DUCHOVNÍ

SLOVO:

  

2. neděle v mezidobí

   

4. neděle adventní

   

3. neděle adventní

   

2. neděle adventní

   

1. neděle adventní

   

30. neděle v mezidobí

    

29. neděle v mezidobí

    

27. neděle v mezidobí

    

25. neděle v mezidobí

    

24. neděle v mezidobí

    

23. neděle v mezidobí

    

22. neděle v mezidobí

    

 

Úvaha na 4. adventní neděli

  

Vstupujeme do vánočního týdne, promluvme si tedy trochu o vánocích.

Nejsou to nejstarší církevní svátky. Těmi byly od počátku velikonoce. Jimi církev slavila a stále slaví tajemství Ježíšovy výkupné smrti a jeho vítězství zmrtvýchvstáním.

 

O vánocích, slavených 25. prosince 336 v Římě, máme zprávu v takzvaném Filocalově kalendáři. Církev zavedla tento svátek proto, že v roce 274 nařídil pohanský císař Aurelián slavit v den slunovratu svátek ke cti Narození Neporaženého boha Slunce.  Domníval se, že tím sjednotí svou obrovskou říši. Církev proti tomu zavedla svátek Narození Krista jako Slunce spravedlnosti. Poměrně rychle se rozšířil na křesťanském Východě i Západě a měl výrazně náboženský ráz. A tak tomu bylo donedávna.

 

V současnosti je namnoze duchovní význam vánoc zapomenut. Slaví se v rodinném kruhu hojností jídla, nápojů a dárků, ale Ježíš tam chybí. Jak se dívat na takový způsob vánoc? Nu, už to je dobré, když si lidé svorně sednou k jednomu stolu, pokud to ovšem nevypadá takto: 

Před léty mě oslovila jistá maminka: Pane faráři, řekněte naší Květě, ať s námi zůstane na Štědrý večer doma. Už dvakrát odešla s nějakou partou, ani nevíme, kam. Na Štědrý večer mají být přece rodiny pospolu.

Tož jsem milou Květu v tom duchu oslovil. A žasl jsem, jak se naježila: Nebudu o vánocích doma, nebudu. Je to u nás komedie! Celý rok se hádáme, vyčítáme si, otravujeme si život.  A na Štědrý večer: Tatínku, maminko, dědečku, napijte se vína, máme se přece rádi…Taková láska, ale druhý den to už jde zase postaru: naschvály, hádky, výčitky… Nebudu o vánocích doma!

Bylo mi toho děvčete, ba celé té rodiny líto.

 

Vraťme se ale ke své úvaze. 

Vánoční svátky jsou oslavou Ježíšova narození. Neměl by tedy chybět o svých narozeninách v naší rodině. Chce spolu s námi zpívat koledy, radovat se z dárků, zasednout k slavnostní večeři. To teprve jsou pravé vánoce, oslava narození Ježíšova, tehdy v Betlémě, dnes v nás a v našem společenství.

 

Prosím, pozor: Oslava narození Ježíše, ne Ježíška!

Protože žádný Ježíšek neexistuje právě tak, jako neexistuje Děda Mráz či Santa Klaus.

Nikdy neexistoval a neexistuje Ježíšek, který se stále usmívá, od nikoho nic nechce, rozdává dárky a rád poslouží jako poutač nad zbožím, vystaveným, k prodeji.  Když ještě k tomu nad pultem, plným uzenin, zni koleda: Nám, nám narodil se…, je dílo dokonáno. Kdo má v srdci špetku víry v Boha a úcty k Ježíšovu odkazu, nemůže to bolestně necítit:

 Z Ježíše, vůdce po cestě spásy a obětovaného Beránka, který snímá hříchy světa, učinila lidská povrchnost a chamtivost prodavačského pomocníka, ba někdy dokonce směšného panáčka.

 

Takže bychom si měli říci:

 Kouzlo vánoc a něha koled, to je sice krásné, ale nic víc – trvale se z toho žít nedá.

A jestliže ku příkladu televize přeplňuje  vánoční program pohádkami, může to znamenat i toto:ldám skutečného ežíšče Skutečný život je příliš drsný, aby se hodil k svátkům lásky a pohody, prožijme raději ty dny v pohádkách. Tam nakonec vždy dobro přemůže zlo a Honza přemůže draka…

My však nechceme pohádku, chceme život.

 

Chceme se svými drahými prožít skutečné vánoce, Ježíšovo narození.

Nespokojíme se s Ježíškem, hledáme Ježíše,                    

                                             toho, který do svého přišel, a svoji ho nepoznali,

                                             který putoval zemí a neměl, kam by složil hlavu, přece

                                                      však přinesl lidstvu poklad spásy,

                                             který zemřel, abychom měli věčný život.

 

A  co mu nabídneme k jeho narozeninám?

Pan kníže na Hluboké přijal vždy před vánocemi své hajné, kteří mu přišli blahopřát.

Když mu zatroubili a pronesli řeč, prý vždy odpovídal:

K vánocům vám dávám všechno, co jste mi během roku ukradli.

Což to říci Ježíšovi?

K vánocům ti dávám všechno, co jsem tobě i bližním během roku nedopřál, co jsem vám odepřel. Jedině ty, Pane, to můžeš svým milosrdenstvím smazat. A posílit mě, abych v novém roce tolik dluhů vůči lásce nenadělal.

 

Amen. Přijď, Pane Ježíši!

 

Design and web by Petr Mizera, © 2008