DUCHOVNÍ

SLOVO:

  

Příprava na diecézní pouť 4

    

Příprava na diecézní pouť 3

    

Příprava na diecézní pouť 2

    

Příprava na diecézní pouť 1

    

4. neděle postní

    

3. neděle postní

    

2. neděle postní

    

1. neděle postní

    

5. neděle v mezidobí

    

2. neděle adventní

    

1. neděle adventní

    

32. neděle v mezidobí

    

31. neděle v mezidobí

    

30. neděle v mezidobí

    

29. neděle v mezidobí

    

26. neděle v mezidobí

    

25. neděle v mezidobí

    

24. neděle v mezidobí

    

22. neděle v mezidobí

    

 

Úvaha nad evangeliem 22. neděle v liturgickém mezidobí

 

Pán Ježíš nás v dnešním evangeliu zve k následování. A je to pozvání neobyčejné: Kdo chceš jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne.

Představme si, že by dnes někdo dělal nábor do politické strany, nebo do nějakého sdružení a mluvil přitom o velikých nesnázích s členstvím  spojených. Jistě by se ho zeptali: A vyplatí se to  i za takovou oběť?

Ježíš však nyní zve mne i každého z nás: Pojď za mnou. Nezeptáme se tedy i my: Kdo to je? Můžeme mu věřit? Myslí to s námi dobře?

 

Kdo je Ježíš?

 

Odpověď může být i taková:

Ježíš nikdy nežil.

Vymysleli si ho apoštolé.

 

O Ježíšovi však máme písemné doklady z dob jemu blízkých. Skutečně jsou to přede vším

 evangelia a listy apoštola Pavla,

máme však i zprávy autorů židovských  (Josefus Flavius 93-94)

i pohanských (na př. Plinius Mladší kolem r.112, Tacitus před r. 117, Suetonius kolem r. 120).

 

 Sám ideový předchůdce Velké francouzské revoluce, filosof Rousseau ( Rusó +1778), jehož nemůže nikdo považovat za příznivce křesťanství, napsal ve svém díle o výchově, nazvaném Emile (Émil): Evangelia by měla být smyšlenkou? Příteli můj, tak se nevymýšlí. Činy Sokratovy (řecký filosof + 399 př.Kr.), o němž nikdo nepochybuje, nejsou tak prokázány jako činy Ježíšovy. Evangelium na sobě nese pečeť pravdy tak velké, tak překvapující, tak nenapodobitelné, že vynálezce byl by tu větší než hrdina. (Emile IV, 389).

 

Francouzský matematik Pascal (Paskal, + 1662)  ve svém díle Pensées (Pánsé) souhlasí: Rád věřím svědkům, kteří se pro své svědectví dají umučit. Myslí tím apoštoly.

 

V současné době studium evangelia pokračuje a dostává nové a nové podněty  v  textech i předmětech, jež se nalézají při archeologických vykopávkách. Stačí, když řekneme, že žádný odkrytý text, žádná střepinka  nejsou opomenuty při bádání o evangeliu. Nemluvě o záplavě pojednání a knih od vyznavačů přes  pochybovače až k odpůrcům.

 

Aspoň tolik tedy pro nedostatek času jako odpověď na tvrzení: Ježíš nikdy nežil.

Máme o něm věrohodná svědectví:o jeho učení, o událostech jeho života.

 

Můžeme slyšet i jinou odpověď na otázku po Ježíšovi:

 

Ježíš skutečně žil.

Byl to moudrý, vynikající  člověk, ale  nic víc.  Jen člověk.

 

To vypadá dobře. Uspokojit to může ty, kdo se nechtějí smířit s vírou v Boha, ale uznávají velikost Ježíšovu.

 

Jenže to má háček: Ježíš se za pouhého člověka nepokládal.

Jasně to dosvědčují jeho výroky a tvrzení o sobě samém.

 

Jen namátkou uveďme některé z nich:

Pravím vám, že jsem byl dříve než Abraham (J8,58). Jenže Abraham žil zhruba 2000 let před Kristem.

Já a Otec jsme jedno.  (J 10,30).

Já jsem vzkříšení a život. (J11,25)

 Kdo ve mne věří, má život věčný. (J11,26)

Já jsem chléb živý, který sestoupil s nebe. Kdo bude jíst tento chléb, bude živ navěky. (J6,51)

Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den. (J6,56)

 

Zdaleka jsme nevyčerpali všechny podobné výroky, ale je nám jasno: Pouhý člověk by je o sobě použít nemohl. Buď je tedy Ježíš opravdu Syn Boží, jak o sobě svědčí, nebo není. V tom případě se za něho jen vydává a lidem namlouvá.  Potom však není moudrý, vynikající muž, nýbrž duševně chorý psychopat – nebo vychloubačný podvodník. To se však neodváží říci ani největší pochybovač, protože učení Ježíšovo je nedostižně vznešené a spásné pro jednotlivce i lidstvo.

 

Přátelé, vydáme se tedy za Ježíšem s důvěrou.

 

On nás chce i může nás dovést k pravému  životu. Jsou ovšem na té cestě kříže. Co s nimi?

 

Mohu svůj kříž nést s odporem:

Nechci ho. Svíjím se pod ním, odhazuji jej, závidím ostatním lidem. Potom je můj kříž těžší, více mě tlačí k zemi.

 

Mohu svůj kříž nést s resignací:

Když to jinak nejde, co mohu dělat? Shýbám se od ním, už nevidím nic nad sebou ba ani kolem sebe, žádné světélko v temnotách bolesti.

 

Mohu svůj kříž nést za Ježíšem:

To vyžaduje víru. Ta mi ukazuje utrpení, jeho význam a cenu ve zcela jiném světle: Kráčím se svým křížem a Ježíš jde vedle mne. Ohlížím se, vidím jeho i své šlépěje. Potom se však setmí,  bolest se jitří – a ohlédnu se, šlépěje jsou jen jedny:

Pane, kdes byl, když mi bylo nejhůř? Viděl jsem jen jedny šlápoty, totiž své.

To nebyly tvé šlépěje, nýbrž mé, říká Ježíš. Když byla tvá cesta nejobtížnější, tak jsem tě totiž nesl.

 

Pane, pomoz mi, ať tě následuji s radostným a pokorným srdcem.

Ať na té cestě vytrvám.

Design and web by Petr Mizera, © 2008