Úvaha
nad evangeliem 1. neděle adventní
Vítáme vás na mši svatou a přejeme vám do nového církevního roku Boží
požehnání, zdraví a vše dobré. Vítá nás sám Pán Ježíš a předkládá nám heslo,
které by mělo provázet náš duchovní život ode dne ke dni. To heslo zní:
Bděte!
Slovo „Bděte“ může mít ovšem několikerý význam. My se soustředíme na
tento: Bděte nad svou
vírou.
Víra v Boha má totiž pro člověka zásadní význam:
Ukazuje na věčného tvůrce, pána vesmíru i člověka, a
vysvětluje smysl stvoření.
Stanoví Boží
řád
pro život jednotlivce i
lidské společnosti.
Dává smysl bolesti a utrpení a provádí branou smrti.
Ve štěstí brání, aby se nás nezmocnila pýcha,
v soužení ukazuje na Ježíše, který nese svůj kříž před
námi.
Je jasné, že tyto úkoly splní jen víra, která je pevná jako lano, na které
zavěšujeme těžká břemena bez obav, že se přetrhne a zřítí do propasti.
Jak k takové víře dospět?
Víra je Boží dar, který dostává ten, kdo o něj stojí.
Za dar víry se tedy
modlíme.
A nejenom pro sebe. Vždyť za své děti, vnoučata a známé prosíme Boha o zdraví,
bezpečí, pomoc, jak tedy nevzpomenout v modlitbě na jejich víru?
Svou víru vyznáváme.
Nemáme se zač stydět. Věřícími křesťany byli a jsou i mnozí vědci, umělci i
velikáni lidstva.
Vyznat víru ovšem neznamená jenom mít na klopě kabátu křížek nebo mariánský
obraz v pokoji, nýbrž upřímnou snahu napodobovat Ježíše ve všech životních
situacích, hlavně statečností v utrpení a vytrvalostí v pokušení.
Víru předáváme dětem a
vnoučatům.
Tady bych se chtěl zmínit o vyučování náboženství na školách. Děkujeme rodičům,
kteří děti přihlásili, i když je jich jenom hrstka proti celkovému počtu. A
prosíme, aby se o vyučování náboženství u dětí zajímali, a ukázali tak, že to
není záležitost jenom pro malé školáky..
Ve víře se vzděláváme.
Stačí se podívat na internetovou diskuzi, kdykoli se tam objeví heslo „Bůh –
víra --církev.“ Kolik neznalosti i nenávisti lze vyčíst z těch příspěvků!
Kdo by si tedy myslel, že se o náboženské vzdělání starat nemusí, že vystačí s
tím, co se z něj učil ve škole, brzy o víru přijde. Neztratí-li ji docela,
nebude mu již přinášet žádnou radost, bude plná pochybností, bude v jeho duši
mrtvá. Nebude to už jistota Pavlova: Vím, komu jsem uvěřil!
Z víry žijeme.
Jako tělo bez duše je mrtvé, tak i víra bez skutků je mrtvá. Tato slova
Písma svatého jasně potvrzují: Tvou víru poznám z tvého života, z tvých
skutků.
Jeden příklad z mnoha.
Mladý inženýr přišel na faru vyjednat pohřeb své tchyně.
Když jsme vše domluvili, rozpovídal se:
Pocházím z nevěrecké
rodiny. Nebyl jsem pokřtěn, na vyučování náboženství jsem nechodil. Když jsem
dostudoval, seznámil jsem se s děvčetem, které je nyní mou manželkou. Už tenkrát
jsem věděl, že ona i celá její rodina je silně věřící. Neviděl jsem v tom ale
překážku: Ať si do kostela chodí, jen když k tomu nebudou nutit mne. A nenutili.
Ani slovo o tom nikdy nepadlo. Když v neděli odcházeli do kostela, buď jsem si
doma něco četl, nebo šel do kavárny či na procházku. V poledne jsme se scházeli
u oběda v dobré shodě a s upřímností.
Potom však začala
tchyně postonávat. Bolesti, hubnutí…Byla v nemocnici na operaci, pak ležela
doma, znovu do nemocnice – teď ji propustili domů a řekli nám: Nádor žaludku,
operace nemožná. Ležela doma měsíc. Obden k ní přišel kněz, říkali, že se
svátostí, a já jsem si myslel: Ty toho svedeš!
Pak jsem si ale všiml,
jak je ta žena statečná a trpělivá. Musela trpět, viděl jsem, jak se svíjí pod
peřinou. Před námi to tajila, na vnoučka, když přiběhl, se vždy usmála. Nemohl
jsem si nepoložit otázku: Kde ta žena bere tu sílu, tu statečnost. Kdybych tak
musel trpět já, řval bych bolestí. Že by ta její víra? Že by to přijímání?
Ještě nejsem věřícím,
ještě se to ve mně pere. Ale to vím bezpečně: Kdo má opravdovou víru, má poklad.
Všimněte si, prosím: Nepromluvila o víře ani slovo, a přece přivedla zetě k
víře. Za čas požádal o křest.
Pane, pomoz, ať bdím nad svou vírou jako nad
velikým pokladem.
|