|
Úvaha
na 2. postní neděli
Milí přátelé,
evangelista Matouš nám vypráví o tajuplné události, o Ježíšově proměnění. Pán
vyvedl tři apoštoly, Petra, Jakuba a Jana – sloupy církve, na vysokou
horu, aby byli sami.
Člověk potřebuje
být někdy sám: aby se mohl zamyslet, hodnotit, přemýšlet, kudy a jak jít dál.
Jakmile se začne samoty bát a je mu v ní nevolno – jakmile stále utíká do
hluku a rozptýlení, může to být známkou, že má v duši něco bolavého, něco, co
pálí a vyčítá, něco, čemu nerozumí a čeho se bojí. To je však třeba řešit, ne
před tím utíkat, ať se to týká čehokoli.
Vysokou horou, kam Ježíš učedníky vyvedl, je podle tradice galilejská hora
Tábor. Má kuželovitý tvar a dosahuje výšky 562 metrů. Co se tam událo, se dá
popsat třemi slovy: světlo, svědkové, oblak.
Světlo:
Ježíšova tvář zářila jako slunce a oblek měl nepopsatelně bílý. Záře byla ve
Starém Zákoně považována za znamení Boží přítomnosti. I Mojžíšovi prý zářil
obličej po setkání s Hospodinem, až si musel tvář zakrývat rouškou.
Svědkové, Mojžíš a Eliáš.
Mojžíš, hrdinný vůdce Izraelitů na cestě z Egypta do svobody, žil ve 14.
století před Kristem a je symbolem židovského Zákona: jménem Božím dával lidu
zákony.
Eliáš, prorok z 9. století před Kristem, bojoval za čistou víru proti
zpohanštělému králi Achabovi a jeho manželce Jezábel. Je symbolem starozákonních
proroků, kteří těšili lid a dávali mu naději ve zlých časech.
Oba tito velikáni, stojící vedle Ježíše, zástupci Starého Zákona, měli apoštolům
– mužům odchovaným Starým Zákonem – dosvědčit: Ježíš je tím, na něhož Izrael
čeká, vyvrcholení Zákona i naplnění Proroctví.
Oblak: I oblak je znamením Boha, jeho tajemné nepochopitelnosti a
nadpozemskosti.
To byly tedy kulisy i herci události na hoře Tábor. A její smysl: Uvidíte
brzy Ježíše opuštěného a v umírání proklínaného. Nevylekejte se: myslete
na horu Tábor, na Ježíšovu zářící tvář. Tolik mi to připomíná krásnou
báseň z hrozných dnů Mnichova: Myslete na chorál, malověrní, myslete
na chorál... ( na chorál svatováclavský:
Nedej zahynouti... )
V celé této události byla nejdojemnější slova Petrova: Je nám tu dobře.
Všimněte si, že neřekl: Jak je Ježíš nádherný! -- Jaká čest, že jsme tu s tak
slavnými muži! -- To budou ostatní koukat, co jsme zažili! – Ne! Prostě a
krátce: Je nám tu dobře! --- Tento upřímný a spontánní výrok je, myslím,
potvrzením pravdivosti celého příběhu. A hned starost, zda by nemohli zážitek
prodloužit: Postavíme tu pro vás stany. – Ale Ježíš je zkrotil:
Ještě není čas mluvit o mém vítězství: nejdříve musím donést kříž až na
Kalvárii. A vy se mnou.
Je nám tu dobře, kéž bychom mohli doma tuto větičku říkat upřímně
a často! Je krásné říci: Máme krásný, útulný byt. Máme na zdech originály, na
podlaze orientální koberce. Máme nové auto. Všechna tato „máme“
však překoná slovíčko „ jsme“. Jsme spokojeni, je nám tu dobře.
Co je třeba k tomu, abychom mohli upřímně říci: Je nám tu dobře?
Důležitá otázka. Pozorujme ještě chvíli událost na hoře Tábor, bylo jim tam
dobře. Ale proč jim tam bylo dobře?
Byl tam Ježíš. Apoštolové už ho znali: Chodil s nimi po Galileji a neměl,
kam by hlavu složil. Boháči jím opovrhovali a ostatní nestáli tolik o jeho
slova, jako spíše, aby jim pomáhal, aby je léčil. Hladověl, žíznil, byl unavený.
A potom najednou vstal, zazářily mu oči a před jeho slovem prchaly nemoci i
smrt, bouře se utišila, malomyslní nabývali naději a hříšníci odpuštění. Za
koho mě máte? Ptal se jednou apoštolů. A Petr odpověděl bez váhání: Ty
jsi Kristus, Syn Boží.
Nyní, nad hoře Tábor, viděli Petr, Jakub a Jan Ježíše v jeho slávě se zářící
tváří, ale jeho oči byly stejné: zářila v nich láska, bezmezná láska – která
dokonce s kříže bude prosit: Otče, odpusť jim ...
Abychom my mohli doma radostně konstatovat: Je nám tu dobře, je
třeba, aby tam s námi byl Ježíš. Abychom žili jeho zásadami a z darů jeho lásky.
Abychom se vydrželi mít rádi i v pokušení a v nepohodě, aby naše láska byla
hodnotná, něžná i silná. Abychom lásku cenili výše než majetek a výhody. Abychom
našli chuť i odvahu se pro ni obětovat. |
