DUCHOVNÍ

SLOVO:

  

4. neděle postní

   

3. neděle postní

   

2. neděle postní

   

1. neděle postní

   

7. neděle v mezidobí

   

6. neděle v mezidobí

   

4. neděle v mezidobí

   

3. neděle v mezidobí

   

2. neděle v mezidobí

   

4. neděle adventní

   

3. neděle adventní

   

2. neděle adventní

   

1. neděle adventní

   

 

Úvaha na 4. neděli v mezidobí

  

Shodou okolností jsme nedávno probírali s dětmi při vyučování náboženství úryvek evangelia, který připadá na dnešní neděli. A ozýval se smích: Proč se tam píše, že Pán Ježíš otevřel ústa a promluvil. To je přece jasné, že nemohl mluvit se zavřenými ústy. Věnovali jsme tomu tedy chvíli a zjistili, že jde o důležitou věc. Evangelium nám chce připomenout, že je to vážná a zodpovědná záležitost, když začneme s někým mluvit. Svou řečí mu můžeme velice pomoci, můžeme mu však i těžce ublížit. Můžeme ho pozdvihnout, můžeme ho ale i srazit. Je tedy třeba nejdříve myslit, pak teprve otevřít ústa a hovořit.

Není to ostatně jediné místo Písma svatého, které na to upozorňuje.

 Na příklad epištola svatého Jakuba napomíná: Člověk má být čilý, když je třeba někoho vyslechnout, ale váhavý, než začne mluvit, nebo než se rozzlobí… Když si někdo myslí, že je nábožný, ale přitom nedrží na uzdě svůj jazyk, je na omylu a jeho nábožnost nemá cenu. (Jak.1,19.26)

Vážné napomenutí!

 

Tak tedy zahájil Ježíš své horské kázání, obklopen apoštoly a zástupem dychtivých posluchačů:

 

Blahoslavení chudí v duchu, neboť jim patří nebeské království.

 

Mohli bychom dlouho vysvětlovat, co Ježíš tímto výrazem myslí. Kdo je člověk chudý v duchu?

 Snad nám k pochopení pomůže tento příběh:

 

Před léty probíhalo v Budějovicích jedno ze setkání s panem biskupem. Po mši svaté jsme vyšli před kostel a začala živá debata. Někteří pobíhali mezi skupinkami, míchali se do rozhovorů, domnívali se, že právě oni mají ke všemu co říci, že musí být středem zájmu. Vedle mne stál kněz čtyřicátník, říkali jsme mu Toník. Nestranil se ostatních, rozhodně však neměl v úmyslu poutat na sebe pozornost. Zdálo se, že je tak nějak všední, obyčejný – v tom hluku byl svou nenápadností až nápadný.

Najednou zastavila u katedrály nablýskaná limusina, vystoupila dáma a začala hovořit -- jenomže švédsky. Posluchači bezradně stáli a krčili rameny. Ne tak Toník: chvíli poslouchal, potom se dámě uklonil a spustil  -- švédsky. Z vozu vystoupili tři pánové, jak se později ukázalo, švédští ministři, a s Toníkem zmizeli v katedrále. Byli spokojeni s jeho výkladem, dostal od nich dokonce na památku podepsanou fotografii.

-Toníku, proč jsi nám neřekl, že umíš švédsky? Právě o tobě bych si to nikdy nepomyslil.

-Zajímá mě ta země i řeč zvláště od doby, co jsem se obíral historií Třicetileté války.  Nevím ale, proč bych se tím měl chlubit.

Mluvkům docházela slova, ale Toník stál jako před tím opodál, tichý a pokorný, v duchu chudý.

 

Jak vlastně poznáme člověka, který zůstává v duchu chudý?

 

Je vzdělaný, ale nechlubí se tím při každé příležitosti.

Má drahé zahraniční auto, ale netroubí povýšeně na ty,

kdo jedou pomalu před ním.

Má rozlehlý, krásný dům uprostřed zahrady, ale nepokládá se

za lepšího, než jsou ti, kdo bydlí v nájmu.

Má krásné vlasy a čistou pleť, ale ví,

že to zdaleka není na člověku to nejdůležitější.

Má dobrý zrak, ale umí se kolem sebe dívat i srdcem.

 

Spasitel blahoslavil chudé v duchu na prvním místě ze všech osmi. Snad tím chtěl naznačit, jak krásná a bohumilá je jejich vnitřní pravdivost. Na nic si nehrají, nepřetvařují se, nikam se nechtějí vyšplhat, nikoho nepotřebují manipulovat. Jejich řeč je ano – ano, ne – ne. Můžete jim věřit: jejich slovům i jejich postojům. Může jim věřit sám Bůh.

 

Bože, pomoz mi, abych poznal:

zda patřím mezi lidi „v duchu chudé“, které blahoslavíš,

nebo zda si to o sobě jenom myslím,

nebo zda o to vlastně ani nestojím.

 

Design and web by Petr Mizera, © 2008