|
Úvaha
nad evangeliem 26. neděle
v liturgickém mezidobí
Milí přátelé,
příběh z dnešního úryvku evangelia probíhá násilně, ba krvavě. Pán – zřejmě
bohatý a mocný – chystá svatbu svému synu a posílá své služebníky s pozvánkami.
Těší se, že se setká se známými, že spolu oslaví vzácný den. Dopadne to však
jinak. Pozvaní odmítnou pozvání a dokonce ublíží poslům. My jejich důvod
neznáme. Pán v tom ovšem vidí veliké pohanění a krutě je ztrestá.
Následuje ještě druhá polovina příběhu, my však zůstaneme u této a zeptáme se:
Proč lidé odmítají Boha? Proč si myslí, že ho nepotřebují? Nebo co jím na něm
vadí?
Důvody k nevěře jsou jistě různé, my se však dnes soustředíme na ty, které by
mohly pocházet z naší strany.
Přemýšlejme o tom chvíli.
Žijeme v dvacátém prvém století. Všichni jsme svědky, jak velice se změnil život
od dob, kdy jsme byli dětmi. A to nejenom v oblasti techniky a vynálezů, nýbrž i
ve způsobu myšlení -- v tom, čemu přikládá dnešní člověk cenu, v čem vidí smysl
života.
Naše víra nemůže podléhat času: pravdy o Bohu, Ježíši Kristu, církvi, o věčnosti
zůstávají stále stejné – ve všech stoletích, ve všech světadílech. Co se však
nezbytně musí změnit, to je způsob, jak tyto neměnné pravdy lidem zvěstujeme.
Jak bereme ohled na jejich vzdělání, zvyky, zkušenosti a životní názor.
Když to neuděláme, když budeme staromilci, budeme věrozvěsty nesrozumitelnými,
proto i nepřijatelnými, ba nevěrohodnými. Jen, prosím, považme, jak rozumí
dnešní člověk pojmům, které jsou nám posvátné: co si představuje pod slovem
spása, věčnost, oběť Kristova, vykoupení, církev, milost Boží. -- Nic mu
neříkají, proto mu také nic nedávají.
Tady vyvstává před církví prvořadý problém: dokonale se poučit, jak žije, myslí
a jedná dnešní člověk- a podle toho volit slova i způsob, jak mu staré pravdy
představíme – a hlavně, jak je potvrdíme svědectvím celé církve i životem
vlastním. Církev musí být starobylá svými pravdami, ale moderní způsobem, kterým
ty pravdy světu předkládá.
To je přece samozřejmé. Kdyby žil Ježíš dnes, oblékal by se a žil jako dnešní
člověk: ve všem nám podobný kromě hříchu, jak zdůrazňuje svatý Pavel. Nemluvil
by o kupci, jedoucím na oslíku nakupovat, nýbrž o opilém řidiči, který zabil
mladou cyklistku a ujel. Nemluvil by o bohatém celníkovi, nýbrž o lidech, kteří
jdou ochotni vytřískat peníze ze všeho, i z neštěstí druhých. Nestál by zády
k lidem, nýbrž družně by s nimi zasedl k společnému stolu.
Jak je tedy možné, že se v církvi stále ozývají hlasy, vyzývající k cestě zpět?
Jistě jste je i vy zaslechli. Je prý třeba se vrátit k latině ve mši, k oltářům
obráceným zády k lidem, k jedinému způsobu podávání svatého přijímání: do úst –
a tak dále. Kdo má zájem zabývat se těmito tak zvanými problémy, když před
církví stojí problémy neskonale větší: rostoucí nedostatek kněží, řídnoucí řady
účastníků bohoslužeb, údržba obrovského množství kostelů, útočný islám. Jak
chtějí tito staromilci – a jsou i na nejvyšších místech – obnovit, ba zachránit
církev? Že z ní udělají muzeum? Je přece jasné, že v současné době přežije
církev jen tam, kde budou uvědomělí, vzdělaní a obětaví věřící laici.
Postupme však kousek dále.
Je důležité, jak církev srozumitelně a upřímně hlásá evangelium, ještě
důležitější je, jak podle evangelia žije.
Církev má božský základ, ale tvoří ji slabí, omylní, chybující lidé. Není tedy
divu, že v ní byly, jsou a budou omyly, selhání a hříchy.
Chyby minulosti napravit nemůžeme, sami vidíte, jak je nepřátelé dovedou využít,
často zveličit a rozmáznout.
Stále se omlouvat? I papež se v Praze omluvil za upálení kněze Jana Husa. Za
Jana Žižku, který v stodolách upaloval mnichy a věrné katolíky, se dodnes
neomluvil z jeho příznivců nikdo.
V současnosti jde o náš život, o to, jak jím svědčíme o své víře. Jak jasné a
věrné je to svědectví.
Snad k tomu dva příklady.
Zbožná babička, denně je na mši svaté. Její dcera má velké zdravotní potíže,
bojí se nádoru. I s dětmi jsou svízele i v práci. Babička vstává a naříká: Jak
mě bolí koleno! Snad desetkrát za den se s podobnými stesky obrací na dceru. Ta
ví, kdyby jí řekla: Maminko, já mám asi rakovinu, babička by odpověděla: No jo,
ale jak mě bolí koleno!
Budete mi je svědectví té stařenky, jaké je moje svědectví o důležitosti a
významu víry?
A druhý příběh. Zase babička. Už nemůže chodit, nemocná páteř ji uložila na
lůžko, bolestí se chvílemi kroutí pod peřinou. Dcera jí nosí prášky, dává
injekce. Chodí s ní malý vnouček. Babičko, proč nekřičíš, když tě to bolí?
Babička ukáže na stojací kříž na stolku: On taky nekřičel! -- A ten malý
klučina, který si dříve křížku ani nevšimnul, se od té doby na něj dívá jinak.
Snad pochopí, až bude starší, co je to víra. Jakým je člověku dobrodiním.
Bože, kéž můj život vydává jasné svědectví o mé víře.
|
