|
Úvaha nad evangeliem 3. postní neděle
Pozorujeme
Ježíše, který se posadil u Jakubovy studny (Bir
Jakúb) nedaleko města Sychar na rovině mezi horami Hebal a Garizim v Samařsku.
Je vyzděná, ve středověku byla 32 metrů hluboká, dnes už jen 23.
Je horko a Ježíš
je unaven dlouhou chůzí.
Tak začíná
evangelijní příběh, který jsme právě vyslechli, a jehož účelem je dokázat, že
Ježíš je nejenom větší než praotec Jakub (kolem
1700 př. Kr.), nýbrž Spasitel světa.
Ježíš však stále
obchází -- unavený a žíznící – a usedá u našich studní. Zcela jistě dříve či
později přijde i ke mně a poprosí: Dej mi napít. Jak odpovím?
Pane,
s radostí. Jenže nevím, bude - li ti voda chutnat. Pohleď, jak se ve studni
převaluje, probublává -- nevím, čím to je.
To je tím, že máš spousty zájmů, které tě zcela pohltí, takže na to hlavní
zapomínáš. Vzpomeň si, jak jsem jednou navštívil Marii a Martu, a ta byla plná
starostí, jak mě obslouží. Přece jsem tehdy pochválil její sestru, která
pochopila, co je opravdu důležité. Rozumíš mi?
Nestaráš se přespříliš, jaké šaty si pořídíš, jaké kachlíky dáte do koupelny,
jakou hračku koupíš dětem a podobně? Nevyčerpáváš se těmito záležitostmi, že na
to hlavní nemáš čas ani sílu?
Máš ovšem i vážné starosti, když nastanou komplikace se zdravím, v zaměstnání,
ve vzájemném vztahu. A stovky dalších. Nenech je, aby se převalovaly a
probublávaly ve studni tvé duše. Musíš je vytáhnout, studnu vyčistit, problémy
řešit. Ukáži ti, jak – a dám ti sílu, abys to zvládl.
Potom se spolu s radostí napijeme tvé vody, čisté a osvěžující.
Pane, jak
bych ti odmítl vodu. Ale podívej se, na povrchu vody
ve studni plave nějaký povlak, šedivý a nechutný.
Dobře to vidím a vím, co to je. To je tvá pýcha. Asi se pokládáš za moc
moudrého, dokonalého, nepostrádatelného.
Možná, že se tak
chováš k bližním -- jako přísný soudce živých, mrtvých.
Možná, že se cítíš
nedoceněný, zneuznaný.
Možná, že ani Bůh
ti už není dost velký a dobrý.
Tvá pýcha plave ve
studni tvé duše jako špinavý škraloup, jako velmi nebezpečný škraloup. Brání
totiž, aby do ní pronikly paprsky Boží lásky.
Brání, aby ses
usmál na chudšího souseda a řekl mu: To je dnes krásně!
Brání, abys
posuzoval bližní stejným metrem, jakým soudíš sám sebe.
Nemusím ti říkat,
že ten škraloup musí pryč. Říkám ti však, že nebude snadné se ho zbavit: moc
pevně lne k lidské povaze, mnoho lidí se svou pýchou dokonce pyšní!
U mne hledej, jak se stát vpravdě pokorným, tím, jemuž Bůh dává svou milost.
Pane,
dojdu ti raději pro sklenici vody někam jinam. V mé studni plavou nějaké
předměty, nehezké na pohled a jistě i nechutné k pití. Už jsem jich několik
vytáhl, ale marná snaha: plno jich tam stále je.
Jsem rád, že je vytahuješ, odstraňuješ. Vždyť jsou to tvé povahové chyby, špatné
návyky. Staly se tvou druhou přirozeností, ani si neuvědomuješ, jak jimi Boha
urážíš, bližním škodíš, vlastní duši poskvrňuješ. Je nezbytné je odstranit.
Ale pozor! Nezapomeň:
Boj proti povahovým chybám není krátkodobou záležitostí, to je běh na celý
život.
A dále: Bez Boží pomoci, bez modlitby, bez zpovědi, bez svatého přijímání
nemůžeš v tom zápasu obstát, naopak, stále se budeš přesvědčovat, jak je
důležité, spoléhat na závěrečnou prosbu v modlitbě Otče náš: Neuveď nás
v pokušení! Zbav nás od zlého!
Pane, nabídl jsem ti svou vodu a tys nepohrdl.
Nyní prosím tebe:
Dej mi okusit svou živou vodu, tryskající do života věčného,
abych nežíznil navěky.
|
