|
Úvaha na 7. neděli v mezidobí
V dnešním
evangeliu Ježíš nejenom zakazuje násilí, ale požaduje, abychom na brutalitu a
sílu odpovídali překypující dobrotou.
(Harrington: Evangelium podle Matouše,
Kostelní Vydří 2003, str.115)
Abychom v zájmu
dobra dokázali přinášet oběti, ustoupit, pomlčet.
Takový známý příklad:
Byl podzim a na poli dozrávaly zelné hlávky. Dávaly naději na dobrou úrodu, ale
dozvěděli se o nich také ptáci, naklovávali je a poškozovali. A tak hospodář
postavil doprostřed pole velkého strašáka. Dva klacky ve tvaru kříže, na nich
navlečený černý kabát a místo hlavy velká dýně. Místo úst několik zrnek
kukuřice, místo nosu červená mrkev, místo očí dva ořechy. Však se také tou
parádou osvědčil! Ptáci se poli vyhýbali. Potom zelí sklidili a odvezli, ale na
strašáka zapomněli. Smutně tam stál, zbytečný hrdina. Nejsem k ničemu, hlídám
prázdné pole, naříkal.
Zima se blížila, foukal ledový vítr, objevily se první sněhové vločky. Strašák
se rozhlížel smutnou krajinou, až k němu najednou přihopsal malý ptáček.
Mám poraněné křídlo, nemohl jsem odletět s kamarády do teplých krajin.
Zmrznu, je po mně veta.
Proč bys zmrzl? Můj kabát je vycpaný voňavou slámou, tam se schováš.
Ptáček rád poslechl a vyhříval se na slaměném srdci strašáka. Jenže brzy se
ozval znovu: Umřu hladem. Kde něco najdu k sezobnutí? Všude sníh a led…
Kamaráde, podívej se na má ústa – kukuřice plná vitamínů. Pusť se do ní..
To nemohu! Jak bys vypadal?
A proč musím vypadat na prázdném poli?
Nakonec si dal ptáček říci a živil se několik dní strašákovými zuby.
Tak, teď můj nos. Mrkev je sice zmrzlá, ale ty ji uštípneš.
Pak došlo na oči. Ale nebudeš nic vidět, zdráhal se malý host, jenže hlad
ho přinutil.
Zima stále zasýpala pole sněhem, severák se proháněl mrtvou krajinou. Jednou
ráno strašák řekl: Má hlava je z velké dýně. Vydrží ti do jara.
Ptáček se dlouho rozmýšlel, zda zničit svého dobrodince, nakonec neodolal.
A blížilo se jaro. Přinášely je teplé větry, sníh valem mizel, ukazovala se orná
zem, toužící přijmout novou setbu.
Ze strašáka nezbylo nic, než dva klacky, svázané do kříže, a na nich se kymácel
starý kabát… Ale ptáček přežil, křidélko se mu uzdravilo a s jásotem vzlétl k
jarnímu slunci.
To je krásná a pro křesťana poučná bajka!
Copak Ježíš nevisel na kříži také jako strašák?
Směšný král, falešný prorok, umírající Syn Boží! Všichni se mu smějí a řvou:
Nechceme ho! Ukřižuj ho! Propusť Barabáše!
A Ježíš z hloubi své bolesti, z posledního zbytečku života, který ještě zůstává
v jeho zmučeném srdci, dává lidem to nejpotřebnější. To jediné, na čem nakonec
záleží: Otče, odpusť jim. Dává odpuštění, naději, spásu. Vrací
člověku smysl života, pravý pokoj, Boha.
Copak církev nemají mnozí také za strašáka?
Zkamenělina z dávných časů, napáchala tolik zla, bere lidem svobodu, znepokojuje
je řečmi o Božím soudu! Jiné napomíná a sama je plná hříchu. Nechceme ji
poslouchat, nestojíme o to, co nabízí. Ecrasez l´enfame! Zničte hanebnici!,
opakuje se volání Francouzské revoluce.
A církev tu a tam s větší svobodou, tu a tam v tísnivém omezení zvenku i zevnitř
stále plní úkol, který jí Ježíš svěřil.
Připomíná těm, kdo chtějí slyšet, že smysl života není jen v tom, brát jeho
dary, ale spíše do něho investovat lásku, odpuštění, vše, co nás spojuje.
Učí, že v bližních sloužíme Bohu, a že Bůh, bez něhož není trvalé štěstí ani
trvalý pokoj, pokorně čeká, až ho pozveme do svého života, do své rodiny, aby
tam zažehl světlo víry, naděje a lásky. -- Aby nás posvětil a posílil na
temných a obtížných cestách, kterými nás život vede.
Copak se také věřící člověk nejeví mnohým jako strašák, jako zpátečník?
Jako odpověď nám poslouží příspěvky do diskuse k náboženským tématům, kdykoli se
objeví na internetu. Čím méně toho přispívatelé o Bohu, církvi, věřících vědí,
tím je jejich kritika radikálnější a neúprosnější. Až je nám jich líto, jak jsou
ubozí ve své zatrpklosti, tolik podobné nenávisti davu před Pilátem: Ukřižuj,
ukřižuj!
Jistotu naší víry to však nepodlomí, protože víme se svatým Pavlem, komu jsme
uvěřili.
Jen o to prosíme:
Abychom
se podle slov dnešního evangelia snažili být s pomocí
Boží dokonalí.
Abychom
v zájmu klidu a smíru dokázali přinášet oběti.
A to ne
proto, aby lidé velebili nás, nýbrž našeho nebeského Otce.
|
