DUCHOVNÍ

SLOVO:

  

5. neděle v mezidobí

    

2. neděle adventní

    

1. neděle adventní

    

32. neděle v mezidobí

    

31. neděle v mezidobí

    

30. neděle v mezidobí

    

29. neděle v mezidobí

    

26. neděle v mezidobí

    

25. neděle v mezidobí

    

24. neděle v mezidobí

    

22. neděle v mezidobí

    

 

Úvaha nad evangeliem 5. neděle v liturgickém mezidobí

 

Pán Ježíš v evangeliu prohlásil: Kdo chceš být první, ať je ze všech poslední a služebníkem všech.  Sám o sobě řekl, že nepřišel, aby si dal sloužit, nýbrž aby sloužil. Procházel celou Galilejí, kázal v synagogách a vyháněl zlé duchy, uzdravoval. Čili sloužil potřebným, často nejpotřebnějším. Samozřejmě, že od nás, svých vyznavačů, vyžaduje totéž, službu.

 

A ta služba může vypadat různě.

 

Potřeboval jsem kdysi čtyři velké hřebíky, tož jsem zašel do železářství na rohu náměstí. Byli tam zákazníci, ale prodavač hned přiskočil: Čím mohu sloužit? Přednesl jsem mu svou žádost a dodal, že jde o maličkost. Usmál se: Tady je katalog, vyberte si: jak dlouhé, jak silné, s jakou špičkou a hlavičkou. Vybral jsem si, on za chviličku přiběhl a nesl mi je zabalené v sáčku. Podivil jsem se a pochválil ho. Načež on řekl: Kdybyste potřeboval tato kamna za dvanáct tisíc, posloužím vám stejně rád.

To je, přátelé, první známka pravé služby: Sloužíme s ochotou, laskavostí, čili s láskou.

Svatý Pavel to píše křesťanům do Korintu velmi jasně: Kdybych rozdal v almužnách všechno, co mám, a pro druhého do ohně skočil, ale neměl přitom lásku, nic mi to (před Bohem) neprospěje.

 

Druhá známka pravé služby: Jsme ohleduplní k potřebnému.

Všichni znáte událost, kdy k Spasiteli přivádějí ženu cizoložnici. Všichni se pasou pohledem na hříšnici, někteří na její rozpaky, jiní na její krásu. Ježíš se však skloní k zemi a čmárá nějaké klikyháky do písku. Nechce ženu pozorovat, nechce jí přidělávat trápení, byť zasloužené.

 

Třetí známka pravé služby: Prokazujeme dobro každému, kdo nás potřebuje.

Starý král měl tři syny a nevěděl, koho z nich ustanovit svým nástupcem. Až mu ministři poradili: Pošli je na rok na cesty a ustanov potom toho, kdo se bude moci pochlubit největším dobrým skutkem. Králi se rada líbila, vybavil syny na cestu a odjeli. Pomalu se vlekl rok, král byl už netrpělivý, až se konečně všichni ve zdraví vrátili.

První vyprávěl:

 Dostal jsem se až na hranice království a tam nepřátelé pronikali na naše území, bořili, pálili, vraždili. Naši lidé zmateně pobíhali: měli zbraně, ale neměli zkušeného velitele. Tak jsem je shromáždil a po těžké bitvě jsme nepřítele zahnali zpět.

Král ho pochválil, ale řekl: Vlastně jsi nic mimořádného nevykonal – bránit vlast, to byl pro tebe Boží příkaz, to byla přece tvá povinnost.

 

A už se hlásil druhý:

Projížděl jsem oblastí, kterou pustošily kruté povodně. Kalná voda se valila korytem a nesla s sebou klády, vyrvané stromy i kusy nábytku. Uviděl jsem, jak se ve vlnách bezmocně zmítá malé dítě. Neváhal jsem a skočil po něm do vody. Málem jsem sám zahynul, ale dítě jsem zachránil.

I jej král pochválil, ale opět řekl: Splnil jsi dobře svou povinnost: Miluj Boha nade vše – a bližního jako sebe.

 

Třetí se dal do vyprávění:

V území, kterým jsem projížděl, nebyla ani válka, ani povodeň. Takže jsem neměl příležitost, jak ukázat, že nejsem zbabělec Tož jsem se vracel zklamaně domů. Poslední noc jsem se chystal strávit pod stromem v lesíku nedaleko našeho města. Měsíc svítil, a tak jsem snadno poznal, že les už jednoho nocležníka má. Pak jsem ale uviděl, kdo to je. Představ si otče. Byl to náš nepřítel, který nám tolik ublížil – i matka jeho vinou zemřela. Už, už sem sahal po meči, že ho zabiji. Začalo mi však být líto jeho ženy a dětí, k nimž se nevrátí, hlavou mi problesklo: Odpusť nám, jako i my odpouštíme – a tak jsem ani tu pomstu nevykonal.

Král vstal a nasadil mi královskou korunu na hlavu: Tys vykonal největší čin. Odpustil jsi, jako Ježíš na kříži odpustil všem…

 

Čtvrtého syna už král nemá, musíš tedy další příběh vyprávět ty sám. Svůj příběh. Třeba doma, ve volné chvíli, si jej sám pro sebe vypravuj.

Příběh o tom, kdo ti kdy ublížil. Jak tě to mrzelo. Ale hlavně: Už jsi mu odpustil, nebo ne? Pomohl bys mu, kdyby byl v nějaké nouzi?

Jestliže ne, nebojíš se spokojeně vyslovovat v modlitbě slova: Odpusť nám, jako i  my odpouštíme?

Jestliže ano, jestli odpouštíš, Boží pokoj ať je s tebou!

Design and web by Petr Mizera, © 2008