Úvaha
nad evangeliem 5. neděle po velikonocích
Dnešní evangelijní úryvek popisuje
část událostí poslední večeře. Apoštolé se právě z Ježíšových úst dozvídají, že
ho jeden z nich zradí, že ho Petr třikrát zapře, že nadchází čas utrpení.
Pochopitelně jsou skleslí, bezradní. Ježíš je utěšuje a vyzývá k pevnější víře:
Přece znáte mou cestu. Jenže Tomáš odpovídá jménem všech nechápavě:
Pane, nevíme, kam jdeš. Jak můžeme znát cestu? A následuje slavné Ježíšovo
vyznání: Já jsem cesta, pravda, život!
Já jsem cesta.
Cesta! Ne pouze rozcestník, který cestu ukazuje! Cesta, po níž bezpečně dojdu
k svému cíli.
Co to ale znamená, jít Ježíšovou cestou = věřit?
Věřit znamená odevzdat se Bohu, brát ho jako toho, kdo řídí mou životní
cestu a má v rukou všechny události mého života. Duch svatý mě uschopňuje kráčet
po Božích cestách s jistotou, že všechno, co koná, vede k mému dobru
(Lectio divina 4,Karmel.
nakl. 2004, str.227)
Ježíš se nenabízí jako snadná, pohodlná cesta: Vcházejte těsnou branou! Neboť
široká je brána a prostranná cesta, která vede k záhubě, a mnoho je těch, kdo
tudy vcházejí. Jak těsná je brána a úzká cesta, která vede k životu, a málo je
těch, kdo ji najdou! (Mt7,13n)
Já jsem pravda.
To by bylo zlé, kdybych na konci života zjistil: Žil jsem v bludu,
v nepravdě. Místo za pravdou jsem se hnal za přeludem, polopravdou, lží a
sloužil jsem jim.
Co to ale je: pravda? Slýcháme přece kolem sebe: Každý má svou pravdu,
nebo: Kdo má moc, má i pravdu.
Ježíš s tím však nesouhlasí.
Ty jsi nějaký král?, bystře ho pozoruje při výslechu Pilát.(Jan
18,33-38)
Ano, já jsem král, vyznává zbičovaná, třesoucí se postava: Já jsem se
narodil proto, abych vydal svědectví pravdě.
Pravda, prosím tě, co to je?, vzpomíná Pilát na nekonečné hádky
římských filosofů.
Ježíš však nejenom ví, co je pravda, on ví, že sám je pravdou, která chce i může
zachránit svět před mocí temnoty. A to svým učením i požehnáním, které uděluje
pokorným a připraveným srdcím, aby dokázala žít v pravdě, unést pravdu a
rozdávat pravdu.
Já jsem život.
Život, to znamená plný, bohatý život.
Není těžké si představit, co vidí pod tímto pojmem mnozí lidé: málo práce a
povinností, zato mnoho zábavy a požitků. K tomu pevné zdraví, hodně peněz a
umění proplouvat šikovně a bez zábran mezi úskalími života. Prostě brát ze
života jeho dary a myslet při tom hlavně na sebe. A spoléhat přitom na štěstí,
nebo na věštbu nějaké kartářky.
Podle Ježíše však takový způsob života není bohatý, nýbrž prázdný. Jen si
vzpomeňme na jeho slova: Nepřišel jsem, abyste mi posluhovali, nýbrž
abych sám sloužil (Mt20,28)
Rozdal, obětoval svůj pozemský život a přeje si, abych ho v tom následoval. Na
konci života mi totiž zůstane na dlani jen to, co jsem v něm s láskou rozdal –
věnoval Ježíšovi, když mě potřeboval v mých bližních. V hrstičku popela se však
změní všechno, co jsem chtěl životu sobecky urvat jen pro sebe.
Ježíš mi dává svůj život za vzor, jak mám svůj život naplnit, ale také mě sytí,
abych to dokázal s láskou a vytrvalostí. On sám chce být mým životem - chce,
aby i o mně platila Pavlova slova: Už nežiji já, ve mně žije Kristus !(Gal2,20)
– Jsem si toho vědom, když přistupuji k svatému přijímání?
Odevzdávám se Ježíšovi, jako se on odevzdává mně, když mě vybízí: Vezmi a jez
– vezmi a pij?
Pane, jsi cesta: toužím po ní kráčet s jistotou, že s tebou
nezabloudím.
Pane, jsi pravda: toužím ji nalézt a s ní i smysl svého života.
Pane, jsi život: toužím po něm, když mě můj život vede údolím stínu
smrti.
|