|
Úvaha
nad evangeliem 17. neděle
v liturgickém mezidobí
Dnešní evangelijní čtení je plné hledání.
Hledač pokladů zjistí, že je na určitém pozemku ukryt poklad. Nikomu ani
slovo, jen trpělivě vyjednává s majitelem, až to pole za veliké peníze koupí.
Obchodník hledá perly. Dozvídá se, že by mohl získat jednu zvláště
drahocennou, stála by však mnoho peněz. Neváhá prodat veškerý majetek, tolik po
perle touží, až ji nakonec může koupit.
Rybáři hledají, kam spustit sítě, aby měli dobrý úlovek. Konečně vytahují
těžkou síť z vody. Ještě však nejásají – vědí, že část rybolovu, totiž ryby s
hořkým masem, budou muset hodit zpět do jezera.
Já také stále něco hledám. Klíče od bytu, brýle, tašku s doklady, rozečtenou
stránku knihy.
A vy?
To je nepříjemné, unavující, přesto však ne tragické.
Vážné je, když někdo hledá lásku či důvěru, o kterou se sám připravil.
Třeba
takto:
Získal jsem v zaměstnání významné postavení. A chtěl jsem vyniknout. Stavěla se
nová hala, celé mě to zaměstnalo. Dokonce večer co večer jsem manželce vyprávěl
jen o tom, jaké s tím mám trable. Co všechno na mně závisí. Mlčky poslouchala,
ani tehdy nevybuchla, když jsem zapomněl na její narozeniny. Seděla s několika
pozvanými přáteli v pokoji nad kávou – a já jsem měl v kanceláři plnou hlavu
nosníků. I pak jsme spolu sedávali, ale už většinou jen mlčeli.
Teď procházím stokrát denně tou halou, ale je mi v ní nějak prázdno…
Moc hledám svou první lásku!
Nebo
takto:
Přestavovali jsme celý dům. Vše muselo být přesně podle mého přání. Na nic
jiného jsem ani nepomyslil. Děti naléhaly na rozhovor, odbýval jsem je a uplácel
penězi. Potom se ptát přestaly.
Teď sedám v přepychovém bytě, ale je mi v něm nějak smutno…
Moc toužím, aby děti nebo vnoučata přiběhly a sedly mi na klín.
Nebo
takto:
Požádal jsem souseda, aby mi půjčil auto, moje nebylo pojízdné. On mi to však
pod lacinou výmluvou odepřel. Tenkrát se mě to hodně dotklo, zanevřel jsem na
něho a postupně na celý svět: Není v něm pravdy, není v něm lásky,
zažíral jsem se do pesimismu.
Teď chodím známými ulicemi, ale připadají mi cizí…
Moc toužím, aby mé srdce umělo říci: Odpusťme si, co jsme si…
Nebo
takto:
Byl jsem pokřtěn, byl jsem i u prvního přijímání. Potom začala známá minulá éra:
Zbav se náboženství, je to přežitek. Odolával jsem, radili mi však:
Chceš-li studovat, chceš-li lepší místo, pryč s Bohem. A tak jsem si řekl:
Vždyť já vlastně Boha nepotřebuji. Jsem zdráv, a kdyby ne, tak mám
nemocenskou. Mám zajištěnou penzi. Dům i vše mám pojištěné. Na střeše mám nový
hromosvod… Pole jsem odevzdal do JZD. -- Zač tedy budu prosit Boha, k čemu by mi
byl? S lehkým srdcem jsem jim podepsal, že vystupuji z církve. A fungovalo
to: mou zradu odměnili dobře placeným místem.
Teď sedám s hlavou v dlaních:
Jací bůžkové zasedli na trůn, s něhož sesadili Boha! Jaký zmatek zavládl
v myslích!
Víra v Boha není přece jen k tomu,
aby zastoupila vadný hromosvod,
aby nahrazovala nedostatečnou péči o úrodu nebo stádo,
Aby podržela volant nepozornému řidiči,
aby zadržela dítě, které vběhlo na vozovku, když jeho maminka na chodníku
probírá se známou nějakou pikantní novinku!
Víra v Boha dává smysl celému životu, hodnotu utrpení, světlo hodině smrti.
Toužím proto víc než po všem ostatním po víře v Boha, silné jako lano,
která by mě zadržela,
když se má duše řítí do propasti beznaděje,
do temnot nedůvěry,
do pekla nenávisti.
Hledám cesty k ní a
prosím o ni:
vím, Bože, že víra je
tvůj dar.
|
