|
Úvaha na pátou neděli postní
Milí přátelé,
slavíme pátou postní neděli a už jenom týden nás dělí od velikonoc. Jsou to
nejstarší křesťanské svátky a církev je slaví od svého vzniku, zatím co o
slavení vánoc v Římě máme zprávu až ze čtvrtého století
(336).
Jak je oslavíme my?
Bylo by chybou, kdyby nám ty dny s prastarými názvy proklouzly mezi prsty a my
se více starali o malovaná vajíčka a proutky k šlehání, než o duchovní odkaz
svátků a událostí, které se nám připomínají. Ochudili bychom se o důležité
poučení, ale i o radost z Boží lásky, kterou právě velikonoce překypují.
Napadlo mi, že by nám možná k usebrání pomohla nějaká věta z evangelia, nějaký
odkaz. Dovolte mi říci, že jsem takový výrok nalezl v dnešním evangeliu o
vzkříšení Ježíšova přítele Lazara ve vesnici Bethanii
(3km východně od Jeruzaléma směrem na Jericho). Pronesla jej Lazarova
sestra Marta, když vyšla vstříc Ježíšovi, přicházejícímu z Galileje: Pane,
kdybys tu byl, můj bratr by byl neumřel.
Velikonoce jsou svátky, kdy
bychom si měli jasně uvědomit: Ježíš je s námi.
Kdy bychom měli z této
skutečnosti vyvodit důsledky
O řeckém filozofu Sokratovi (+asi 399 př. Kr.)
se vypravuje, že chodil za jasného dne
ulicemi s rozsvícenou lucernou, a když se ho ptali: Co hledáš?,
odpovídal: Člověka hledám!
Dnešními ulicemi
měst i vesnic se valí davy lidí. I jich se můžeme zeptat: Co hledáš?
Koho hledáš?
Čekáme
odpověď: Ježíše hledám!
Kéž by tu byl!
Moje manželství
by bylo neumřelo…
Neskončil bych v
beznaději…
Ukázal by mým
dětem, v čem je pravá krása života, kde je pravá láska!
Kéž by tu byl!
Šel by životem
se mnou. Své kříže bych nenesl do prázdna.
A ve smrti bych
vešel do života…
Kéž by tu byl!
Opravdu čekáme, že tak zástupy
hledají Ježíše?
Tož se jich
zeptejme: Koho hledáš?
Hledám
pohotovost, stůně mi dítě!
Hledám stadion,
začíná tam zajímavý zápas!
Hledám lepší
práci!
Hledám pobavení,
vzrušení!
Hledám, hledám…
Hledáš Ježíše?
-- A kdo to je? K čemu by mi byl?
Všimněte si, prosím: K čemu
by mi byl?
Ne: K čemu bych
mu já mohl být užitečný?
Nejsme pesimisti,
důvodem naší naděje je přece právě Ježíš.
Víme však, že
situace, v níž se u nás náboženství nachází, je vážná.
Co tedy uděláme?
To nejlehčí by bylo
začít kritizovat.
Třeba papeže a biskupy.
Jak to mohli
připustit?
Co zanedbali?
Dávali něčemu nebo
někomu přednost před Ježíšem?
Utkvěli
v minulosti, že jim dnešní člověk nerozumí?
Nebo kritizovat místního faráře.
Když on je takovej,
makovej.
Neumí pěkně zpívat.
Neumí přitáhnout
děti a mládež.
Kostel chátrá a on
(všimněte si: on, ne my)
nic nepodniká.
Nebo se pustit do samé víry.
Dnes je jiný svět,
i lidé jsou jiní.
Je třeba tomu
přizpůsobit víru, bohoslužbu, ba i Boží přikázání.
My ale kritizovat nebudeme,
uděláme něco lepšího.
Třeba toto:
Kráčím na Květnou
neděli za Ježíšem v zástupu:
Ježíši, ať dovedu žít mezi lidmi tak, jak jsi to dokázal ty.
Ležím na Zelený čtvrtek s Ježíšem v Getsemanské zahradě:
Ježíši, ať dovedu říci v těžké situaci: Buď vůle tvá.
Visím o Velkém pátku s Ježíšem na kříži:
Ježíši, ať pochopím, že je lepší bolest přijmout, než ji působit.
S pozdviženýma rukama stojím na Hod Boží nad prázdným hrobem:
Pane, když tady budeš se mnou, zvítězím nad životem a snad i o mně někdo
řekne:
Dobře, že je tu s námi.
Také díky jemu, jeho modlitbám, jeho příkladu
naše víra, naše naděje, naše láska neumřela
|
