|
Úvaha na 4. adventní neděli
Vstupujeme
do vánočního týdne, promluvme si tedy trochu o vánocích.
Nejsou to nejstarší církevní svátky. Těmi byly od počátku velikonoce. Jimi
církev slavila a stále slaví tajemství Ježíšovy výkupné smrti a jeho vítězství
zmrtvýchvstáním.
O vánocích, slavených 25. prosince 336 v Římě, máme zprávu v takzvaném
Filocalově kalendáři. Církev zavedla tento svátek proto, že v roce 274 nařídil
pohanský císař Aurelián slavit v den slunovratu svátek ke cti Narození
Neporaženého boha Slunce. Domníval se, že tím sjednotí svou obrovskou říši.
Církev proti tomu zavedla svátek Narození Krista jako Slunce
spravedlnosti. Poměrně rychle se rozšířil na křesťanském Východě i
Západě a měl výrazně náboženský ráz. A tak tomu bylo donedávna.
V současnosti je namnoze duchovní význam vánoc zapomenut. Slaví se
v rodinném kruhu hojností jídla, nápojů a dárků, ale Ježíš tam chybí. Jak se
dívat na takový způsob vánoc? Nu, už to je dobré, když si lidé svorně sednou
k jednomu stolu, pokud to ovšem nevypadá takto:
Před léty mě oslovila jistá maminka: Pane faráři, řekněte naší Květě,
ať s námi zůstane na Štědrý večer doma. Už dvakrát odešla s nějakou partou, ani
nevíme, kam. Na Štědrý večer mají být přece rodiny pospolu.
Tož jsem milou Květu v tom duchu oslovil. A žasl jsem, jak se naježila:
Nebudu o vánocích doma, nebudu. Je to u nás komedie! Celý rok se hádáme,
vyčítáme si, otravujeme si život. A na Štědrý večer: Tatínku, maminko, dědečku,
napijte se vína, máme se přece rádi…Taková láska, ale druhý den to už jde zase
postaru: naschvály, hádky, výčitky… Nebudu o vánocích doma!
Bylo mi toho děvčete, ba celé té rodiny líto.
Vraťme se ale ke
své úvaze.
Vánoční svátky jsou oslavou Ježíšova narození. Neměl by tedy chybět o svých
narozeninách v naší rodině. Chce spolu s námi zpívat koledy, radovat se
z dárků, zasednout k slavnostní večeři. To teprve jsou pravé vánoce,
oslava narození Ježíšova, tehdy v Betlémě, dnes v nás a v našem společenství.
Prosím, pozor:
Oslava narození Ježíše, ne Ježíška!
Protože žádný Ježíšek neexistuje právě tak, jako neexistuje Děda Mráz či Santa
Klaus.
Nikdy neexistoval a neexistuje Ježíšek, který se stále usmívá, od nikoho nic
nechce, rozdává dárky a rád poslouží jako poutač nad zbožím, vystaveným, k
prodeji. Když ještě k tomu nad pultem, plným uzenin, zni koleda: Nám, nám
narodil se…, je dílo dokonáno. Kdo má v srdci špetku víry v Boha a
úcty k Ježíšovu odkazu, nemůže to bolestně necítit:
Z Ježíše, vůdce po cestě spásy a obětovaného Beránka, který snímá hříchy světa,
učinila lidská povrchnost a chamtivost prodavačského pomocníka, ba někdy dokonce
směšného panáčka.
Takže bychom si měli říci:
Kouzlo vánoc a něha koled, to je sice krásné, ale nic víc – trvale se z toho
žít nedá.
A jestliže ku příkladu televize přeplňuje vánoční program pohádkami, může to
znamenat i toto:ldám skutečného ežíšče
Skutečný život je příliš drsný, aby se hodil k svátkům lásky a pohody, prožijme
raději ty dny v pohádkách. Tam nakonec vždy dobro přemůže zlo a Honza přemůže
draka…
My však nechceme pohádku, chceme život.
Chceme se svými drahými prožít skutečné vánoce, Ježíšovo narození.
Nespokojíme se s Ježíškem, hledáme Ježíše,
toho, který do svého přišel, a
svoji ho nepoznali,
který putoval zemí a neměl, kam by
složil hlavu, přece
však přinesl lidstvu
poklad spásy,
který zemřel, abychom měli věčný
život.
A co mu nabídneme k jeho narozeninám?
Pan kníže na
Hluboké přijal vždy před vánocemi své hajné, kteří mu přišli blahopřát.
Když mu zatroubili
a pronesli řeč, prý vždy odpovídal:
K vánocům vám
dávám všechno, co jste mi během roku ukradli.
Což to říci
Ježíšovi?
K vánocům ti dávám
všechno, co jsem tobě i bližním během roku nedopřál, co jsem vám odepřel. Jedině
ty, Pane, to můžeš svým milosrdenstvím smazat. A posílit mě, abych v novém roce
tolik dluhů vůči lásce nenadělal.
Amen. Přijď, Pane Ježíši!
|
