DUCHOVNÍ

SLOVO:

  

25. neděle v mezidobí

    

24. neděle v mezidobí

    

23. neděle v mezidobí

    

22. neděle v mezidobí

    

21. neděle v mezidobí

    

Nanebevzetí Panny Marie

    

19. neděle v mezidobí

    

18. neděle v mezidobí

    

14. neděle v mezidobí

    

13. neděle v mezidobí

    

 

Úvaha nad evangeliem 25. neděle v liturgickém mezidobí

 

Na jednom gymnáziu psali žáci úlohu z matematiky. Když ji za týden přinesl profesor opravenou, byl smutný. Nikdo ji nevypracoval, jen Jirka. Ano, Jirko, x = 0 - máš jedničku. Jirka se kroutil v lavici a po chvíli řekl: Pane profesore, já to také nevypočítal. Nemohl jsem na to přijít a tak, když zazvonilo, napsal jsem x = 0 – a náhodou je to správné. Učitel se podíval do sešitu: Máš pravdu. Nedíval jsem se na postup, zmátl mě správný výsledek. Máš také pětku. Ale že ses přiznal, to oceňuji víc, než jedničku z matematiky.

 

Vítám vás k úvaze nad evangeliem, kde Ježíš pronáší tuto větu: Kdo je věrný v maličkosti, je věrný i ve velkých věcech.

Hoch na začátku naší úvahy věrný byl, a to i proti svému prospěchu. Lze čekat, že z něho vyroste poctivý, věrný muž, který bude oporou své rodině a spolehlivým zázemím všem bližním.

 

Jak to vypadá s mou věrností? Odpovím si poctivě, vždyť na tom, jak odpověď dopadne, závisí moje věčnost.

 

Jsem věrný Bohu?

 

Mezi spisy Starého Zákona nacházíme knihu Job. Byla napsána v době po návratu z vyhnanství (počátek 5.st.př.Kr.) a řeší problém utrpení: Člověk nesmí odhodit víru, ani když se mu v  trápení nedostane upokojení. Zde jsou Jobovy výroky, když jej stihlo neštěstí:

Nahý jsem vyšel z mateřského lůna, nahý se tam vrátím.

Hospodin dal, Hospodin vzal, buď Hospodinovo jméno pochváleno (Job1,21)

A podobně:

Přijímáme-li štěstí jako dar od Boha,

nemáme stejně přijmout i neštěstí? (Job 2,10)

 

Možná si řeknete: Krásná slova! Jenže, přátelé, to nejsou jen prázdná slova, jaká se pronášejí do větru třeba v televizních a filmových představeních, to je hlas věřícího, Bohu oddaného srdce. A není to hlas ojedinělý! Při své kněžské práci se stále setkáváme s lidmi, kteří se ve výhni utrpení a problémů nerouhají, nýbrž visí na svém kříži až k vítěznému zvolání: Dokonáno jest! Sílí je totiž víra, že Beránek, který je uprostřed před (Božím) trůnem, bude je pást a vodit k pramenům živé vody. Že jim Bůh sám setře každou slzu z očí (Zj7,17). Jsou radostní a silní, protože věří.

 

Jsem věrný rodině?

 

Mladý muž se vracel z práce plný radosti. Těšil se, že půjdou po večeři s manželkou na koncert, že se tam setká se známými, poslechne oblíbenou hudbu. Přišel domů a nalezl manželku v posteli, bylo jí špatně. Řekla mu: Jdi sám! Šel by rád, moc rád. Ale vzal židli, uchopil manželku za ruce a seděli spolu, seděli mlčky. Jejich srdce však mluvila: Máme se rádi. Víc než koncert, než hospodu, než hokej, než auto. Máme se tak rádi, že jsme schopni to stvrdit i obětí. Ráno se řekli: To byl krásný večer! Ano, krásný láskou! Největší je láska!, píše Pavel (1Kor13,1-13).

 

Možná si řeknete: To není tak velká oběť, vynechat koncert! Jenže, přátelé, vzpomeňte na dnešní evangelium: Kdo je věrný v maličkostech, je věrný i ve velkých věcech.

 

Jsem věrný svým bližním?

 

Známe Ježíšovo podobenství o milosrdném Samařanu. Dva muži, kteří měli co činit s chrámem, obešli poraněného kupce a nepomohli. Byli plni lásky k bližnímu, ale jen ústy. V chrámu se rozplývali citem, planuli vírou, venku byla jejich srdce tvrdá, prospěchářská. Pán Ježíš o nich, pravověrných, pouze řekl: Viděl ho, ale nepomohl.  Kdežto cizince, Samařana, stanovil jako vzor k následování. (Lk 10,37b)

 

Tady vidíme: Milovat bližní, být jim věrný, není snadný úkol. Znamená to: Milovat je, až to stojí oběť, až to bolí! Nevím, nevím, jak to dokáže ten, kdo je zahleděn do sebe, kdo chce z života jen brát, kdo spoléhá jen na svou sílu, Boží pohrdá.

 

Jsem věrný sám sobě?

 

Jel jsem vlakem a v kupé seděl starší pán. Míjeli jsme vesnici, kde právě probíhal pohřeb. A můj soused se rozpovídal: Jó, flanďáci, ti se mají. Vedou pohřeb a shrábnou tisícovky! Ti v tom umí chodit, církvi se peníze jen hrnou! Ohlupují lidi a ještě z toho bohatnou.

 Potom si všiml, že mlčím, a zeptal se: A čím jste vy? – Já jsem kněz. – Pro pána, proč jste to neřekl! Já mám kněze rád, s několika kamarádím. Jó, to jsou kabrňáci !--

Divíte se, přátelé, že jsem si přesedl do jiného kupé?

 

Platí ještě, zvláště u křesťanů, rčení:

Co na srdci, to na jazyku?

Nebo Ježíšovo: Vaše řeč budiž: Ano – ano, ne – ne? (Mt 25,37)

 

Svědčí má slova, mé skutky, můj život pravdivě, kde je mé srdce?

 

 

 

Design and web by Petr Mizera, © 2008