|
Úvaha na 3. adventní neděli
Velikou
chválu vzdává v dnešním evangeliu Ježíš Janu Křtiteli: Nenarodil se větší
člověk než on. Byl vyslán k jedinečnému úkolu: připravit Spasiteli
cestu k lidem vyvoleného národa. A tohoto úkolu se podjal z celé
duše, ze všech sil a s úžasnou pokorou. Takto odpovídal na chválu davu, který
jej považoval za Vykupitele: Ba ne, já nejsem Spasitel. Tomu já nejsem hoden
ani obout sandály. Už na tom je dost, že smím připravovat jeho příchod.
Tolik o Janovi.
Teď si ale uvědomíme něco úžasného.
My, tedy já i ty a každý z nás máme stejné poslání, jako měl kdysi Jan.
Totiž připravit Ježíši cestu do své rodiny, do svého bydliště, do své farnosti.
Budete mými svědky, tato Pánova slova učedníkům platí také nám. Naše
slova, náš život, naše skutky – zkrátka vše v nás má pravdivě svědčit: Nalezl
jsem Pána, je to mé štěstí a má síla. A vybízet: Hledejte, ať
naleznete i vy.
Jak to však máme
dělat?
Zavádět náboženské
rozhovory, rozdávat náboženskou literaturu, neochotným hrozit peklem a
zavržením?
Víte, přátelé, Pán Ježíš chce, abychom o něm svědčili, ale spíše tak, že mu
umožníme, aby on sám o sobě svědčil skrze naše slova a skutky.
K tomu je ovšem třeba, abychom ho ve své duši měli, aby v ní žil.
A právě advent je doba příhodná, doba spásy, kdy je dobré Boží život v duši
posílit nebo obnovit.
Víte, nač myslím:
Zvu vás k předvánoční zpovědi.
Na tuto výzvu
můžete ovšem odpovědět takto:
Nemám, z čeho
bych se zpovídal, žádného hříchu jsem se nedopustil. Nikoho jsem nezabil,
neoloupil…
Ach, příteli, v tom
vidíš dokonalost křesťana? Nevraždit a neloupit?
Občas s hrůzou
vzpomínám, jak kdysi dávno jistý veřejný činitel prohlásil:
Žádné chyby
jsem se nikdy nedopustil. Jestli něco nevyšlo, byla to vždy chyba mých
spolupracovníků.
Jenže vzpomínám
také na okřídlený výrok:
Právě mezi
hodnými lidmi z včerejška a předvčerejška, kteří se ničemu nenaučili a na nic
nezapomněli, bude pravděpodobně nutno dnes a zítra hledat největší škůdce
lidského pokolení.
Přiznat si chybu a
hřích je přece čestné, poprosit za odpuštění spásné.
Jak nevzpomenout,
oč Ježíš prosil na kříži:
Otče, ať lidi
nesužují povodně, vichřice a zemětřesení…
Otče, ať lékaři
přemohou rakovinu, choleru a ostatní nemoci…
Otče, ať na
světě neumírají děti hladem…
Ne, ne: On prosil:
Otče, odpusť
jim…
Zřejmě je tedy
odpuštění, čili čistá duše, čili přátelství Boží pro Ježíše největším
pokladem. Křesťané s čistou duší nejenom druhým cestu za Ježíšem ukazují jako
maják u cesty. Oni s tím zástupem sami ke spáse kráčí. A to je svědectví, jež od
nás Ježíš žádá.
|
