DUCHOVNÍ

SLOVO:

  

30. neděle v mezidobí

    

29. neděle v mezidobí

    

27. neděle v mezidobí

    

25. neděle v mezidobí

    

24. neděle v mezidobí

    

23. neděle v mezidobí

    

22. neděle v mezidobí

    

21. neděle v mezidobí

    

Nanebevzetí Panny Marie

    

19. neděle v mezidobí

    

18. neděle v mezidobí

    

14. neděle v mezidobí

    

13. neděle v mezidobí

    

 

Úvaha nad evangeliem 22. neděle v liturgickém mezidobí

 

Proč bychom nemohli začít dnešní úvahu nad evangeliem malým vyprávěním?

Kdysi a kdesi žila bohatá paní. Měla krásný dům, rozlehlé polnosti a mnoho peněz. Měla i mnoho přátel, kteří ji často zvali na hostiny. Až se tomu divila, že ji mají tak rádi, tolik ji obsluhují a přitom krásně mluví o lásce mezi lidmi. Potom tomu přišla na kloub. Vždy, když ji pozvali, pozvala ona na oplátku je a pohostila je mnohem vydatněji, než oni ji. A jak drahé dary si často odnášeli!

 Teď si řekla: Vyzkouším je. Oblékla si obnošené šaty, zamazala si tváře sazemi a tak se změnila v žebračku. Zazvonila u prvních přátel: Prosím o něco k snědku, mám velký hlad. Dali ji kůrku starého chleba. Pečlivě jej uložila do brašny, u druhých k němu přidala hrneček zkysalé polévky. Jinde kost bez masa. Od dalších vrat ji vyhnali. A tak podobně to šlo všude.

Za týden obeslala všechny přátele pozvánkou: Přijďte, pojíme a pobesedujeme. Přišli do jednoho. Na stole drahý ubrus, záplava květin, porcelán a stříbro. Paní zatleskala a z kuchyně se vyhrnuli ofrakovaní číšníci. První host měl na talíři kůrku suchého chleba, druhý kyselou polévku. Třetí koukal zmateně na ohlodanou kost, čtvrtý – ten, co ji před týdnem poručil vyhnat – měl talíř prázdný…

 

Povídka končí, ale myšlenky se vracejí. Co asi naloží nebeský Hospodář na můj talíř, až mě jednou pozve k hostině ve svém království?  Nebudou to také odpadky? Co vlastně dávám Bohu nebo bližním (to má stejnou hodnotu) ze svého života? Snad to nejsou jenom odpadky, čili to, co mi zbývá po veledůkladné starostlivosti o vlastní osobu? Rád beru ze života jeho dary, také do něj rád investuji svou lásku, péči, zodpovědnost a námahu? Kdo nebo co je opravdu v ohnisku mých zájmů?

 

V dnešním úryvku Lukášova evangelia říká Spasitel s velkým důrazem: Když strojíš hostinu, pozvi mrzáky a žebráky, chromé a slepé. A budeš blahoslavený, protože oni ti to nemají z čeho odplatit. Dostaneš však odměnu při vzkříšení spravedlivých.

 

To znamená:

Koho zveš do svého srdce? Koho obdivuješ? Úspěšného? Slavného? Navoněného a usmívajícího se?  Hrdinu nebo krasavici z obrazovky? Toho, jenž ti může být prospěšný?

Co je vlastně pro tebe měřítkem skutečné hodnoty člověka?

 

Jak bys posoudil tuto stařenku?

Jmenovala se Zikýšková a byla žebračkou. V obci, kde žila, bylo zvykem, že den po dni obcházela stavení a dostávala tam něco k obědu. Někde jí řekli: Snězte si to doma. Někde směla zůstat jen na zápraží, prý zapáchala. Málokdo ji pozval ke stolu: Babičko, chcete ještě přidat? A tady máte pár buchet. --  Málokdo v ní viděl člověka sobě před Bohem rovného. Děti se jí posmívaly, když se ploužila vesnicí.

 Pan farář neměl hospodyni, a tak jí vždy dal pár korun. Jednou dokonce padesát, což bylo tehdy hodně, protože kilo vepřového stálo sedm korun. Ubožačka převalovala bankovku v rukou a pak se podívala na kněze: Mohla bych ty peníze dát paní Karlové? Ona je na tom hůř než já: Nemůže chodit, a tak má často hlad.

Starý kněz mi po létech o té příhodě vyprávěl. A dodal: Boží odměnu za tu padesátikorunu  jsem vlastně už dostal. Když je mi mrzuto, když mě něco bolí, když se mi nedaří, nenaříkám. Vždy si vzpomenu na onu ubožačku, která byla úplně na dně, a přece myslela na tu, kterou život  zabořil  do opuštěnosti, bídy a bolesti ještě hlouběji. – Snad mi ten skutek Bůh připočte k dobru i při vzkříšení spravedlivých.

 

Pán Ježíš se často na svých cestách setkával se slepci. Bylo jich tehdy v Palestině mnoho. Mnohdy oslepli proto, že suchý východní vítr z pouště zvedal oblaka jemného písku. Ten jim vnikal pod víčka a působil těžké záněty, vedoucí až k slepotě. Při setkání s Ježíšem úpěnlivě prosili: Pane, ať vidím.

 

Bude dobře, když nyní poprosím i já: Pane, ať vidím! A to nejen zevnějšek!

 

Pane, ať vidím,

 koho bych měl upřímně pozvat

na hostinu do svého srdce!

 

Design and web by Petr Mizera, © 2008