|
Úvaha
nad evangeliem 14. neděle
v liturgickém mezidobí
Přečtěme si ještě jednou závěr
dnešního evangelia, a to v nejnovějším českém překladu, který vyšel
letos v Praze pod názvem Slovo na
cestu. Jsem zvědav, jak se vám bude líbit ve srovnání s tradičním
překladem, který se používá při bohoslužbě.
Pojďte ke mně všichni, kteří pracujete a nesete tíhu břemen,
najdete u mne klid a úlevu. To, co na vás já vložím, netlačí a není těžké.
Učte se ode mne, mám tiché a pokorné srdce. U mne získáte mír a odpočinutí
své duše. (Mt11,28)
Tato
slova vymezují Ježíšův názor na farizeje. Jistě mezi nimi byli spravedliví
a dobří lidé, jejich jméno však kazili ti, kteří často svými přemrštěnými
náboženskými požadavky, svým nerozumným přepínáním na sebe těžké břemeno
vkládali. Tak na příklad zavedli týdně dva posty, nesčetné očisty a omývání
(dokonce i nádobí) a povinnost sobotního klidu utužili až k nemožnosti. V sobotu
dovolovali nést pouze břemeno menší než dva sušené fíky a ujít jen asi
dva tisíce kroků. Protože sami tento předpis dodržovali jen těžko, začali
jej obcházet: Ve vlastním domě dovolovali chodit, kolik chtěli. Stejně tak
na území, které obklopili provazem a stalo se tak jakoby jejich domovem.
Jakost a sílu toho provazu samozřejmě stanovili do podrobností. Takových předpisů
(a nejen o dodržování soboty) vymysleli mnoho a vydávali je za posvěcené
samým Hospodinem. Přitom na příklad umělým výkladem předpisu o přísaze
(vizMt15,1) zbavovali syny vážné
povinnosti podporovat staré rodiče.
Bůh
pro ně nebyl dobrotivým Otcem, nýbrž Pánem, který uzavřel s vyvoleným národem
smlouvu: Národ byl povinen plnit smluvené podmínky a Bůh byl zavázán dát,
co slíbil. Kdo splnil předpis zákona, vykonal úplně svou povinnost. Nezáleželo
na tom, jaké k tomu měl pohnutky a co si o tom myslel. Tak se zrodil planý
formalismus, který nakonec ovládl farizejské učení.
Přitom
se farizeové považovali za pravé Izraelity a prostými lidmi pohrdali. Říkali
jim am ha arec, burani. Ti si
zase na oplátku tropívali posměch z jejich strojené zbožnosti, zvláště
z těch, kdo nosili veliké klobouky, aby jim znemožňovaly zvědavý
pohled, a vráželi proto do zdí, nebo
kdo zastavovali na ulicích cizí chodce, stěžovali si, že již nevědí, co
by ještě dobrého měli konat, a prosili o radu.(Miklík,
Biblická archeologie, Obořiště
1936, 204n)
Farizejství
není jen produktem minulých časů, i dnešní doba má své farizeje. Často
zlé, odporné farizeje.
Copak
nebyl hnusným farizejem soudce, který soudil paní doktorku Horákovou,
slintal proti ní obvinění a přitom věděl, že je to komedie. Že se smí
ptát jen na to, co mu policie připravila, a stejně ona
že musí doslova odpovídat, jak ji ve vězení týráním „naučili!“.
Copak
nebyl farizejem řídící učitel, který mi, když za minulého režimu znovu
propukla akce: Škola
bez náboženství, poslal dopis: Žádám
o potvrzení, že vstupuji z prohnilé církve katolické. A tak jsem
zalistoval v deníku došlé pošty a odpověděl mu: Na
vaši žádost potvrzuji, že jste již
po třetí vystoupil z prohnilé církve katolické.
Copak
nebyla farizejkou stará paní, která měla u postele obrázek Ježíše na kříži,
a při tom od rána do večera znervosňovala rodinu stálými stesky na své
bolesti a obavy, často plané a malicherné?
Copak
není farizejem muž, který sladce vzdychá:
Jak já tě mám rád! A při tom manželce nepomůže s ničím,
spíše naopak?
Takové
farizejské myšlení a počínání není však břemenem jen pro ty, vůči
nimž se obrací a jimž škodí. I my jako jeho původci se připravujeme o
klid duše, nemluvě o Božím požehnání.
Ba užíráme se mnohdy, protože je stokrát pravdivá věta proroka Izajáše
(Is48,22): Ti,
kdo páchají zlo, nemají klid!
Poprosme
tedy nyní Ježíše,
aby
nás osvobodil od svízelného jha,
které
nám nasazuje
falešná
zbožnost a sobecká láska
-- a
nabídl nám své jho, které netlačí, a břemeno, které netíží.
.
Tedy
své pokorné a tiché srdce
jako
průvodce i cíl našeho pozemského putování.
|
