Úvaha
nad evangeliem 24. neděle
v liturgickém mezidobí
Pán
Ježíš k nám mluví v dnešním úryvku evangelia s velikou naléhavostí:
Tak potrestá můj
nebeský Otec i vás, neodpustíte-li z srdce všem, kdo vám ublížili.
V jedné obci žily po léta dvě rodiny v těsném sousedství. Jen dřevěný plot
odděloval jejich dvory. Vlastně ho ani nebylo třeba. Scházeli se denně, společně
prožívali dobré i horší dny, byli si oporou v nesnázích.
Až jednou.
Vyhnilá plaňka v plotě se uvolnila, slepice toho využila a prolezla dírou na
druhý dvorek, kde byly záhonky právě zasázené zeleniny. Čile se pustila do
práce, jenže hospodyně si toho všimla a hodila po ní botou. Měla dobrou trefu,
slepici zabila. Sousedka měla mrzutý den.
Vyběhla a rozkřikla se: Zabila jste nám slepici!
Vy jste nám ji sem schválně pustila!
Obě se vrátily domů rozčilené, a když přišli jejich muži, podaly jim příhodu
patřičně okořeněnou. Muži přestali spolu sedat v hospodě, děti nechtěly ve škole
sedět vedle sebe, ženy se navzájem pomlouvaly k radosti škodolibých posluchaček.
Marné byly domluvy pana faráře a sousedů: Musím hájit své právo,
odpovídali. Došlo i k žalobám a soudům.
Tak to trvalo pět let. Nadešel den pouti, hospoda byla plná tanečníků. Seděli
tam, každý v jiném koutu, i naši sousedé. Jak se trochu opili, začali na sebe
pokřikovat, až jeden hodil po druhém sklenicí. Hostinský ho vykázal ze sálu. A
on, hlavu plnou alkoholu, přišel na výborný plán. Po humnech se vytratil domů,
vzal kanistr benzínu a kradl se k sousedově stodole. Otevřel, důkladně pokropil
slámu benzinem a ani nestačil uskočit před ohnivým peklem.
Hospoda hrála a tančila, až konečně někdo vběhl dovnitř. Hoří!
Když hasiči připravili stříkačku, stodola už hořela plamenem, s největší obtíží
vyváděli dvě ovečky ze stáje. Vítr přenesl oheň i na obytné stavení, na střeše
se vyrojily jiskry, zazněla dutá rána: v kuchyni se zřítil prohořený strop. A
už se také ozval zoufalý hlas: Proboha, v kočárku u kamen spí naše Terezka.
Jenže ona už, chuděrka, spala navěky. Uhořela.
Veliká daň za zabitou slepici!
Hrozný důsledek neochoty odpustit!
Pán Ježíš mluví o ceně a kráse odpuštění vícekrát. Třeba takto:
Jdeš do chrámu, abys obětoval Bohu dar. Cestou si vzpomeneš, že je mezi tebou
a bližním nějaká neshoda. Polož ten dar k oltáři, vrať se a odpusťte si. Potom
teprve dar obětuj!
Překrásné je Ježíšovo podobenství o odpuštění, podobenství o marnotratném synu.
Rozmazlený výrostek se doma nudí. Pracovat se mu nechce a válet se po peci už ho
omrzelo. Otče, vyplať mi můj podíl, dožaduje se a s mnoha penězi a
s ještě více ideály se vydává za svobodou. Ani nepoděkuje. Otec nezahořkne, jen
se trochu víc nahrbí v zádech a přibude mu vrásek. Dokonce se denně chodí dívat:
Vrací se?
Kdepak, nevrací se, naopak užívá života plnými doušky, a to tak bujaře, že
zanedlouho skončí bez peněz v chlévě jako pasák prasat. Těžce se rozhoduje
k návratu domů, až ho k tomu zoufalá bída přinutí. Otče, nech mě tu jako
nádeníka, chápu, že nemám právo být ti nadále synem.
A s úžasem vidí: Otec se usmívá, otírá svou vousatou tvář o jeho skráně:
S radostí tě vítám domů, chlapče, bál jsem se, že už nežiješ.
V tom to je, přátelé: odpustil mu s radostí.
Dokázali bychom to i my? Co nás vlastně vede k tomu, abychom odpouštěli?
Lidské ohledy. Co by tomu lidé řekli, kdybychom se stále hádali, ba
nenáviděli.
Starost o
vlastní spásu. Jdu ke zpovědi, chci, aby mně Bůh odpustil, proto i já
odpouštím.
Radost, když se mi podaří odpustit někomu z lásky a z celého srdce –
podobně, jako Ježíš odpustil svým vrahům.
Nakonec ještě vysvětlení.
Často se stává, že ke knězi někdo přijde s pochybnostmi:
Chci odpustit, ale nejde mi to. Jsem plný hořkosti vůči tomu, kdo mi
ublížil.
Odpověz si poctivě na tyto otázky:
Chceš mu odplácet stejně, jako on ublížil tobě? Mstít se mu?
Kdyby měl potíže, nechal bys ho v nich bez pomoci?
Modlíš se za něho?
Jestliže odpovíš, jak by křesťan měl odpovědět, nenávist tvou duši neovládá, i
když nitro ještě pobolívá. To zhojí až milosrdný čas.
Řekněme nakonec z celé duše:
Otče, odpusť nám, jako i my odpouštíme.
Hrozný důsledek neochoty odpustit.
|