|
Úvaha nad evangeliem 18. neděle v liturgickém
mezidobí
Už
je tomu dávno, co jsem v jedné ze svých farností poznal starého muže, který
býval zedníkem. Neměl dobrou pověst. Nikdy nikomu nepomohl, nikdy nikomu nic
nedal, peníze byly jeho božstvem. Vydělal jich za život dost, takže se ke stáru
rozhodl, že si postaví vilu. A dal si postavit dům jako hrad. Jednou mě pozval,
abych si jej přišel prohlédnout. Nemohl jsem jinak, než chválit. Když jsem se
smíšenými pocity odcházel, řekl mi: Já jsem bohatý člověk. Mám ještě na
knížce sto padesát tisíc. To by lidi záviděli!
Netušil jsem, že jsem poslední, kdo ho vidí živého. Po mém odchodu šel do sklepa
a tam ho ranila mrtvice. Přišlo se na to až za čtyři dny, protože nevybíral
poštu ze schránky. Pohřbu se zúčastnilo málo lidí, zato přijeli jeho tři
příbuzní, dva synovci a neteř. A ještě nebyla rakev v zemi, už se nad ní
pohádali: Já chci vilu. Já také. Já peníze, musí je mít. Až jsem
je musel okřikovat, lidé zaraženi pozorovali nevídané divadlo.
Už je tomu třicet let – na jeho hrobě se nikdy neobjevila kytička, ani světélko,
ba ani kříž tam nepostavili. Jen travou zarostlý kopeček země naznačuje, kde
leží bohatý člověk: měl vilu a sto padesát tisíc. Nikdo ho neměl rád, nikdo o
něj nestál: jen o jeho vilu, jen o jeho peníze. Já jsem bohatý člověk,
často si na jeho poslední slova vzpomenu a je mi ho líto. V jakém to žil
sebeklamu!
Pán Ježíš dnes končí kázání slovy: Tak to dopadne s tím, kdo si hromadí
poklady. Není to poprvé, co poukazuje na nebezpečí mamonu. Otevřeme si na
příklad doma ve volné chvíli evangelium Matoušovo, devatenáctou kapitolu, kde
Pán nabízí bohatému mladíkovi místo mezi svými učedníky. On však odmítne, nechce
se mu opustit blahobytný život. A Pán to komentuje: Jak nesnadno vejde boháč
do nebeského království!(Mt 19,23)
Je to jasné: Dokud poctivě nabyté peníze člověku slouží, je vše v pořádku,
jakmile mu však mamon, často i nepoctivě získaný, začne vládnout, určovat jeho
jednání i život, stane se mu krutým božstvem, které nezná slitování. Jak by
potom takový člověk, klanící se mamonu, sám slitování neznající, mohl dojít
slitování Božího?
Jenže, přátelé, peníze nejsou jediným bohatstvím.
Je mnoho druhů bohatství, po nichž by měl křesťan, zvláště v dnešní situaci,
dychtit celým srdcem. Zmiňme se o jednom a vzpomeňme na poslední větu Ježíšovu
z dnešního čtení. Zní takto: Tak to dopadne s tím, kdo si hromadí poklady,
ale není bohatý před Bohem.
Kdo je bohatý před Bohem?
Připomeňme si Jakubovu epištolu, která vidí duchovní bohatství, pravou zbožnost,
v konání dobrých skutků,
v čistém, neposkvrněném životě (Jak1,27)
Bohatstvím před Bohem je pro nás také naše vědění, především náboženské.
Proto ten, kdo se o ně nestará, hazarduje se svou vírou.
Jak bude ochoten pro ni přinášet oběti, jak mu bude jasným světlem, když
v jeho duši vypadá jako nezřetelná mátoha?
Jak bude žasnout nad velikostí Stvořitele, když neví o jeho díle nic,
nebo jen málo?
Jak ocení cenu víry, když není schopen si ověřit, jak bolestně jedinec i
lidstvo dopláceli a doplácejí, když ji odstrčí až na konec svých zájmů, nebo z
ní (stejně tak však i z
nevěry) učiní prapor pro své osobní cíle?
Tisíce myšlenek a názorů zní v dnešním světě, jak je ve světle evangelia
rozliší, když vše hodí za hlavu: Dejte mi s tím pokoj!?
Jistý moudrý muž (už jsem zapomněl jeho jméno)
napsal: Každý kněz by měl mít na stole Bibli a čerstvé vydání novin.
Doplňme to:
Nejenom kněz, každý křesťan se musí zajímat o svět a dění na něm. Věda i
technika učinila velké kroky vpřed, historie odkryla mnohé z naší minulosti.
Vážíme si toho, chceme o světě mnoho vědět, abychom viděli jeho slávu i stíny a
mohli vše pozorovat očima Ježíšovýma.
Proto nezanedbáváme své vědění, své bohatství před Bohem.
Přemýšlím: Vážím si svého vědění?
Doplňuji je?
Sleduji zprávy o dnešním světě, životě?
Hodnotím je ve světle evangelia?
Pak tedy mohu říci se svatým Pavlem:
Vím, komu jsem uvěřil, a jsem
jistý.
(2Tim1,12)
|
