DUCHOVNÍ

SLOVO:

  

Příprava na diecézní pouť 4

    

Příprava na diecézní pouť 3

    

Příprava na diecézní pouť 2

    

Příprava na diecézní pouť 1

    

4. neděle postní

    

3. neděle postní

    

2. neděle postní

    

1. neděle postní

    

5. neděle v mezidobí

    

2. neděle adventní

    

1. neděle adventní

    

32. neděle v mezidobí

    

31. neděle v mezidobí

    

30. neděle v mezidobí

    

29. neděle v mezidobí

    

26. neděle v mezidobí

    

25. neděle v mezidobí

    

24. neděle v mezidobí

    

22. neděle v mezidobí

    

 

Úvaha nad evangeliem 24. neděle v liturgickém mezidobí

 

Pán Ježíš k nám mluví v dnešním úryvku evangelia s velikou naléhavostí:

Tak potrestá můj nebeský Otec i vás, neodpustíte-li z srdce všem, kdo vám ublížili.

 

V jedné obci žily po léta dvě rodiny v těsném sousedství. Jen dřevěný plot odděloval jejich dvory. Vlastně ho ani nebylo třeba. Scházeli se denně, společně prožívali dobré i horší dny, byli si oporou v nesnázích.

Až jednou.

Vyhnilá plaňka v plotě se uvolnila, slepice toho využila a prolezla dírou na druhý dvorek, kde byly záhonky právě zasázené zeleniny. Čile se pustila do práce, jenže hospodyně si toho všimla a hodila po ní botou. Měla dobrou trefu, slepici zabila. Sousedka měla mrzutý den.

 Vyběhla a rozkřikla se: Zabila jste nám slepici!

Vy jste nám ji sem schválně pustila!

Obě se vrátily domů rozčilené, a když přišli jejich muži, podaly jim příhodu

patřičně okořeněnou. Muži přestali spolu sedat v hospodě, děti nechtěly ve škole sedět vedle sebe, ženy se navzájem pomlouvaly k radosti škodolibých posluchaček. Marné byly domluvy pana faráře a sousedů: Musím hájit své právo, odpovídali. Došlo i k žalobám a soudům.

Tak to trvalo pět let. Nadešel den pouti, hospoda byla plná tanečníků. Seděli tam, každý v jiném koutu, i naši sousedé. Jak se trochu opili, začali na sebe pokřikovat, až jeden hodil po druhém sklenicí. Hostinský ho vykázal ze sálu. A on, hlavu plnou alkoholu, přišel na výborný plán. Po humnech se vytratil domů, vzal kanistr benzínu a kradl se k sousedově stodole. Otevřel, důkladně pokropil slámu benzinem a ani nestačil uskočit před ohnivým peklem.

Hospoda hrála a tančila, až konečně někdo vběhl dovnitř. Hoří!

 Když hasiči připravili stříkačku, stodola už hořela plamenem, s největší obtíží vyváděli dvě ovečky ze stáje. Vítr přenesl oheň i na obytné stavení, na střeše se vyrojily jiskry, zazněla dutá rána: v kuchyni se zřítil prohořený strop.  A už se také ozval zoufalý hlas: Proboha, v kočárku u kamen spí naše Terezka.

Jenže ona už, chuděrka, spala navěky. Uhořela.

Veliká daň za zabitou slepici!

Hrozný důsledek neochoty odpustit!

 

Pán Ježíš mluví o ceně a kráse odpuštění vícekrát. Třeba takto:

Jdeš do chrámu, abys obětoval Bohu dar. Cestou si vzpomeneš, že je mezi tebou a bližním nějaká neshoda. Polož ten dar k oltáři, vrať se a odpusťte si. Potom teprve dar obětuj!

 

Překrásné je Ježíšovo podobenství o odpuštění, podobenství o marnotratném synu.

Rozmazlený výrostek se doma nudí. Pracovat se mu nechce a válet se po peci už ho omrzelo. Otče, vyplať mi můj podíl, dožaduje se a s mnoha penězi a s ještě více ideály se vydává za svobodou. Ani nepoděkuje. Otec nezahořkne, jen se trochu víc nahrbí v zádech a přibude mu vrásek. Dokonce se denně chodí dívat: Vrací se?

Kdepak, nevrací se, naopak užívá života plnými doušky, a to tak bujaře, že zanedlouho skončí bez peněz v chlévě jako pasák prasat. Těžce se rozhoduje k návratu domů, až ho k tomu zoufalá bída přinutí. Otče, nech mě tu jako nádeníka, chápu, že nemám právo být ti nadále synem.  

A s úžasem vidí: Otec se usmívá, otírá svou vousatou tvář o jeho skráně: S radostí tě vítám domů, chlapče, bál jsem se, že už nežiješ.

V tom to je, přátelé: odpustil mu s radostí.

 

Dokázali bychom to i my? Co nás vlastně vede k tomu, abychom odpouštěli?

Lidské ohledy. Co by tomu lidé řekli, kdybychom se stále hádali, ba nenáviděli.

Starost o vlastní spásu. Jdu ke zpovědi, chci, aby mně Bůh odpustil, proto i já odpouštím.

Radost, když se mi podaří odpustit někomu z lásky a z celého srdce – podobně, jako Ježíš odpustil svým vrahům.

 

Nakonec ještě vysvětlení.

Často se stává, že ke knězi někdo přijde s pochybnostmi:

        Chci odpustit, ale nejde mi to. Jsem plný hořkosti vůči tomu, kdo mi ublížil.

Odpověz si poctivě na tyto otázky:

        Chceš mu odplácet stejně, jako on ublížil tobě? Mstít se mu?

        Kdyby měl potíže, nechal bys ho v nich bez pomoci?

        Modlíš se za něho?

Jestliže odpovíš, jak by křesťan měl odpovědět, nenávist tvou duši neovládá, i když nitro ještě pobolívá.  To zhojí až milosrdný čas.

 

Řekněme nakonec z celé duše:

 

Otče, odpusť nám, jako i my odpouštíme.

 

 

Hrozný důsledek neochoty odpustit.

 

Design and web by Petr Mizera, © 2008