|
Úvaha
na pátou postní neděli
Milí
přátelé,
slavíme
pátou postní neděli a už jenom týden nás dělí od velikonoc. Jsou to nejstarší
křesťanské svátky a církev je slaví od svého vzniku, zatím co o slavení
vánoc v Římě máme zprávu až
ze čtvrtého století (336) .
Jak
je oslavíme my?
Bylo
by chybou, kdyby nám ty dny s prastarými názvy proklouzly mezi prsty.a
my se více starali o malovaná vajíčka a proutky ku šlehání, než o
duchovní odkaz svátků a událostí, které se nám připomínají. Ochudili
bychom se o důležité poučení, ale i o radost z Boží lásky, kterou
právě velikonoce překypují.
Napadlo
mi, že by nám možná k usebrání pomohla nějaká věta z evangelia,
nějaký odkaz. Dovolte mi říci,
že jsem takový výrok nalezl v dnešním evangeliu o vzkříšení Ježíšova
přítele Lazara ve vesnici Bethanii
(3km východně od Jeruzaléma směrem na Jericho). Pronesla jej Lazarova
sestra Marta, když vyšla vstříc Ježíšovi, přicházejícímu z Galileje:
Pane, kdybys tu byl, můj bratr by byl
neumřel.
Velikonoce
jsou svátky, kdy bychom si měli jasně uvědomit: Ježíš je s námi.
Kdy
bychom měli z této skutečnosti vyvodit důsledky
O
řeckém filozofu Sokratovi (+asi 399 př.Kr.) se
vypravuje, že chodil za jasného dne ulicemi
s rozsvícenou lucernou, a když se ho ptali: Co
hledáš?, odpovídal: Člověka hledám!
Dnešními ulicemi
měst i vesnic se valí davy lidí. I jich se můžeme zeptat: Co
hledáš? Koho hledáš?
Čekáme
odpověď: Ježíše hledám!
Kéž
by tu byl!
Moje
manželství by bylo neumřelo…
Neskončil
bych v beznaději…
Ukázal
by mým dětem, v čem je pravá krása života, kde je pravá láska!
Kéž
by tu byl!
Šel
by životem se mnou. Své kříže bych nenesl do prázdna.
A
ve smrti bych vešel do života…
Kéž
by tu byl!
Opravdu
čekáme, že tak zástupy hledají Ježíše?
Tož se jich
zeptejme: Koho hledáš?
Hledám
pohotovost, stůně mi dítě!
Hledám
stadion, začíná tam zajímavý zápas!
Hledám
lepší práci!
Hledám
pobavení, vzrušení!
Hledám,
hledám…
Hledáš
Ježíše? -- A kdo to je? K čemu by mi byl?
Všimněte si,prosím: K čemu
by mi byl?
Ne:
K čemu bych mu já mohl být užitečný?
Nejsme pesimisti, důvodem
naší naděje je přece právě Ježíš.
Víme však, že
situace, v níž se u nás náboženství nachází, je vážná.
Co
tedy uděláme?
To nejlehčí by
bylo začít kritizovat.
Třeba
papeže a biskupy.
Jak
to mohli připustit?
Co
zanedbali?
Dávali
něčemu nebo někomu přednost před
Ježíšem?
Utkvěli v minulosti,
že jim dnešní člověk nerozumí?
Nebo
kritizovat místního faráře.
Když on je takovej,
makovej.
Neumí pěkně zpívat.
Neumí přitáhnout
děti a mládež.
Kostel chátrá a
on (všimněte si: on,
ne my) nic nepodniká.
Nebo
se pustit do samé víry.
Dnes je jiný svět,
i lidé jsou jiní.
Je třeba tomu přizpůsobit
víru, bohoslužbu, ba i Boží přikázání.
My
ale kritizovat nebudeme, uděláme něco lepšího.
Třeba toto:
Kráčím na Květnou
neděli za Ježíšem v zástupu:
Ježíši, ať dovedu žít mezi lidmi tak, jak jsi to dokázal ty.
Ležím
na Zelený čtvrtek s Ježíšem v Getsemanské zahradě:
Ježíši, ať dovedu říci v těžké situaci: Buď vůle tvá.
Visím
o Velkém pátku s Ježíšem
na kříži:
Ježíši, ať pochopím, že je lepší bolest přijmout, než ji působit.
S pozdviženýma
rukama stojím na Hod Boží nad prázdným hrobem:
Pane, když tady budeš se mnou, zvítězím nad životem a snad i o mně
někdo řekne:
Dobře, že je tu s námi.
Také díky jemu, jeho modlitbám, jeho příkladu
naše víra, naše naděje, naše láska neumřela
|
