DUCHOVNÍ

SLOVO:

  

25. neděle v mezidobí

    

24. neděle v mezidobí

    

23. neděle v mezidobí

    

22. neděle v mezidobí

    

18. neděle v mezidobí

    

17. neděle v mezidobí

    

16. neděle v mezidobí

    

15. neděle v mezidobí

    

Příprava na diecézní pouť 4

    

Příprava na diecézní pouť 3

    

Příprava na diecézní pouť 2

    

Příprava na diecézní pouť 1

    

 

Úvaha nad evangeliem 25. neděle v mezidobí

 

 Dnešní evangelium nás připravuje na nadcházející konec pozemského života Ježíšova. Blíží se totiž židovské velikonoce, tak osudné pro něho, tak rozhodné pro naši spásu. Ubírá se Galileou do Jeruzaléma, aby se tam vydal do rukou hříšníků. Nepřeje si, aby se jeho přítomnost rozkřikla mezi lidmi, chce mít apoštoly jen pro sebe. I je totiž čeká v Jeruzalémě tvrdá zkouška. Proto je poučuje: V Jeruzalémě mě čeká smrt, ale ne prohra. Čeká mě tam konečné vítězství, vzkříšení. Proto i vy: Hlavu vzhůru!

Apoštolé nerozumějí, ale bojí se zeptat. Evangelista prozrazuje ještě jiný důvod jejich nechápavosti. Když přijdou do Kafarnaa, do domu Petrova, a trochu se tam občerství, Pán Ježíš se jich zeptá přímo: O čem jste cestou spolu mluvili? Stydí se a s odpovědí nepospíchají. Mluvili totiž, možná se proto i hádali, kdo z nich je největší.

Spasitele asi mrzí, že v době, kdy má být ponížen jako zločinec, oni myslí na své zásluhy, na svou velikost. Ale nepokárá je, naopak využije této situace, aby jim (a ovšem i nám) vysvětlil, v čem je pravá velikost člověka.

 

Prohlásí:

Kdo chce být první, buď ze všech poslední a služebník všech.

 

Co to znamená, jsem před mnoha léty zažil v jedné nemocnici. Čekal jsem tam na pana primáře. Objevil se na konci chodby, najednou si však všiml, že tam na vozíku čeká na převoz stará paní, zřejmě už delší dobu. Zdravotník totiž někam zmizel. Primář se k babičce sklonil, potom se chopil vozíku a dodnes v duchu vidím, jak s ní ujížděl chodbou, jak mu vlály cípy bílého pláště.

Možná, že si řeknete: A co na tom je zvláštního. To je přece samozřejmé, pomáhat. Jenomže v tom to právě je – v té samozřejmosti. Bez velkých gest, bez vznešených proklamací, bez cvakání fotoaparátů, bez vzdychání „co máme práce“ – postavit se jakoby na konci řady a s láskou a soucitem vyhlížet ty, kdo stojí přede mnou: unavení, ubití, nemocní, možná zoufalí… Ne, abych je posuzoval nebo dokonce odsuzoval. Ne, abych je politoval: Je mi tě líto, běž někam, ať ti tam pomohou. Vyhlížet je proto, abych jim byl služebníkem. Ne otrokem, nýbrž služebníkem – v tom je veliký rozdíl.

 

Potom Ježíš k sobě přivine jedno z dětí, které pobíhají kolem, a dodá:

Kdo kvůli mně přijme jedno z takových dětí, přijímá mne.

A kdo přijímá mne, přijímá i Otce, který mě poslal.

 

V Ježíšově době nebylo v palestinské společnosti dítě považováno za člověka v plném významu toho slova. Bylo odkázáno na starostlivost a pomoc druhých lidí, kterým však z péče o ně neplynul žádný prospěch. Dítě nemělo zákonná práva, jako je tomu dnes.

 

Když tedy Ježíš objímá dítě, je to jasná odpověď na otázku apoštolů: Kdo je největší?

Ten, kdo se ujímá někoho, kdo je možná na spodní příčce společenského řebříčku (tak jako tehdy bylo dítě), jako by se Krista samého ujal. Jako by samého Boha přijal, se vší jeho láskou a požehnáním.

 

Když byl do obřadů mše svaté zaveden pozdrav pokoje, rychle a radostně se vžil. Věřící dokonce běhali po kostele, aby se pozdravili a popřáli si pokoj. Jeden pan farář si všiml, že se během mše svaté účastníci horlivě zdravili, ale úplně opomíjeli stařenku, která schoulená sedala pod kůrem. Tož se zeptal a dozvěděl se: Její syn je kriminálník, je ve vězení. Přece se oni, poctiví křesťané, s ní nebudou špinit… Tak to trvalo delší dobu, až už toho měl pan farář dost. Odstoupil od oltáře a procházel kostelem. Všichni natahovali ruce v domnění, že se jde pozdravit s nimi, on si však nikoho nevšímal. Došel pod kůr, pozdvihl plačící stařenku a políbil ji na obě tváře: Potěš vás Bůh, babičko! Pak se vrátil k oltáři a ohlásil: Napříště „pozdrav pokoje“ vynecháme, jistě chápete, proč. Protože to u nás není „Kristův pozdrav pokoje“.

 

Zakončeme svou úvahu modlitbou:

 

Pane Ježíši, ptal ses apoštolů: O čem jste spolu hovořili. Možná, že se teď chceš zeptat mne: O čem přemýšlíš?

 

Pane Ježíši, teď prosím:

 Dej mi poznat svou božskou dobrotu, moc a slávu,

aby se v mé duši mé já zmenšilo na skutečnou velikost,

a tak aby v ní zůstalo dost místa pro mé bližní –

pro ty nejpotřebnější především.

Abych v nich pokorně a vděčně přijímal tebe.

 

Design and web by Petr Mizera, © 2008