|
Velkopáteční úvaha
K nesnesení dlouho už visí Ježíš na kříži. Umírá – a je to strašlivé umírání.
Vlny bolesti se šíří celým tělem a chce se spát, spát… Jeho hodina však dosud
nenadešla, a tak z posledních zbytků vědomí přehlíží svůj život.
Je v nazaretském domku.
Matka mu podává čerstvě upečený chléb: Jez, dítě, ať jsi silný!
A on si v duchu říká: Ano, musím být silný, především pro chvíli, která po
létech nadejde. Až budu na Golgotě platit výkupné.
Najednou se vidí, jak stojí před Janem v Jordánu.
Ach Jan, statečný Jan. Také platil, hlavou platil, že si dovolil napomenout
zhýralého panovníka.
A zase jiný obraz kreslí jeho ztrýzněná mysl.
Chodí s apoštoly od vesnice k vesnici a hlásá evangelium o Božím království. Jak
je mu často horko, jak je unavený, hladový. Ale sbíhají se zástupy a on k nim
mluví, pomáhá, uzdravuje. Ví, že k němu chodí spíše proto, že léčí, než že učí.
Nerozladí ho to, aspoň někdo vpustí z uší do srdce slova: Hledejte Boží
království. Nelpěte na pozemském. Buďte pokorní, milosrdní, stateční. Spoléhejte
na Boha víc než na sebe. Důvěřujte, já jsem přemohl svět. A živte svou
víru a lásku Chlebem, který vám dávám.
Až se musí na kříži usmát: má zavřené oči, a přece vidí zástup věrných. Matku,
zbrklého, ale oddaného Petra, Jana (u něho bude má matka v bezpečí, proto
jsem mu ji svěřil). Vidí Lazara, pečlivou Martu, Marii, která zvolila
lepší úděl, a další a další. Slepého žebráka, který najednou viděl. Deset
malomocných, kteří pelášili plni radosti domů, že jen jeden nezapomněl
poděkovat.
Vidí dvanáctileté děvčátko, dceru Jairovu. Je mrtvá, křičí všichni a lomí
rukama. On se nad ní sklání: Talitha kum!, Děvče, vstaň! A už slyší
jásavý křik matky: Žije, žije!
Až na kříž prýští teď její tehdejší radost do Ježíšova srdce a on si myslí:
Otče, kéž bych nyní mohl říci i já: Jehošuá kum!, Ježíši, sestup!
Ví však, že to říci nemůže –ještě neskončila jeho oběť.
Obrazy v jeho mysli se rychle střídají, jeden se míchá s druhým.
Večeře na rozloučenou – To jen mě tělo, má krev. Dělejte to na mou památku!
Jidáš v zahradě -- Ty mě zrazuješ polibkem?
Petr na Kaifášově dvoře mává rukama: Vždyť já ho vůbec neznám! A potom
venku hořce pláče.
Pilát chce podivného krále propustit, už z nenávisti k veleradě, ale bojí se o
koryto, a tak ho jen zesměšní: Mluvíš o pravdě. Prosím tě, co to je?
Už se blíží konec. Proč smrt stále otálí, proč?
Najednou je Ježíšovi jasno. Ještě jedno musí udělat, rychle, dokud je v plících
zbyteček vzduchu. A tak se na kříži vztyčí, jak to jen jde, a volá: Otče,
odpusť jim, odpusť jim!
A cítí: Je
dokonáno. Nakloní hlavu a umírá.
|
