|
Úvaha nad evangeliem 22. neděle v liturgickém
mezidobí
Proč bychom nemohli začít dnešní
úvahu nad evangeliem malým vyprávěním?
Kdysi a kdesi žila bohatá paní. Měla krásný dům, rozlehlé polnosti a mnoho
peněz. Měla i mnoho přátel, kteří ji často zvali na hostiny. Až se tomu divila,
že ji mají tak rádi, tolik ji obsluhují a přitom krásně mluví o lásce mezi
lidmi. Potom tomu přišla na kloub. Vždy, když ji pozvali, pozvala ona na oplátku
je a pohostila je mnohem vydatněji, než oni ji. A jak drahé dary si často
odnášeli!
Teď si řekla: Vyzkouším je. Oblékla si obnošené šaty, zamazala si tváře
sazemi a tak se změnila v žebračku. Zazvonila u prvních přátel: Prosím o něco
k snědku, mám velký hlad. Dali ji kůrku starého chleba. Pečlivě jej uložila
do brašny, u druhých k němu přidala hrneček zkysalé polévky. Jinde kost bez
masa. Od dalších vrat ji vyhnali. A tak podobně to šlo všude.
Za týden obeslala všechny přátele pozvánkou: Přijďte, pojíme a pobesedujeme.
Přišli do jednoho. Na stole drahý ubrus, záplava květin, porcelán a stříbro.
Paní zatleskala a z kuchyně se vyhrnuli ofrakovaní číšníci. První host měl na
talíři kůrku suchého chleba, druhý kyselou polévku. Třetí koukal zmateně na
ohlodanou kost, čtvrtý – ten, co ji před týdnem poručil vyhnat – měl talíř
prázdný…
Povídka končí, ale myšlenky se vracejí. Co asi naloží nebeský Hospodář na můj
talíř, až mě jednou pozve k hostině ve svém království? Nebudou to také
odpadky? Co vlastně dávám Bohu nebo bližním (to má stejnou hodnotu) ze svého
života? Snad to nejsou jenom odpadky, čili to, co mi zbývá po veledůkladné
starostlivosti o vlastní osobu? Rád beru ze života jeho dary, také do něj rád
investuji svou lásku, péči, zodpovědnost a námahu? Kdo nebo co je opravdu
v ohnisku mých zájmů?
V dnešním úryvku Lukášova evangelia říká Spasitel s velkým důrazem: Když
strojíš hostinu, pozvi mrzáky a žebráky, chromé a slepé. A budeš
blahoslavený, protože oni ti to nemají z čeho odplatit. Dostaneš však odměnu při
vzkříšení spravedlivých.
To znamená:
Koho zveš do svého srdce? Koho obdivuješ? Úspěšného? Slavného? Navoněného a
usmívajícího se? Hrdinu nebo krasavici z obrazovky? Toho, jenž ti může být
prospěšný?
Co je vlastně pro tebe měřítkem skutečné hodnoty člověka?
Jak bys posoudil tuto stařenku?
Jmenovala se Zikýšková a byla žebračkou. V obci, kde žila, bylo zvykem, že den
po dni obcházela stavení a dostávala tam něco k obědu. Někde jí řekli: Snězte
si to doma. Někde směla zůstat jen na zápraží, prý zapáchala. Málokdo ji
pozval ke stolu: Babičko, chcete ještě přidat? A tady máte pár buchet.
-- Málokdo v ní viděl člověka sobě před Bohem rovného. Děti se jí
posmívaly, když se ploužila vesnicí.
Pan farář neměl hospodyni, a tak jí vždy dal pár korun. Jednou dokonce
padesát, což bylo tehdy hodně, protože kilo vepřového stálo sedm korun.
Ubožačka převalovala bankovku v rukou a pak se podívala na kněze: Mohla bych
ty peníze dát paní Karlové? Ona je na tom hůř než já: Nemůže chodit, a
tak má často hlad.
Starý kněz mi po létech o té příhodě vyprávěl. A dodal: Boží odměnu za tu
padesátikorunu jsem vlastně už dostal. Když je mi mrzuto, když mě něco bolí,
když se mi nedaří, nenaříkám. Vždy si vzpomenu na onu ubožačku, která byla úplně
na dně, a přece myslela na tu, kterou život zabořil do opuštěnosti, bídy a
bolesti ještě hlouběji. – Snad mi ten skutek Bůh připočte k dobru i při
vzkříšení spravedlivých.
Pán Ježíš se často na svých cestách setkával se slepci. Bylo jich tehdy
v Palestině mnoho. Mnohdy oslepli proto, že suchý východní vítr z pouště zvedal
oblaka jemného písku. Ten jim vnikal pod víčka a působil těžké záněty, vedoucí
až k slepotě. Při setkání s Ježíšem úpěnlivě prosili: Pane, ať vidím.
Bude dobře, když nyní poprosím i já: Pane, ať vidím! A to nejen zevnějšek!
Pane, ať vidím,
koho bych měl upřímně pozvat
na hostinu do svého srdce!
|
