|
Úvaha nad evangeliem 1. postní neděle
Každý
už jistě zakusil v životě chvíle, kdy byl unaven, roztrpčen, kdy ho oslabila
nemoc nebo zlá příhoda. To jsou nebezpečné okamžiky, protože právě na ně čeká
zlý duch, satan. Teď se asi usmějete: to je přece mikulášská postavička pro
postrašení dětí, ale my dospělí? Vidíte, právě to zlý duch potřebuje. Aby se o
něm nemluvilo, aby se v něj nevěřilo: chce zůstat v skrytu. Nemá rohy, kopyta,
ani ocas. Je to elegantní, vysoce vzdělaný pán s obrovskými zkušenostmi, přitom
nekonečně zlý, zatvrzelý v nenávisti vůči Bohu i člověku. Chechtá se těm, kdo
v něho nevěří, je přítelem těch, kdo pohrdají Bohem: jenže jeho přátelství je
pro duši smrtící.
Přejděme k evangeliu:
Ježíš končí čtyřicetidenní půst před svým veřejným vystoupením. Má hlad a žízeň,
je vyčerpaný.
Satan to ví a hned toho využije: Jsi přece Boží Syn, lehce si obstaráš pokrm
i nápoj, proč to tedy neuděláš? Chci ti připomenout: to hlavní je, aby ses měl
sám dobře, ostatní až potom. Stejně se na tebe vykašlou, když je budeš
potřebovat, nepřetrhni se tedy, když myslíš, že oni potřebují tebe. Především
hleď, ať se máš dost chleba pro sebe.
Asi čeká, že se s ním Ježíš dá o řeči jako kdysi Eva, ale mýlí se: Odpověď je
stručná a biblická: Člověk nežije jen chlebem, nýbrž Božím slovem.
To je krásné, ale velmi těžké, žít Božím slovem. To slovo totiž říká: Miluj!
Boha nade vše, bližní jako sebe. Ježíš to ještě upřesňuje: Kdybys
miloval jen ty, kdo mají rádi tebe, co zvláštního bys dělal? To přece činí i
pohané!
Přišel si ke mně popovídat známý.
Blízko nás žije rodina v těžké situaci. Otec před časem dost pil, prý přestal,
ale nikdo mu nevěřil a nemohl sehnat práci. Použil jsem známosti a dopadlo to
dobře, dostal nějaký příspěvek.
Šel jsem poděkovat
známému, který to zařídil, a cestou jsem se stavil v restauraci na kávu. A hle,
s nějakým kamarádem tam nad pivem seděl muž, o němž je řeč. Slyšel jsem, jak
říká: To je ten, co se za mě přimluvil. To víš, že to nedělá zadarmo! Kdoví,
kolik za to zprostředkování od sociálky dostane – jistě víc než já.
Zpěnila se ve mně krev
a chtěl jsem zavolat, aby mou žádost odložili. Jenomže – nevím, proč právě teď
-- jsem si vzpomněl na evangelium. Tam přece zní slovo Boží. Ježíš je šeptá
rozpukanými rty a je to slovo ohromující: Otče, odpusť jim. A tak
jsem se usmál, poděkoval jsem příteli za pomoc a bylo mi u srdce dobře, lehce.
Pokušitel se jen tak lehce nezdává. Neuspěl poprvé, zkouší to znovu: Nu,
nechci tě odvracet od tvého poslání, ale proč bys při tom byl tak poctivý? S
lidmi to musíš umět. Upozornit na sebe něčím neobvyklým, trošku jim tak zahrát
divadélko – a budeš jejich. Zkus to také. Co kdybys seskočil s chrámového
vrcholu do cedronského údolí: je to výška 400 loktů
(180m), budou křičet hrůzou, až poletíš –
žasnout, že se ti nic nestalo. A budeš jejich miláčkem.
Ježíš nic nevysvětluje, jen připomíná: Nebudeš pokoušet Pána, svého Boha.
Před Bohem nemůžeš hrát divadlo – a na jeho úsudku konec konců jedině záleží.
Kopáč kopal trasu pro
uložení vodovodního potrubí. Předepsaná hloubka činila 125 cm. Kopej jenom 95,
řekl mu vedoucí, tady to nezamrzne. A my na tom trošku víc vyděláme. -- Pane
vedoucí, vždyť je to podvod. -- Vedoucí mávl rukou a po návratu do účtárny
řekl: Já vím, že pracuje poctivě, ale zdá se mi, že je až moc poctivý! Do
všeho strká nos. Ke konci čtvrtletí s ním rozvažte pracovní poměr. U srdce
mu však bylo nějak divně, divně.
Nemyslete si, že pokušitel vzdal svůj boj. Zkoušel to už se slibovaným
blahobytem, s nabízenou slávou. Teď vsadí všechno na nejvyšší kartu: na peníze,
na mamon.
Podívej, kolik je na světě bohatství. Patří mně a dám ti je, pokloníš-li se
mi.
Ježíš by se usmál nad ďáblovou pýchou, jenže si vzpomněl, kolik lidí těm slibům
denně uvěří a podléhá.
Jeho odpověď je tedy zase stručná: Pánu Bohu jedinému se budeš klanět, jemu
jedinému budeš sloužit.
Přitom dobře ví, že někdo ani nepotřebuje všechna království světa, aby
se přestal klanět Bohu.
Stačí mu žena, s níž podvádí svou manželku.
Stačí mu peníze, o něž ošidil důvěřivou stařenku.
Stačí mu vědomí, že dovede vyzrát na každého.
Jenže zapomíná, že taková moudrost je člověku před Bohem osudná.
Vždyť klanět se Bohu znamená klanět se pravdě, klanět si dobru, klanět se lásce.
A pohrdnout Boží láskou? Vyměnit ji za mamon?
Pozorujme Jidáše, a to
ve chvíli jeho největší prohry. Stojí před veleradou a žmolí v ruce třicet
stříbrňáků.
Už mu došlo, co
hrozného pro ně provedl.
Už mu došlo, že peníze
jsou dobré, pokud slouží, ale běda, když člověk začne sloužit jim.
Už mu došlo, že si je
nemůže ponechat
Sklízí ale výsměch:
To je tvá věc, nám do toho nic není… Rozvzteklí se a hází jim peníze pod
nohy. Chápete, jak mu muselo být? Byl by si pro haléř nechal vrtat koleno a teď
se zříká slušné sumičky. U srdce je mu hrozně, bohužel však v sobě nedokáže
napodobit lítost Petra, který také Ježíše zapřel, ale potom vyšel ven a hořce
plakal …
Bože, kéž dovedu pravdivě říci: Tobě jedinému se chci klanět, tobě sloužit.
|
