|
Úvaha na 2. adventní neděli
Vánoce se
blíží. I kdybychom neměli kalendář, lehce to poznáme: Velkoobchody zdobí
s velkým předstihem své prodejny vánočními motivy, znějí tam koledy a nabízí se
spousta možností, jak udělat svým blízkým radost dárkem pod stromeček.
Nic proti tomu. Jen jsem si vzpomněl na dávnou příhodu z vyučování náboženství.
Jako obvykle jsem se tehdy zeptal dětí: Co byste chtěli pod stromeček? A
už to pršelo: Já lyže. Já počítač. Já nový kabát, já, já, já.. .
Vzadu – bylo to v sedmé třídě – seděla Zdeňka. Jako vždy zamlklá, uboze
oblečená, ani teď neodpovídala. Tož jsem se jí zeptal přímo: A co bys chtěla
ty? Nikdy nezapomenu, jak to ztichlé třídy zněl její hlas: Já nechci nic
– jen aby tatínek přestal pít. On přichází každý večer domů opilý, bije
maminku – a když ji bráníme, vyhání nás ven. Nic nechci, jen aby přestal pít…
Ve třídě bylo takové ticho, až křičelo: setkaly se pravé hodnoty
života s náhražkami.
To je to první, o čem si s vámi chci popovídat:
Nedávejme jako dar k vánocům náhražky.
Ať darujeme prsten za deseti tisíce nebo papírovou tretku za několik korun, je
to vždy znamení: Mám tě rád, dávám ti své srdce. – A když to říci
nemůžeme, nebo prostě nechceme, nedávejme nic. Uráželo by to obdarovaného,
uráželo by to i nás.
Co tedy darovat?
Vzpomínám na dětská léta. Každou neděli ráno jsme s rodiči putovali do domku
dědy a babičky, odkud jsme společně odcházeli na mši svatou. Moc jsme se na to
s bratrem těšívali. Bylo tam tak upřímně útulno, hezky… Druhou neděli v adventu
však vždy děda přišel svátečně oblečen z pokoje mezi nás, postavil se a řekl.
Manželko, děti, vnoučata! Jdu ke zpovědi smířit se s Pánem Bohem. Proto
vás prosím: Jestli jsem někomu z vás ublížil, odpusťte mi i vy! -- Pamatuji
se, že jsem se vždy na něj díval s velikým obdivem. On, vážený muž, kterého na
ulici lidé zdravili s kloboukem v ruce, nyní stál mezi námi jako prosebník a
hříšník. Babička k němu přiskočila, dala mu pusu a za všechny řekla: Odpusť
ti Pán Bůh! A bylo to vyřízeno.
Tenkrát se totiž v rodinách modlívali společně Otče náš, a tak
znali prosbu: Odpusť nám… jako i my odpouštíme. Takže věděli, že je třeba
odpouštět, abychom byli Božími dětmi. Věděli ovšem i to, že je to někdy těžké,
moc těžké… Proto se však dívali na nástěnný kříž, aby viděli, že ten, který na
něm za nás prosil: Otče, odpusť jim, to také měl těžké, moc těžké…
Hle, přátelé:
Z lásky k betlémskému dítěti darujme k vánocům odpuštění, smíření, a to úplné
a naprosté. Na nic už příště nevzpomínejme s hořkostí, ba s výčitkami.
Cítíme-li svou vinu, nabídněme ruku k smíru a neberme ji nikdy zpátky: Bude to
náš dar Bohu i bližním v noci, kdy na svět přišla Boží láska… Bude to ovšem i
těžké, moc těžké, položme proto do tohoto svého trápení jako do jesliček
betlémské novorozeňátko, které přišlo také proto, „by zkusilo, co bída,
hlad, jak chudé dítě zebe“… Jak by tedy nevědělo, jak někdy zebe lidské
srdce! Jak by mohlo jen přihlížet?!
A ještě mi dovolte poznamenat:
Nedávejme jako dar k vánocům úplatky.
Rok co rok chodívala o vánocích v místě, kde jsem kdysi působil, jistá paní dát
na mši svatou za rodiče. Byla bohatá, její muž byl známý továrník. Jednou přišla
na Boží hod v novém kožichu – zřejmě pravém. Pochválil jsem velký dar – a ona
měla oči plné slz, ale ne z radosti.
Pane faráři, to je úplatek. Manžel je mi nevěrný se svou sekretářkou. Tuší,
že o tom vím. Ponižuje mě to, ale kvůli dětem nechci manželství rozbít. A
on je rád, že to tak je:
nehodil by se mu skandál. Tož mi vždy k vánocům daruje úplatek: drahý parfém,
prsten, kožich. Jak ráda bych mu jej hodila pod nohy! Jenže kvůli dětem…
Můj Bože, přátelé, je možné, že by jen toto zůstalo v křesťanském světě z vánoc?
Stromeček, stavebnice, parfém, kožich, alkohol přece nemohou být náhražkou lásky
či úplatkem za její odpírání? Všude se zpívá, hraje, píše v souvislosti
s vánocemi o lásce. Co je to tedy opravdu ta láska?
A hlavně: Jak žiji z této lásky a s tou láskou já a moje rodina?
|
