|
Úvaha
nad evangeliem 29. neděle v liturgickém mezidobí
Otázka:
Je dovoleno platit daň císaři, čili pohanským okupantům,
byla na Ježíše nastražena velmi chytrácky. Ať odpoví Ano
nebo Ne, mohou toho proti němu zaujatí nepřátelé
zneužít. A také se na to chystali. Ježíš je však nejenom
umlčel, ještě jim udělil náboženské poučení:
Dávat císaři, co je
císařovo, musíte, ať chcete či ne. Je tu však mnohem
důležitější povinnost: Dávat Bohu, co je Boží!
A to ne s kyselou tváří nebo ze strachu, či
z prospěchářství, nýbrž dávat s radostí,
s vděčností. Vždyť do vaší duše je vtisknut Boží
obraz, patříte mu tedy.
Teď se ovšem naskýtá
otázka, jakou mincí budeme dávat Bohu, co mu patří, čili čím
budeme platit svou daň.
Snadná odpověď:
Budeme platit mincí, na
jejímž líci je kříž. Budeme platit láskou ke kříži,
k Ukřižovanému.
Dovolte, abych uvedl dva
příklady.
První by mohl mít název:
Nedopustím, aby kříž zmizel z našeho domu.
S tou babičkou jsem
často rozmlouval, ráda vzpomínala na život, byť byl těžký.
Třebas takto:
Když mi zemřel manžel,
odešla jsem bydlit na vejměnek. Syn se oženil, přišla nová
paní. A hned začala velké úpravy. První to odnesly kříže.
Měli jsme doma tři, všechny starobylé, ručně řezané. V dnešní
době to tu nemá co dělat, zněl její ortel. Nad postele
v ložnici pověsila nějakou nahotinu, do kuchyně moderní
obraz, samé čáry. Až po delším čase jí někdo řekl, že
obraz visí hlavou dolů, nikdo si toho dříve nevšiml. Její
úpravy pokračovaly, nábytek a zvlášť zařízení kuchyně bylo
pro ni nemožně zastaralé, vše se kupovalo nové.
Syn mlčel, ač ho to
rozčilovalo. Po čase se začali spolu hádat, byly to zlé scény.
Potom začal syn pít, stále častěji a víc. To ho také zabilo,
zemřel na selhání jater.
Samozřejmě, že vdova
po něm moc netruchlila. Teď se mohla vrhnout do úprav plnou parou.
A také vrhla. Jen jedno nemůže. Když jde kolem mého okna, vidím,
s jakým šklebem se dívá na nástěnný kříž. Jediný, co
na gruntu zbyl. Kdyby jej tak mohla sejmout a rozmlátit o kameny, to
by se jí ulevilo. Ale nemůže, mám vejměnek soudně připsaný a
kříž je můj.
Známí mi říkají:
Odejděte do domova pro důchodce, budete tam v klidu a pohodě.
Já
bych šla, hned, ale,
pane faráři, když já musím chránit ten jediný kříž, co u
nás ještě je, co k našemu domu patří. Co to je dům bez
kříže, bez Boha, bez víry, bez naděje. Kdybych odházela, ještě
bych nebyla venku z průjezdu a už by kříž ležel na zemi,
rozmlácený o kameny. Nevím, proč kříž tak nenávidí, ale
musela bych si vyčítat: Zradila jsi, nechalas náš dům pustý,
bez Ježíše úpějícího na kříži: Otče, odpusť jim…
A tak se modlím a hlídám
rodinný kříž…
Druhý příběh:
Ten kříž je můj!
Ten chlapec mi ministroval.
Jednou mi vyprávěl:
Maminka mi koupila k svátku zlatý
křížek na krk. S radostí jsem ji jej pověsil na krk, nejen
jako šperk, ale jako vyznání víry, jsem přece ministrant.
Blýskal se a spolužáci záviděli: Byl asi dost drahý
Bylo to však za dob komunismu a brzy
si křížku všiml i učitel, měli jsme právě občanskou nauku.
Přiřítil se ke mně jako blesk:
V naší socialistické škole
nepřipustím toto znamení tmářství. Hned to sundej!
Když jsem se k tomu neměl, hnal
se po řetízku sám.
Zrudl jsem a vykřikl: Soudruhu
učiteli, ten křížek je můj!
Zaváhal a vrátil se k tabuli.
Křížek jsem obhájil. Sice jsem se
trochu bál, že mi kantor bude mstít, ale copak kříž za to
nestojí?
Třetí příběh
bys nám mohl vyprávět ty, bratře, sestro:
Co děláš, co vynakládáš pro čest
kříže?
|
