Nebeský rozsévač stále rozsévá do lidských duší svá slova jako vzácná semena.
Jsou opravdu vzácná, vždyť „slovo Boží je plné života a síly, ostřejší než
každý dvojsečný meč: proniká až tam, kde se dělí duše a duch, klouby a morek, a
pronáší úsudek i nad nejvnitřnějšími lidskými myšlenkami a hnutími. Není tvora,
který by se před ním mohl ukrýt - on vidí všechno jako nahé a odkryté a jemu
musíme skládat účty.“ (Žid4,12n)
Zdá se tedy, že v nás Boží setba vzklíčí v bohaté klasy a vydá požehnanou úrodu.
Ježíš však dnešním podobenstvím naléhavě upozorňuje, že záleží ještě na jednom:
zda totiž Boží semena zapadnou do vhodné půdy, do připravené duše.
Tady zpozorníme:
Uvědomíme si, že tato úvaha je adresována všem přítomným, především však právě
mně, který zde sedím, a to v situaci, v níž se má duše nalézá.
Ježíš se totiž s lodičky rozhlíží po zástupu na břehu jezera a vidí tam také
mne. I mně jsou proto určena jeho slova:
Jak rozsévač sel, padla některá zrna na okraj cesty. Přiletěli ptáci a
sezobali je.
.
To je častý případ sangviniků, čili lidí, kteří jsou sice oblíbenými společníky
s optimistickým postojem k životu, rychle chápou a nadchnou se pro vysoké
ideály, snadno se však stávají povrchními a ješitnými, nestálými v dobrém i ve
zlém. Boží slovo v nich často leží mělko, jakoby na okraji cesty, spousta
zájmů jim nedává možnost soustředit se na to jedině potřebné, jak říká
Ježíš, na Boží volání. Ptáci ta seménka sezobají, takže nevydají úrodu, Boží
slovo zahyne bez užitku.
Mám takovou povahu?
Poděkuji za ni Bohu, když mi tak pomáhá šířit kolem sebe dobrou vůli a mírnit
napětí v mezilidských vztazích. Budu prosit za dar víry a žít podle ní, aby v mé
duši seménka víry neležela na okraji, nýbrž zapadla hluboko, vzklíčila a mohla
vydat úrodu lásky k Bohu i k lidem.
Jiná semena padla na kamenitou půdu, kde neměla mnoho prsti. Rychle sice
vyklíčila, protože neležela v zemi hluboko, ale když vyšlo slunce, spálilo je, a
protože nezapustila kořeny, uschla.
Kamenitá půda nám poslouží jako symbol cholerické povahy, jejíž
nositelé jsou energičtí, vytrvalí, rození vůdcové, uschopnění k velkým činům.
Jsou však nakloněni k umíněnosti a bezohlednosti, pro svůj kousavou kritiku málo
oblíbení. Povahou se podobají tvrdému kameni. Jako by měli dvě hlavy, ale žádné
srdce. Neradi přejímají cizí názory, jdou a svým cílem tvrdě a bezohledně k sobě
i k bližním.
To je ovšem špatný předpoklad, aby se seménka Božího slova zakořenila v jejich
duši a přinesla plody.
Mám takovou povahu?
Poděkuji za ni Bohu, uvědomím si, že mezi hrdiny a světci je nápadně mnoho
choleriků. Budu ale prosit za dar lásky, pokory a trpělivosti a snažit se, aby
slovo Boží nezůstávalo v přívalu mých zájmů a mého snažení na povrchu. Aby mohlo
v hloubi mé duše zapustit kořeny a neuschlo, až začne pražit slunce pochybností
a pokušení. A až Bůh, moji bližní i já sám budeme s toužebností očekávat jeho
plody.
Jiná zrna zase padla do trní, trní vyrostlo a udusilo je.
Slovo Boží v trní, smutná situace. Trní, totiž světské starosti, záliba
v pohodlí, klidu a bohatství, roste a mohutní, až udusí Boží slovo v duši. Už se
neozývá, už neukazuje cestu, už nevaruje, už nevyčítá – je mrtvé. Smutná
situace, tím spíše, když se její vlastník, obyčejně flegmatik nebo melancholik,
spokojí konstatováním, že je se svým způsobem života spokojen, že se o nic
jiného snažit nebude, nebo ani nemůže. Že to stejně za námahu nestojí, nebo že
toho stejně nedosáhne. Přitom zvláště melancholici bývají lidé hodní,
snášenliví, střízliví a praktičtí, často plni zájmu o bližního.
Mám takovou povahu?
Poděkuji za ni Bohu. Vždyť mi pomáhá nezávidět druhým, nevyvyšovat se a
nepodrážet je. Ježíš však rozhodně nebyl flegmatik ani melancholik, důrazně si
to budu připomínat. A často vzpomenu na modlitbu „Pane, učiň mé srdce podle
srdce svého.“
Vzpomenu i na to, že mě Ježíš potřebuje jako svědka své radosti a lásky
--
jako toho, kdo nehází flintu do žita, když nastanou obtíže –
jako toho, kdo se neutíká s nářkem schovat před nepohodou –
jako toho, kdo nestojí se založenýma rukama a studeným srdcem nad lidskou bídou
-
jako vytrvalého a uvědomělého hubitele trní, aby nebránilo vzrůstu Božího slova
v duši mé i v duších těch, za něž zodpovídám.