DUCHOVNÍ

SLOVO:

  

29. neděle v mezidobí

    

26. neděle v mezidobí

    

25. neděle v mezidobí

    

24. neděle v mezidobí

    

22. neděle v mezidobí

    

19. neděle v mezidobí

    

17. neděle v mezidobí

    

16. neděle v mezidobí

    

15. neděle v mezidobí

    

14. neděle v mezidobí

    

Seslání Ducha Svatého

    

5. neděle velikonoční

    

4. neděle velikonoční

    

3. neděle velikonoční

    

Zelený čtvrtek

    

5. neděle postní

    

3. neděle postní

    

1. neděle postní

    

 

Úvaha nad evangeliem 29. neděle v liturgickém mezidobí

 

Otázka: Je dovoleno platit daň císaři, čili pohanským okupantům, byla na Ježíše nastražena velmi chytrácky. Ať odpoví Ano nebo Ne, mohou toho proti němu zaujatí nepřátelé zneužít. A také se na to chystali. Ježíš je však nejenom umlčel, ještě jim udělil náboženské poučení:

Dávat císaři, co je císařovo, musíte, ať chcete či ne. Je tu však mnohem důležitější povinnost: Dávat Bohu, co je Boží! A to ne s kyselou tváří nebo ze strachu, či z prospěchářství, nýbrž dávat s radostí, s vděčností. Vždyť do vaší duše je vtisknut Boží obraz, patříte mu tedy.

 

Teď se ovšem naskýtá otázka, jakou mincí budeme dávat Bohu, co mu patří, čili čím budeme platit svou daň.

Snadná odpověď:

 Budeme platit mincí, na jejímž líci je kříž. Budeme platit láskou ke kříži, k Ukřižovanému.

Dovolte, abych uvedl dva příklady.

 

První by mohl mít název:

Nedopustím, aby kříž zmizel z našeho domu.

 

S tou babičkou jsem často rozmlouval, ráda vzpomínala na život, byť byl těžký. Třebas takto:

Když mi zemřel manžel, odešla jsem bydlit na vejměnek. Syn se oženil, přišla nová paní. A hned začala velké úpravy. První to odnesly kříže. Měli jsme doma tři, všechny starobylé, ručně řezané. V dnešní době to tu nemá co dělat, zněl její ortel. Nad postele v ložnici pověsila nějakou nahotinu, do kuchyně moderní obraz, samé čáry. Až po delším čase jí někdo řekl, že obraz visí hlavou dolů, nikdo si toho dříve nevšiml. Její úpravy pokračovaly, nábytek a zvlášť zařízení kuchyně bylo pro ni nemožně zastaralé, vše se kupovalo nové.

Syn mlčel, ač ho to rozčilovalo. Po čase se začali spolu hádat, byly to zlé scény. Potom začal syn pít, stále častěji a víc. To ho také zabilo, zemřel na selhání jater.

Samozřejmě, že vdova po něm moc netruchlila. Teď se mohla vrhnout do úprav plnou parou. A také vrhla. Jen jedno nemůže. Když jde kolem mého okna, vidím, s jakým šklebem se dívá na nástěnný kříž. Jediný, co na gruntu zbyl. Kdyby jej tak mohla sejmout a rozmlátit o kameny, to by se jí ulevilo. Ale nemůže, mám vejměnek soudně připsaný a kříž je můj.

Známí mi říkají: Odejděte do domova pro důchodce, budete tam v klidu a  pohodě. Já

bych šla, hned, ale, pane faráři, když já musím chránit ten jediný kříž, co u nás ještě je, co k našemu domu patří. Co to je dům bez kříže, bez Boha, bez víry, bez naděje. Kdybych odházela, ještě bych nebyla venku z průjezdu a už by kříž ležel na zemi, rozmlácený o kameny. Nevím, proč kříž tak nenávidí, ale musela bych si vyčítat: Zradila jsi, nechalas náš dům pustý, bez Ježíše úpějícího na kříži: Otče, odpusť jim…

A tak se modlím a hlídám rodinný kříž…

 

Druhý příběh:

Ten kříž je můj!

 

Ten chlapec mi ministroval.

Jednou mi vyprávěl:

Maminka mi koupila k svátku zlatý křížek na krk. S radostí jsem ji jej pověsil na krk, nejen jako šperk, ale jako vyznání víry, jsem přece ministrant. Blýskal se a spolužáci záviděli: Byl asi dost drahý

Bylo to však za dob komunismu a brzy si křížku všiml i učitel, měli jsme právě občanskou nauku.

 Přiřítil se ke mně jako blesk:

 V naší socialistické škole nepřipustím toto znamení tmářství. Hned to sundej!

Když jsem se k tomu neměl, hnal se po řetízku sám.

Zrudl jsem a vykřikl: Soudruhu učiteli, ten křížek je můj!

Zaváhal a vrátil se k tabuli.

Křížek jsem obhájil. Sice jsem se trochu bál, že mi kantor bude mstít, ale copak kříž za to nestojí?

 

Třetí příběh

bys nám mohl vyprávět ty, bratře, sestro:

 

Co děláš, co vynakládáš pro čest kříže?

 

Design and web by Petr Mizera, © 2008