DUCHOVNÍ

SLOVO:

  

3. neděle adventní

   

2. neděle adventní

   

1. neděle adventní

   

30. neděle v mezidobí

    

29. neděle v mezidobí

    

27. neděle v mezidobí

    

25. neděle v mezidobí

    

24. neděle v mezidobí

    

23. neděle v mezidobí

    

22. neděle v mezidobí

    

 

Úvaha na 1. adventní neděli

  

Dnes začíná nový církevní rok a zve nás, abychom se vydali na cestu, která nás povede od adventu přes vánoce, půst, velikonoce až k svátku Ježíše Krista – Krále na závěr liturgického mezidobí. Budeme tak postupně promýšlet Ježíšův život, jeho vykupitelské dílo, ano pozveme ho, aby byl naším průvodcem na cestě za spásou.

 

Velkým vzorem nám může být apoštol Pavel. Ježíš ho u města Damašku povolal na takovou cestu a on po ní kráčel přes neduhy a překážky s mladistvým nadšením a s umíněností světce.  Sám vyznává:

Pro všechny jsem byl všechno možné, abych stůj co stůj zachránil aspoň některé.

 

 A hned podává návod, jak se na takovou cestu připravit:

Nevíte, že při běhu na závodišti všichni závodníci sice běží,

 ale cenu že získá jenom jeden?

 Běžte tak, abyste jí dosáhli.

Kdo se však chce zúčastnit nějakého závodu, zachovává ve všem sebekázeň.

 Závodníci to dělají, aby získali věnec pomíjející, ale my věnec nepomíjející.

Já tedy také běžím o závod, ale ne jen tak nazdařbůh,

 i já zápasím, ale ne jen tak, jako bych jen šermoval ve vzduchu.

 Držím však své tělo v tuhé kázni a dělám si z něho otroka,

 aby se snad nestalo, že bych kázal druhým, a sám byl přitom vyřazen.

(1. Kor. 9,22 – 9,24-27)

 

Toto upřímné vyznání muže, který pro Krista obětoval všechno, ano i svůj život, nás nutí k odpovědi na naléhavé otázky:

 

Stojí mi Ježíš za to, abych podle něj zařídil svůj život, i když ode mne žádá oběť a sebezápor? Co o něm vlastně vím?

 

Zvláště v dnešní době, kdy televize, rozhlas i tisk referují o tisíci věcech, často malicherných, je důležité, abych si zjednal co největší jistotu o Ježíšově existenci.

On totiž opravdu žil:

Máme o něm písemné zprávy křesťanské (hlavně evangelia a Pavlovy listy)

 i mimokřesťanské (Josefus Flavius, Tacitus, Suetonius, Plinius Mladší,…).

A evangelia jsou věrohodná, tlumočí Ježíšovo učení i jeho vykupitelské dílo pravdivě a spolehlivě.  Církev po tisíciletí dosvědčuje jejich neporušenost.

Má víra v Ježíše je rozumná a opodstatněná. Stojí za to se jí řídit. Kéž mi přinese jistotu i spásu.

 

Žiji z víry, proto kráčím životem jistě, i když je nepohoda. Spoléhám tedy především na Boha?

 

Rozumem zkoumám význam své víry, vůlí se k ní hlásím. Rozhodně nechápu svou víru jenom jako příležitost k neustálému naléhání na Boha: Vyslyš mě. Dej mi. Pomoz mi…

Chci dosvědčit svou víru i v situaci, kdy se mi nedaří. Kdy se mi zdá, že mě Bůh neslyší, nebo že pomoci nechce či nemůže.

Nechci jen prosit o Boží dary, stejně upřímně prosím, abych s nimi dovedl dobře a pokorně hospodařit, a aby přinášely užitek pro správnou věc.

I mne ovšem život přivede do situace, kdy jako Ježíš ležím v Getsemanské zahradě, čelo zpocené úzkostí, a sténám: Otče, ať ten kalich ode mne odejde. Ale ne má – tvá vůle ať se stane!

Nejsem superman, a tak i o svou víru prosím: Bože, dej mi více víry! Ať je mi lanem, abych se nezřítil do propasti! Ať nezapomenu, že jsi se mnou!

Kéž to dokáži říci upřímně!

 

Žiji jen se zděděnou vírou, moc se o ni nestarám, moc od ní nečekám?

 

To ukáží i moje letošní vánoce. Bude tam asi bohatá nadílka i bohatý stůl!

 

Nebude tam však chybět Ježíš?

 

Design and web by Petr Mizera, © 2008