Duchovní slovo farnosti Ševětín
17.
neděle v liturg. mezidobí – B
Dnešní evangelium mluví
o nasycení zástupu. Apoštol Jan nám chce tímto příběhem
sdělit:
Ježíš
rozdává chléb - a má ho dostatek pro všechny lidi, i pro tebe.
My
jsme si právě pro tento chléb přišli, pro Boží slovo, pro
svaté přijímání. Co od něj očekáváme? Stojí za to námaha
s tím spojená? Co nám o tom chlebě říká víra?
Boží slovo je
světlem na naší životní cestě
Ukazuje nám, že život je veliký dar, že má smysl. I život
těžký, lidsky řečeno ztracený, i život přervaný nemocí,
neštěstím, lidskou zlobou.
Boží slovo vypovídá, jak je to zlé, když člověk život
pokálí, ba zahodí.
A naopak, mluví o odměně, kterou Bůh slibuje všem, kteří
s jeho pomocí nezabloudili do špatnosti, nebo z ní
nalezli cestu ven.
Svaté přijímání
je to nejúžasnější, co můžeme na zemi zažít. Vždyť
přichází sám Pán.
Posvěcuje naši duši, aby v ní Bůh viděl svůj obraz,
Zahřívá naše srdce, aby nezmrzlo v závějích, které někdy
-- ba možná, že často -- zavalí naše lidské jistoty.
Opravňuje nás k naději, že se na nás naplní Ježíšovo
zaslíbení: Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život
věčný, a já ho vzkřísím v poslední den.
Jak
tedy prožít mši svatou, aby nás to uspokojilo, ano, aby se naše
účast líbila i Bohu?
Každá věc, má-li se
vydařit, potřebuje přípravu,
i prožití mše svaté. Co doporučuje církev?
Cestou
do kostela se nerozptylujeme. Jistě můžeme pozdravit
známé a prohodit několik slov, ale není dobré, pouštět se do
složitých hovorů. Zcela určitě by se nám vracely na mysl právě
při mši a pokazily naši usebranost.
Vstupujeme
do kostela a věnujeme pozornost obřadu pokropení svěcenou vodou.
Žehnáme se jí
uvědoměle, vždyť je to vlastně krásná modlitba. Touží po
obmytí duše, zaznívá z ní něco z celníkova vyznání:
Bože, bud milostiv mně, hříšníkovi.
Procházíme
mezi lavicemi na své místo.
Cestou míjíme známé.
Nepodáváme jim však ruku – tomu je vyhrazen čas při pozdravení
pokoje před svatým přijímáním -- a nezačínáme s nimi
hovor. Nerušíme ticho, nutné k přípravě.
Skutečnost, že máme
v kostele své místo, je významná. V
městských chrámech bývaly dokonce na lavicích mosazné tabulky
se jménem rodu, jehož členové tam sedávali. Máme v kostele
své místo, máme je v církvi, máme je u Boha. Právem jsme
na to hrdí. Nejsme duchovní bezdomovci. Je to pro nás čest i
závazek.
Čím
vyplníme čas přede mší svatou?
Probíráme uplynulý týden a přemýšlíme, zač je třeba Bohu
děkovat a zač odprosit.
Nebo vyhledáme píseň, která se bude zpívat, pročítáme
ji a najdeme v ní místa, která potom při mši předložíme
Bohu jako vlastní prosbu.
Nebo vzpomínáme, komu jsme dlužni modlitbu a vzpomínku ve
mši.
Nebo se mlčky díváme na svatostánek jako sedlák, o němž
vypravuje svatý farář z Arsu. Celé hodiny klečel tento muž
bez pohnutí před svatostánkem, až se zdálo, že usnul. Krásné
bylo jeho vysvětlení: Já se dívám na něho – on se dívá
na mne.
Nebo se zamyslíme nad svým chováním při mši: na příklad,
proč při ní stojíme a jindy sedíme. I to má totiž svůj
význam, i to máme činit s pochopením.
Stání
je projevem úcty k Bohu. Stojíme před ním a hlásáme tak jeho
slávu, jako ji hlásá celý vesmír, celé stvoření.
Je krásný pohled na
mladé a statné, kteří by mohli spoléhat na sebe, a přece stojí,
aby se představili Bohu.
Ještě krásnější je
pohled na ty, kdo už stojí s obtíží. Přešlapují a
opírají se o lavici. Jako by říkali: Pane, už ti mohu
nabídnout málo, ale nejsou to odpadky. Dávám ti vše, co ještě
mám.
Sezení
je projevem vlastní důstojnosti. Sedíme před Bohem jako jeho
děti, které k sobě pozval, takže mohou s radostí
přijít. A s pohnutím slyšíme v duchu slova Písma
svatého: Což nevíte, že jste Boží chrám a že ve vás bydlí
Boží duch? To je ten důvod, proč smíme před
Bohem sedět. Po křtu je v nás něco božského. Něco, co
může lidská zloba pošpinit, pošlapat, ale rozhodně to nemůže
zničit.
Dnes skončíme.
Kéž by vám tyto rady byly užitečné, děkuji za pozornost. Ještě
poprosíme, ať nám Bůh pomáhá s dobrou přípravou na mši.
Abychom se z ní vždy vraceli plni světla a síly a vydávali
životem dobré svědectví své víře.
Pane,
dávej mi stále svůj chléb.
A
nezasloužím-li si celý krajíc,
sáhni
ve své lásce do jednoho z košů a podej mi zbylý drobek.
Pak
uzdravena bude duše má.
|
