|
Úvaha
nad evangeliem 19. neděle
v liturgickém mezidobí
Přiznejme
si, že evangelium dnešní neděle je takové zvláštní: Nejprve kráčel po hladině
jezera Ježíš, potom se vydal na riskantní cestu Petr. Nezvládl však situaci, a
když si plně uvědomil nebezpečí, v němž se ocitl, začal se bát a začal i tonout.
Pán ho zachránil, ale neodpustil si výčitku: Máš malou víru, proto jsi
pochyboval.
Co s tím příběhem uděláme?
Srovnáme Matoušovo vyprávění s líčením ostatních evangelistů.
(Mk 6,45nn,
J6,16nn)
Zamyslíme se, proč Ježíš přiměl apoštoly, aby se sami bez něho přeplavili na
druhý břeh, zatímco on se loučil se zástupy a potom se o samotě ponořil do
modlitby.
Proč je nechal namáhavě veslovat celou noc, když vichr bouřil, a teprve k ránu
k nim přišel.
Všimneme si, že Ježíš hned neutišil vichřici, jíž se tonoucí Petr děsil. Podal
mu ruku a uchopil ho. Vítr ustal až ve chvíli, kdy oba vstoupili do loďky.
O tom i o dalších podrobnostech by jistě bylo zajímavé i poučné pohovořit.
Jenomže my se dnes zaměříme na tuto skutečnost:
Ten tonoucí Petr to jsi ty, bratře, sestro – to jsem i já.
Copak my nikdy nekráčíme životem jakoby po hřebenech vln? Je náš život poklidný
jako stříbrná hladina moře ozářená měsícem? Nelekáme se, že ztroskotáme? Cesta
do našeho přístavu je bezpečná a zjevná?
Teď zásadní otázka. Potkali jsme se už na
životní cestě s Ježíšem?
Já ano. Byl jsem pokřtěn, rok jsem chodil ve škole na náboženství. Více
už ne. Ve stejnou dobu jako náboženství bylo zařazeno několik zájmových kroužků,
sportovní, výtvarný, počítačový, rybářský. Dal jsem jim přednost před
náboženstvím.
Takže vlastně o Ježíšovi nic nevím. Ani bych ho nepoznal, kdyby kráčel kolem
mne. Ani bych neuměl s ním promluvit. Ani bych netušil, co by pro mne to setkání
mohlo znamenat… Asi se potkáváme, ale nic víc.
Já jsem se s Ježíšem setkávala od dětství. V modlitbě, ve svatém
přijímání. Potom jsem se provdala a první neděli po svatbě jsem se chystala na
mši. Manžel, že nepůjde – doma od nich nikdo nechodil. Že tedy půjdu sama. To
mě nemáš moc ráda, když mě tu necháš samotného. Sedla jsem si k němu,
i když jsem měla velké výčitky.
Pak jsem si zvykla. Za Ježíšem už nechodím. Možná ho potkávám, ale nepoznávám
ho. Přitom cítím, že bych moc potřebovala jeho slovo i jeho chléb, když vichřice
zvedá vlny, až se má loďka potápí, až mi voda stříká do očí, že ani nevidím na
cestu.
Já jsem dokonce ministroval. S Ježíšem jsem se potkával denně. Pak jsem
založil rodinu a začal jsem přestavovat dům. Samozřejmě jsme museli pracovat i
v neděli. Takže dnes se na mši nedostaneme, až příště. Jenže příště
přivezli tašky. Tož až příště …
Jenže to příště se nekonalo. Na Ježíše nezbýval v životním shonu
čas. Asi ho i teď potkávám, ale už se mu nedívám do očí, musím dávat pozor,
abych si nenabral vodu do bot.
Já jsem chodila denně na mši, byla to má radost. Teď ale už sotva vstanu
s postele. Prosila jsem snachu: Pozvěte mi pana faráře. Ať mi přinese
svaté přijímání. -- Dejte pokoj, to abych uklízela celý byt.
Tak je pro mne Ježíš skryt v bezpečném přístavu svatostánku, vím, že po mně
touží víc než já po něm – a moc se mi stýská, aby šel kolem mne, aby přišel až
ke mně, když vlny samoty, bolesti a zklamání zmítají mou lodičkou.
Nyní musíme na otázku: Potkal ses už někdy s Ježíšem, odpovědět sami.
Ovšem, že ano. Dokonce nekráčí jen kolem mne, přichází ke mně
ve svatém přijímání.
Jenomže Pán Ježíš kolem nás kráčí v nejrůznějších podobách. Poznáme ho i
tak, nebo se polekáme?
Může přijít v podobě manželky, která něco pokazila a teď čeká na naše výtky.
Může jít kolem nás v podobě souseda, který od nás stále a nevhod něco vyžaduje..
Může přijít a být obtížný jako bolavý zub, který celou noc pokouší naši
trpělivost.
Může se však také podobat tobě, bratře, sestro. V tobě bude chtít kráčet po
vlnách a potkávat se s lidmi. Umožníš mu to, nebo se budeš spíše podobat svým
sobectvím strašidlu, jemuž se každý rád vyhne?
|
