|
Úvaha nad evangeliem 2. neděle velikonoční
V roce 1868 se narodil v rolnické
rodině v moravské obci Rychtářově doktor Alois Musil. Stal se knězem a
vynikajícím odborníkem na biblická studia. Studoval i v Jeruzalémě a v Bejrútu a
ovládal tak dokonale arabský jazyk, že jej místní obyvatelé považovali za
domorodce. Z jeho cest se vypravuje řada historek
.
Třeba tato:
Jel se svým průvodcem ještě za tmy pouští. Najednou vyšlehly nad obzorem růžové
paprsky, vycházelo slunce. Průvodce, mohamedán, seskočil s koně, poklekl a začal
vzývat Alláha. Musila napadlo, že si zjistí něco o jeho náboženských
vědomostech.
Proto, když Arab skončil modlitbu, se ho zeptal: Cos to dělal?
Vzýval jsem Boha, Alláha.
Kdo je ten tvůj Alláh? Viděl jsi ho někdy? Potkal jsi ho? Mluvil jsi s ním?
Jak tedy víš, že je, že žije?
Arab nedovedl odpovědět.
Musil si řekl: Jeho víra je pouhé neuvědomělé dědictví po předcích.
Nic víc.
A jeli mlčky dál. Najednou Musil trhl opratí, seskočil s koně a sklonil se
k zemi. Něco v prachu prohlížel a pak se obrátil k průvodci: Asi před pěti
hodinami tudy jela karavana s třemi velbloudy. Byli těžce naloženi.
Zvláštní je, že jeden velbloud kulhal na pravou zadní nohu.
Jak to víš, efendi? Viděl jsi je?, ptal se průvodce.
Podívej. Stopy nejsou čerstvé, jejich okraje už zavál písek. To mohlo trvat
pět hodin. Jsou hluboce zabořeny, velbloudi nesli těžký náklad. A všimni si
nepravidelných stop jednoho velblouda. Pravou zadní nohu měl poraněnou. Stopy mi
to ukazují.
Nad obzor se již
cele vyhouplo zářící slunce.
Arab se obrátil k doktoru Musilovi: Hle, pane. Slunce, nádherná příroda. Což
to nejsou stopy Boží?
Ježíš v dnešním
evangeliu praví k pochybujícímu Tomášovi: Věříš, protože mě
vidíš. Blahoslavení, kdo neviděli, a přece věří.
Ta chvála patří
vlastně i nám:
Věříme v Boha, i
když je naším smyslům skryt.
Věříme v Ježíše
Krista, i když jsme ho nikdy osobně neviděli a neslyšeli.
Zanechává tato víra
v naší duši nějaké stopy, které by o ní svědčily, potvrzovaly ji a ukazovaly na
její význam? Ano, zanechává.
Stopou v duši po uvědomělé,
promodlené, živé víře
v Boha - Stvořitele
je úžas.
Úžas nad
obrovitostí, nádherou a mnohotvárností Božího díla ve vesmíru, v
přírodě i v člověku.
Úžas nad
Stvořitelem, jeho moudrostí, mocí i láskou.
Najděte si, prosím,
volnou chvilku, otevřete bibli na starozákonní knihu žalmů a pomalu, pozorně se
začtěte do žalmu 104. S jakým nadšením, s jakým úžasem tam vypravuje autor o
Božím stvoření:
Veleb Hospodina, má duše,
Hospodine, můj Bože, jak jsi veliký!
Oděl ses nádherou a leskem,
Zahalil ses světlem jako pláštěm. (v.1-2)
…….
V roklích dáváš vyvěrat pramenům,
plynou mezi horami,
napájejí veškerá polní zvířata,
divocí osli tiší u nich žízeň,
pobývá u nich ptactvo nebeské,
pod listovím pozvedá hlas. (v.10-12)
…….
Jak četná jsou tvá díla, Hospodine!
Moudře jsi všechno vykonal.
Země je plná tvého bohatství. (v.24)
Oč více dnes víme o světě a přírodě než tehdejší biblický autor! Mnohá tajemství
jsme odkryli, přemnoho ještě neznáme. Neměli bychom tím spíše žasnout nad
stvořením a jeho Tvůrcem? Dovedeme to? Snažíme se aspoň o to? Nebo ten úžas
vyloučíme, jako bychom už všemu přišli na kloub, jako bychom už Stvořitele
nepotřebovali, jako by kouzelné slůvko „vývoj“ vše naprosto beze zbytku
vysvětlovalo, třeba i to, z jaké příčiny vlastně ten vývoj probíhal a probíhá.
Církev bude věrohodná,
bude-li v pokoře žasnout nad Bohem a jeho dílem, ne nad sebou a svými úspěchy.
Křesťan bude věrohodný,
bude-li moci s pokorou vyznat v úžasu:
Chci zpívat
Hospodinu, dokud jsem živ,
Chci svému Bohu
hrát, pokud jsem na světě.
Kéž se mu líbí moje
řeč,
Já svou radost mám
v Hospodinu.
(v.23-24)
Stopou v duši po uvědomělé,
promodlené, živé víře
v Ježíše Krista
je
nadšení.
Tady poslouží jako důkaz apoštol Petr. V Kaifášově dvoře se třese před služkou a
bojí se o svobodu i život. Když v něm však víra po Ježíšově zmrtvýchvstání
zapustí kořeny a zmocní se ho, stojí klidně před veleradou a s nadšenou tváří
odpovídá veleknězi: Více je třeba poslouchat Boha než lidi!
(Sk 5, 29)
Církev bude věrohodná,
půjde-li za Ježíšem s jediným bohatstvím – s nadšením pro evangelium.
Křesťan bude věrohodný,
bude-li se s nadšením snažit, aby o něm mohl Ježíš říci: Už tě
nenazývám služebníkem. Říkám ti: Příteli!
(viz J 15,15)
Dovedu žasnout nad Božím dílem a jeho
Stvořitelem?
Dovedu jít s nadšením za
Ježíšem, i když je kolem tma a mrzne? |
