DUCHOVNÍ

SLOVO:

  

1. neděle adventní

    

32. neděle v mezidobí

    

31. neděle v mezidobí

    

30. neděle v mezidobí

    

29. neděle v mezidobí

    

26. neděle v mezidobí

    

25. neděle v mezidobí

    

24. neděle v mezidobí

    

22. neděle v mezidobí

    

19. neděle v mezidobí

    

17. neděle v mezidobí

    

16. neděle v mezidobí

    

15. neděle v mezidobí

    

14. neděle v mezidobí

    

Seslání Ducha Svatého

    

5. neděle velikonoční

    

4. neděle velikonoční

    

3. neděle velikonoční

    

Zelený čtvrtek

    

5. neděle postní

    

3. neděle postní

    

1. neděle postní

    

 

Úvaha nad evangeliem 15. neděle v liturgickém mezidobí

 

Nebeský rozsévač stále rozsévá do lidských duší svá slova jako vzácná semena. Jsou opravdu vzácná, vždyť „slovo Boží je plné života a síly, ostřejší než každý dvojsečný meč: proniká až tam, kde se dělí duše a duch, klouby a morek, a pronáší úsudek i nad nejvnitřnějšími lidskými myšlenkami a hnutími. Není tvora, který by se před ním mohl ukrýt - on vidí všechno jako nahé a odkryté a jemu musíme skládat účty.“ (Žid4,12n)

Zdá se tedy, že v nás Boží setba vzklíčí v bohaté klasy a vydá požehnanou úrodu. Ježíš však dnešním podobenstvím naléhavě upozorňuje, že záleží ještě na jednom: zda totiž Boží semena zapadnou do vhodné půdy, do připravené duše.

Tady zpozorníme:

Uvědomíme si, že tato úvaha je adresována všem přítomným, především však právě mně, který zde sedím, a to v situaci, v níž se má duše nalézá.  

Ježíš se totiž s lodičky rozhlíží po zástupu na břehu jezera a vidí tam také mne. I mně jsou proto určena jeho slova:

 

Jak rozsévač sel, padla některá zrna na okraj cesty. Přiletěli ptáci a sezobali je.

.

To je častý případ sangviniků, čili lidí, kteří jsou sice oblíbenými společníky s optimistickým postojem k životu, rychle chápou a nadchnou se pro vysoké ideály, snadno se však stávají povrchními a ješitnými, nestálými v dobrém i ve zlém. Boží slovo v nich často leží mělko, jakoby na okraji cesty, spousta zájmů jim nedává možnost soustředit se na to jedině potřebné, jak říká Ježíš, na Boží volání. Ptáci ta seménka sezobají, takže nevydají úrodu, Boží slovo zahyne bez užitku.

 

Mám takovou povahu?

 Poděkuji za ni Bohu, když mi tak pomáhá šířit kolem sebe dobrou vůli a mírnit napětí v mezilidských vztazích. Budu prosit za dar víry a žít podle ní, aby v mé duši seménka víry neležela na okraji, nýbrž zapadla hluboko, vzklíčila a mohla vydat úrodu lásky k Bohu i k lidem.

 

Jiná semena padla na kamenitou půdu, kde neměla mnoho prsti. Rychle sice vyklíčila, protože neležela v zemi hluboko, ale když vyšlo slunce, spálilo je, a protože nezapustila kořeny, uschla.

 

Kamenitá půda nám poslouží jako symbol cholerické povahy, jejíž nositelé jsou energičtí, vytrvalí, rození vůdcové, uschopnění k velkým činům. Jsou však nakloněni k umíněnosti a bezohlednosti, pro svůj kousavou kritiku málo oblíbení. Povahou se podobají tvrdému kameni. Jako by měli dvě hlavy, ale žádné srdce. Neradi přejímají cizí názory, jdou a svým cílem tvrdě a bezohledně k sobě i k bližním.

To je ovšem špatný předpoklad, aby se seménka Božího slova zakořenila v jejich duši a přinesla plody.

 

Mám takovou povahu?

Poděkuji za ni Bohu, uvědomím si, že mezi hrdiny a světci je nápadně mnoho choleriků. Budu ale prosit za dar lásky, pokory a trpělivosti a snažit se, aby slovo Boží nezůstávalo v přívalu mých zájmů a mého snažení na povrchu. Aby mohlo v hloubi mé duše zapustit kořeny a neuschlo, až začne pražit slunce pochybností a pokušení.  A až Bůh, moji bližní i já sám budeme s toužebností očekávat jeho plody.

 

Jiná zrna zase padla do trní, trní vyrostlo a udusilo je.

 

Slovo Boží v trní, smutná situace. Trní, totiž světské starosti, záliba v pohodlí, klidu a bohatství, roste a mohutní, až udusí Boží slovo v duši. Už se neozývá, už neukazuje cestu, už nevaruje, už nevyčítá – je mrtvé. Smutná situace, tím spíše, když se její vlastník, obyčejně flegmatik nebo melancholik, spokojí konstatováním, že je se svým způsobem života spokojen, že se o nic jiného snažit nebude, nebo ani nemůže. Že to stejně za námahu nestojí, nebo že toho stejně nedosáhne. Přitom zvláště melancholici bývají lidé hodní, snášenliví, střízliví a praktičtí, často plni zájmu o bližního.

 

Mám takovou povahu?

Poděkuji za ni Bohu.  Vždyť mi pomáhá nezávidět druhým, nevyvyšovat se a nepodrážet je. Ježíš však rozhodně nebyl flegmatik ani melancholik, důrazně si to budu připomínat. A často vzpomenu na modlitbu „Pane, učiň mé srdce podle srdce svého.“

 Vzpomenu i na to, že mě Ježíš potřebuje jako svědka své radosti a lásky --

jako toho, kdo nehází flintu do žita, když nastanou obtíže –

jako toho, kdo se neutíká s nářkem schovat před nepohodou –

jako toho, kdo nestojí se založenýma rukama a studeným srdcem nad lidskou bídou -

jako vytrvalého a uvědomělého hubitele trní, aby nebránilo vzrůstu Božího slova v duši mé i v duších těch, za něž zodpovídám.

 

 

 

Design and web by Petr Mizera, © 2008