DUCHOVNÍ

SLOVO:

  

2. neděle v mezidobí

    

Svátek Křtu Páně

    

Svátek Svaté rodiny

    

4. neděle adventní

    

3. neděle adventní

    

2. neděle adventní

    

1. neděle adventní

    

34. neděle v mezidobí

    

33. neděle v mezidobí

    

32. neděle v mezidobí

    

Památka zesnulých

    

    

 

Úvaha nad evangeliem 2. neděle v liturgickém mezidobí

 

 

Dnešní úvahu nad evangeliem prožijeme na svatbě v Káně Galilejské. Za toto sídliště se dnes považuje vesnice Kefr Kenna, vzdálená asi 6 km od Nazareta.

 

Židovské svatby

v době Ježíšově měly dvě etapy.

 

 Nejprve se konaly zásnuby. Mladí lidé o svém budoucím partneru nerozhodovali. To vyjednali jejich otcové, stejně tak i podmínky, hlavně ekonomické. V domě dívčina otce se sepsala zásnubní smlouva. Podepsal ji ženich a svědkové. Přítomný kněz nebo otec požehnal kalich vína, z něhož pak dal oběma snoubencům napít. Snoubenka bývala často velmi mladá, i jen dvanáctiletá, takže někdy zůstala bydlet v domě svých rodičů ještě delší dobu.

 

Nejméně rok dostala snoubenka k přípravě na vlastní svatbu. Ta se konala večer, kdy si ji, oblečenou do nejlepších šatů a ozdobenou šperky, odvedl vystrojený ženich s mládenci do svého domova. Na dvorku nebo v domě začala hostina, před níž se všichni obřadně očistili umytím rukou. Při jídle se hojně pilo víno, jehož bylo potřeba velká zásoba, protože svatební oslavy trvaly často několik dní.

 

Průběh svatby v Káně už známe z evangelia.  Mariina ohleduplnost a Ježíšova velkomyslnost zabránily ostudě, která by novomanželům kazila vzpomínku na svatbu po celý život. -- Všimneme si však onoho družby, který dohlížel na průběh hostiny. Byl to zřejmě zkušený člověk. Nevěděl, jak se v prázdných džbánech znovu ocitlo víno, ale poznal, že je výborné. Proto si neodpustil poznámku:  Jak já to znám, na začátku hostiny se vždy podává kvalitní víno. Když už pak jsou hosté trochu podnapilí, stačí servírovat lacinější. Tady ale máme dobré víno až do konce.

 

Zachovat dobré víno až do konce.

 

To je Ježíšův příkaz. Spasen nebude ten, kdo začne s bůhví jakým  nadšením nábožensky žít, nýbrž ten, kdo tak vytrvá až do konce.

 

Co to znamená: vytrvat?

 

Začátky naší víry a náboženského života

probíhaly pro nás starší většinou v rodině.

Rodiče nás dali pokřtít, od dětství jsme do duše nasávali modlitbu a náboženské obyčeje církevního roku.  Následovala náboženská výuka ve škole, první zpověď a přijímání a tak dále. Snad mohu říci, že víra v Boha a náboženská praxe byla pro nás více či méně součástí života.

A dnes? Co nám z toho po létech zůstalo?

Vytrvalá radostná víra a důvěra (zalévaná modlitbou a náboženským vzděláváním) --  

         nebo už jen zvyk (neuvědomělý a neuspokojující)?

Láska k Bohu a z ní pramenící láska k lidem i všemu stvoření

         nebo už jen škemrání, aby mne Bůh chránil, aby mně pomáhal, aby mně

         urovnával cestu?  

 

Naše víra může mít i jiný začátek.

Setkali jsme se s ní možná až v dospělosti.

Zazářila nám v rozhodné životní situaci. Chtěli jsme ji poznat, chtěli jsme z ní žít. Přijali jsme ji křtem a je nám v ní dobře. Nastavuje našemu životu vysokou laťku, ale více nám dává, než vyžaduje.

Je tu však naléhavá otázka:

Existuje v našich farnostech společenství víry, kde si důvěřujeme, kde máme jeden v druhém oporu, kde si odpouštíme?

Nebo se každý stahujeme do své ulity, obrněni dávnými neshodami a křivdami, na něž nemůžeme zapomenout, třebaže se denně modlíme:… odpusť nám, jako i my odpouštíme?                     

Nebo nám někteří věřící prostě „nesedí“?  Díváme se na ně přes rameno? A Ježíš, kdyby stanul vedle nás tak, jak chodil po Svaté zemi, by nám „seděl“?

Tím má být řečeno toto:

 Ve zdravé farnosti nalézá věřící člověk, tedy i ten s čerstvou vírou, upřímné přátelství, pochopení a podporu, takže se o víru nemusí prát s pokušením a s útočnou nevěrou sám. Společně sdílená víra zapouští v jeho duši kořeny a přináší ovoce. K radosti a dobru všech. Kéž tomu tak je, kéž k tomu přispívám.

 

Závěrem jenom prosím Pána:

Ať se neholedbám: Já sám to dokáži, já sám ve víře vytrvám.

Ať nenaléhám: Bože, snažím se ti sloužit. Čekám tedy, že mi na oplátku dáš, co od tebe chci.

Ať si nestýskám: Pokouším se být vstřícný ke všem lidem. Proč se tedy na mne všichni neusmívají?

 

 

Design and web by Petr Mizera, © 2008