|
Úvaha
nad evangeliem na třetí postní neděli
Pozorujeme Ježíše, který se posadil u Jakubovy
studny (Bir Jakúb) nedaleko města Sychar
na rovině mezi horami Hebal a Garizim v Samařsku. Je vyzděná, ve středověku
byla
32 metrů
hluboká, dnes už jen 23.
Je
horko a Ježíš je unaven dlouhou chůzí.
Tak začíná
evangelijní příběh, který jsme právě vyslechli, a jehož účelem je dokázat,
že Ježíš je nejenom větší než praotec Jakub (kolem
1700 př. Kr.), nýbrž Spasitel světa.
Ježíš však stále
obchází -- unavený a žíznící – a usedá u našich studní. Zcela jistě
dříve či později přijde i ke mně a poprosí: Dej
mi napít. Jak odpovím?
Pane,
s radostí. Jenže nevím, bude - li ti voda chutnat. Pohleď, jak se ve
studni převaluje, probublává --
nevím, čím to je.
To
je tím, že máš spousty zájmů, které tě zcela pohltí, takže na to hlavní
zapomínáš. Vzpomeň si, jak jsem jednou navštívil Marii a Martu, a ta byla
plná starostí, jak mě obslouží. Přece jsem tehdy pochválil její sestru,
která pochopila, co je opravdu důležité. Rozumíš mi?
Nestaráš
se přespříliš, jaké šaty si pořídíš, jaké kachlíky dáte do
koupelny, jakou hračku koupíš dětem a podobně? Nevyčerpáváš se těmito
záležitostmi, že na to hlavní nemáš čas ani sílu?
Máš
ovšem i vážné starosti, když nastanou komplikace se zdravím, v zaměstnání,
ve vzájemném vztahu. A stovky dalších. Nenech je, aby se převalovaly a
probublávaly ve studni tvé duše. Musíš je vytáhnout, studnu vyčistit,
problémy řešit. Ukáži ti, jak – a dám ti sílu, abys to zvládl.
Potom
se spolu s radostí napijeme tvé vody, čisté a osvěžující.
Pane,
jak bych ti odmítl vodu. Ale podívej se, na povrchu vody
ve studni plave nějaký povlak, šedivý
a nechutný.
Dobře
to vidím a vím, co to je. To je tvá pýcha. Asi se pokládáš za moc moudrého,
dokonalého, nepostrádatelného.
Možná, že se tak
chováš k bližním -- jako přísný
soudce živých, mrtvých.
Možná,
že se cítíš nedoceněný, zneuznaný.
Možná,
že ani Bůh ti už není dost velký a dobrý.
Tvá
pýcha plave ve studni tvé duše jako špinavý škraloup, jako velmi nebezpečný
škraloup. Brání totiž, aby do ní pronikly paprsky Boží lásky.
Brání, aby ses
usmál na chudšího souseda a řekl mu: To
je dnes krásně!
Brání, abys
posuzoval bližní stejným metrem, jakým soudíš sám sebe.
Nemusím ti říkat,
že ten škraloup musí pryč. Říkám ti však, že nebude snadné se ho
zbavit: moc pevně lne k lidské povaze, mnoho lidí se svou pýchou
dokonce pyšní!
U mne hledej, jak se stát vpravdě pokorným, tím, jemuž Bůh dává svou
milost.
Pane,
dojdu ti raději pro sklenici vody někam jinam. V mé studni plavou nějaké
předměty, nehezké na pohled a jistě i nechutné k pití. Už jsem jich několik
vytáhl, ale marná snaha: plno jich tam stále je.
Jsem
rád, že je vytahuješ, odstraňuješ. Vždyť jsou to tvé povahové chyby, špatné
návyky. Staly se tvou druhou přirozeností, ani si neuvědomuješ, jak jimi
Boha urážíš, bližním škodíš, vlastní duši poskvrňuješ. Je nezbytné
je odstranit.
Ale
pozor! Nezapomeň:
Boj
proti povahovým chybám není krátkodobou záležitostí, to je běh na celý
život.
A
dále: Bez Boží pomoci, bez modlitby, bez zpovědi, bez svatého přijímání
nemůžeš v tom zápasu obstát, naopak, stále se budeš přesvědčovat, jak
je důležité, spoléhat na závěrečnou prosbu v modlitbě Otče náš: Neuveď
nás v pokušení! Zbav nás od zlého!
Pane, nabídl jsem ti svou vodu a tys nepohrdl.
Nyní prosím tebe:
Dej mi okusit svou živou vodu, tryskající do života věčného,
abych nežíznil navěky.
|
