DUCHOVNÍ

SLOVO:

  

30. neděle v mezidobí

    

29. neděle v mezidobí

    

27. neděle v mezidobí

    

25. neděle v mezidobí

    

24. neděle v mezidobí

    

23. neděle v mezidobí

    

22. neděle v mezidobí

    

21. neděle v mezidobí

    

Nanebevzetí Panny Marie

    

19. neděle v mezidobí

    

18. neděle v mezidobí

    

14. neděle v mezidobí

    

13. neděle v mezidobí

    

 

Úvaha nad evangeliem svátku Nanebevzetí Panny Marie

 

(místo 20. neděle v liturg. mezidobí)

 

Liturgie dvacáté neděle v mezidobí dnes ustupuje největšímu mariánskému svátku, Nanebevzetí. Jako evangelium se proto předčítá úryvek, kde Maria při návštěvě svaté Alžběty zpívá chvalozpěv Velebí duše má Hospodina.  Je to pozoruhodná modlitba, pozoruhodná báseň, kterou Lukášovo evangelium vkládá do Mariiných úst.

 Italský znalec Bible, profesor Josef Ricciotti, ve svém díle Život Ježíše Krista

(český překlad z r.1947, nakladatelství Vyšehrad, str. 223n)

ji hodnotí takto:

Lze si představit předpověď více nepravděpodobnou? Bylo kolem roku 6 našeho letopočtu, a dívka ani ne patnáctiletá, zcela chudá, bez jakéhokoliv společenského postavení, úplně neznámá svým soukmenovcům a bydlící v městečku rovněž jim ospodiána.neznámém, volala s důvěrou, že ji budou blahoslavit všechna pokolení. A historie se může lehce přesvědčit, viděla-li Maria do budoucnosti správně, a zdali je od věků vskutku vyvyšována nad Heroda Velikého, tehdejšího pána Palestiny, a nad Gaia Julia Caesara Octaviana, tehdejšího pána světa.

 

My se teď, přátelé, položíme zajímavou otázku:

Maria zpívá ve svém chvalozpěvu, že jí Bůh prokázal veliké věci.

Jaké že to byly věci? Co v té chvíli prožívala?

 

Pěší cesta z Nazaretu do Judských hor, přesně řečeno do vesnice Ain – Karim, (7 km jihovýchodně od Jeruzaléma), kde kněz Zachariáš s manželkou Alžbětou bydleli, trvá tři dny. Jak by tedy nebyla Maria unavená, hladová, ale i zneklidnělá – průchod Samařskem nebyl bez nebezpečí ani karavanám (srv. i Lk 9,53n)

 A to hlavní! Až se vrátí domů, co učiní Josef, když pozná, že je těhotná? Jako právoplatný manžel ji může propustit. A nejenom může, jako čestný Žid by to měl udělat, vždyť mlčet by mohlo být pokládáno za spoluvinu. Dá jí tedy propustný lístek, a tím ji vystaví veřejné hanbě? Nebo co se stane?

Nejedno děvče v jejím věku by se Alžbětě rozplakalo na prsou: Ach, jak jsem unavená! A jakou mám starost!

Maria však jásá: Velebí má duše Hospodina! Proč? Kde bere to nadšení? V co doufá?

Není těžké odpovědět, vlastně evangelium nám odpovídá samo, a to ústy Alžbětinými. Tak vítá Marii: Jsi blahoslavená, protože jsi uvěřila, že se splní, co ti bylo pověděno od Pána.

 

Maria ví, že potřebuje Hospodina. Vždyť od útlého mládí zpívá v žalmu 62(61):

Jen v Bohu odpočiň, duše moje,

od něho pochází má naděje:

on jediný je má skála, má spása,

má pevnost, neklopýtám.

V Bohu je má spása a má sláva,

skála mé síly!

 

Teď však pociťuje něco stejně úžasného, totiž že Bůh potřebuje ji. Že ji potřebuje, aby mohl splnit svůj věčný úmysl: předložit člověku ve svém Synu Ježíši plán spásy. Posvětit ho pro vstup do svého Království.   A k tomu že v ní potřebuje matku pro tohoto svého milovaného Syna.

 

Neuměla vykládat starozákonní proroctví jako znalci Písma, neuměla prozpěvovat žalmy jako levité, ale kdykoli ráno začínala modlitbu Šema Izrael (je známa z dob po babylonském zajetí – 538 př. Kr.) = Slyš, Izraeli), s pokorou věčnému Panovníkovi nabízela své služby. Teď přišla chvíle, kdy ji On vzal za slovo. Nemusí se bát, nemusí hledat cesty, kudy dál. On o ní ví, On ji potřebuje, On jí učinil veliké věci.

Její silou je víra. Pevná, živá, důvěřivá víra:

Ano, nebude zahanben,

kdo skládá naději v tebe… (Ž25,3)

 

Přátelé, mohli bychom skončit: Oslavit Mariinu víru a poděkovat jí za službu, kterou nabídla Bohu pro naši spásu. Pokorně přitom uznáme: Čím je naše děkování té, kterou oslavují nebesa!

 

Jenomže my ještě neskončíme. Ještě si musíme něco připomenout.

 

Nám, tedy tobě a mně, neprokázal nic velkého ten, který je mocný?

Život a vše v něm tedy pro nás není Božím darem?

Chtěli bychom lepší život? A co to pro nás znamená: lepší život?

V utrpení a potížích nevidíme nic, než okovy a břemeno?

Naříkáme nad svým údělem a závidíme druhým?

Nebo zašmodrcháváme život sobě i druhým?

Nebo dokonce Bohu vyčítáme?

 

Nebo?

Nezmaříme na sobě veliké věci, jež nám Pán prokázal.

 Poprosíme Nanebevzatou o přímluvu, abychom dokázali s malou obměnou říci to, co ona pronese zhruba za dvanáct let po návštěvě u Alžběty na nádvoří Jeruzalémského chrámu ke ztracenému a znovu nalezenému Synu:

 

My tě hledáme s bolestí!

Protože tě potřebujeme k velkým věcem!

Protože nás potřebuješ k velkým věcem!

 

 

Design and web by Petr Mizera, © 2008