DUCHOVNÍ

SLOVO:

  

29. neděle v mezidobí

    

26. neděle v mezidobí

    

25. neděle v mezidobí

    

24. neděle v mezidobí

    

22. neděle v mezidobí

    

19. neděle v mezidobí

    

17. neděle v mezidobí

    

16. neděle v mezidobí

    

15. neděle v mezidobí

    

14. neděle v mezidobí

     

Seslání Ducha Svatého

    

5. neděle velikonoční

    

4. neděle velikonoční

    

3. neděle velikonoční

    

Zelený čtvrtek

    

5. neděle postní

    

3. neděle postní

    

1. neděle postní

    

 

Úvaha nad evangeliem 5. neděle po velikonocích

   

Dnešní evangelijní úryvek popisuje část událostí poslední večeře. Apoštolé se právě z Ježíšových úst dozvídají, že ho jeden z nich zradí, že ho Petr třikrát zapře, že nadchází čas utrpení. Pochopitelně jsou skleslí, bezradní. Ježíš je utěšuje  a vyzývá k pevnější víře: Přece znáte mou cestu. Jenže Tomáš odpovídá jménem všech nechápavě: Pane, nevíme, kam jdeš. Jak můžeme znát cestu?  A následuje slavné Ježíšovo vyznání: Já jsem cesta, pravda, život!

 

Já jsem cesta.

 

Cesta! Ne pouze rozcestník, který cestu ukazuje! Cesta, po níž bezpečně dojdu k svému cíli.

Co to ale znamená, jít Ježíšovou cestou = věřit?

 Věřit znamená odevzdat se  Bohu, brát ho jako toho, kdo řídí mou životní cestu a má v rukou všechny události mého života. Duch svatý mě uschopňuje kráčet po Božích cestách s jistotou,  že všechno, co koná, vede k mému dobru (Lectio divina 4,Karmel. nakl. 2004, str.227)

Ježíš se nenabízí jako snadná, pohodlná cesta: Vcházejte těsnou branou! Neboť široká je brána a prostranná cesta, která vede k záhubě, a mnoho je těch, kdo tudy vcházejí. Jak těsná je brána a úzká cesta, která vede k životu, a málo je těch, kdo ji najdou! (Mt7,13n)

 

Já jsem pravda.

 

To by bylo zlé, kdybych na konci života zjistil: Žil jsem v bludu, v nepravdě. Místo za pravdou jsem se hnal za přeludem, polopravdou, lží a sloužil jsem jim.

Co to ale je: pravda? Slýcháme přece kolem sebe: Každý má svou pravdu,

nebo: Kdo má moc, má i pravdu.

Ježíš s tím však nesouhlasí.

Ty jsi nějaký král?, bystře ho pozoruje při výslechu Pilát.(Jan 18,33-38)

Ano, já jsem král, vyznává zbičovaná, třesoucí se postava: Já jsem se narodil proto, abych vydal svědectví pravdě.

 Pravda, prosím tě, co to je?, vzpomíná Pilát na nekonečné hádky římských filosofů.

Ježíš však nejenom ví, co je pravda, on ví, že sám je pravdou, která chce i může

zachránit svět před mocí temnoty. A to svým učením i požehnáním, které uděluje pokorným a připraveným srdcím, aby dokázala žít v pravdě, unést pravdu a rozdávat pravdu.

 

Já jsem život.

 

Život, to znamená plný, bohatý život.

Není těžké si představit, co vidí pod tímto pojmem mnozí lidé: málo práce a povinností, zato mnoho zábavy a požitků. K tomu pevné zdraví, hodně peněz a umění proplouvat  šikovně a bez zábran  mezi úskalími života. Prostě brát ze života jeho dary  a myslet při tom hlavně na sebe. A spoléhat přitom na štěstí, nebo na věštbu nějaké  kartářky.

Podle Ježíše však takový způsob života není bohatý, nýbrž prázdný. Jen si vzpomeňme na jeho slova: Nepřišel jsem, abyste mi posluhovali, nýbrž abych sám sloužil (Mt20,28)

Rozdal, obětoval svůj pozemský život a přeje si, abych ho v tom následoval. Na konci života mi totiž zůstane na dlani jen to, co jsem v něm s láskou rozdal – věnoval Ježíšovi, když mě potřeboval v mých bližních. V hrstičku popela se však změní všechno, co jsem chtěl životu sobecky urvat jen pro sebe.

Ježíš mi dává svůj život za vzor, jak mám svůj život naplnit, ale také mě sytí, abych to dokázal s láskou a vytrvalostí. On sám chce být mým životem -  chce, aby i o mně platila Pavlova slova: Už nežiji já, ve mně žije Kristus !(Gal2,20) Jsem si toho vědom, když přistupuji k svatému přijímání? Odevzdávám se Ježíšovi, jako se on odevzdává mně, když mě vybízí: Vezmi a jez – vezmi a pij? 

 

Pane, jsi cesta: toužím po ní kráčet s jistotou, že s tebou nezabloudím.

Pane, jsi pravda: toužím ji nalézt a s ní i smysl svého života.

Pane, jsi život: toužím po něm, když mě můj život vede údolím stínu smrti.

 

 

Design and web by Petr Mizera, © 2008