|
Úvaha nad evangeliem 4. postní neděle
Dnešní
úryvek Janova evangelia vyplňuje hádka mezi farizei a uzdraveným ubožákem.
Farizeové byli náboženská skupina, která se začala vytvářet po
babylonském zajetí (538př.Kr). Chtěli
položit hráz šířícímu se pohanství,
studovat Písmo svaté a odvozovat z něj praktické závěry pro měnící se životní
situace. S počátku je ovládala hluboká úcta k Mojžíšovu zákonu a i v době
Ježíšově mezi nimi nacházíme muže zbožné a spravedlivé. Mnozí však polehli pýše,
že přesně dodržují nejmenší podrobnosti zákona, jak je ovšem sami stanovili,
zatímco se s opovržením dívali na venkovský lid, který namnoze jejich předpisy
neznal a nezachovával. Ježíš mluvil o jejich horlení jako o moudrosti lidské, ne
Boží.
Jak veliký byl rozdíl mezi jejich lpěním na liteře zákona a Ježíšovým učením o
lásce k bližnímu, ukazuje právě dnešní příběh. Farizeové zuřili proti Ježíšovi,
že slepého uzdravil v sobotu, přestože věděl, že oni léčení zařadili mezi
činnosti v sobotu zakázané. Ani jeden se mezi nimi nenašel, aby řekl: Vždyť
byl slepý od narození. Není to hrůza? Přejme mu jeho radost, že vidí!
Sledujme nyní, jak vlastně Ježíš vrátil slepci zrak. Ten sám o tom vypravoval
farizeům toto: Řekl mi: Jdi k rybníku Siloe a umyj se! – Šel
jsem tedy, umyl se a vidím.
Je polovina postní doby a už to samo o sobě nás vybízí: Nedívejme se na tento
příběh jen jako na zajímavé líčení Ježíšova soucitu a jeho moci.
Každému z nás totiž Pán dnes říká: Jdi a
umyj si oči!
Ach, přátelé, život nás vede den po dni k onomu velkému rybníku Siloe: v němž
jednou smrt utopí náš pozemský život a to, v co tady věříme, spatříme tváří
v tvář.
Je tedy něco důležitějšího, než se připravit? Než si umýt oči,
abychom jasně viděli ve stvoření, v obrovském, nádherném díle Božím, jeho
věčného tvůrce?
Je něco důležitějšího, než si umýt oči,
abychom dobře viděli, zda jdeme správnou cestou,
abychom jako bližního vnímali každého, kdo s námi tou cestou kráčí, nebo jehož
potkáváme,
Abychom se pečlivě ohlíželi, zda nejdeme s prázdnou náručí?
Je něco důležitějšího, než si umýt oči
a nevidět jen to, co od bližních potřebujeme a co někdy tak netrpělivě
vyžadujeme,
nýbrž hlavně to, co oni potřebují od nás, zatím co my kolem nich chodíme
nevšímavě, ba jako slepci?
Je něco důležitějšího, než si umýt oči a v každém dnu, který ráno začínáme,
vidět Boží dar a příležitost, zvítězit nad horkem a tíhou práce, starostí a
pokušení?
Je něco důležitějšího, než mít po boku někoho, kdo je ochoten i schopen vyslyšet
naši prosbu:
Pane, ať vidím!?
|
