a významu víry?

A druhý příběh.  Zase babička. Už nemůže chodit, nemocná páteř ji uložila na lůžko, bolestí se chvílemi kroutí pod peřinou. Dcera jí nosí prášky, dává injekce. Chodí s ní malý vnouček. Babičko, proč nekřičíš, když tě to bolí?  Babička ukáže na stojací kříž na stolku: On taky nekřičel!  -- A ten malý klučina, který si dříve křížku ani nevšimnul, se od té doby na něj dívá jinak.

 Snad pochopí, až bude starší, co je to víra. Jakým je člověku dobrodiním.

Bože, kéž můj život vydává jasné svědectví o mé víře.

 

Design and web by Petr Mizera, © 2008