|
Úvaha nad evangeliem 24. neděle v liturgickém
mezidobí
Dnešní
stať evangelia, tradičně zvaná „O marnotratném synu“, je známá a krásná.
Mluví o mladém muži, kterého doma všechno pálilo: stále stejné rozhovory, stále
stejná práce, stále stejné prostředí. Chtělo se mu rozletět do široké dálavy za
něčím velikým, osvobozujícím. Dlouho se užíral, až se nakonec otci přiznal. Ten
otec byl moudrý muž. Věděl, že vysvětlování nebo přísné zákazy by nic
nevyřešily. Takže svolil, a protože měl syna rád, ještě ho vybavil penězi.
Mladík vyletěl z domova a jako opilý domnělou svobodou začal užívat života
plnými doušky. Což divu, že se k němu přidalo mnoho vyžírků a povalečů. Rád je
viděl kolem sebe, rád si s nimi v hospodě zazpíval, rád za ně zaplatil. Jenže za
čas peníze došly a z hospody ho vyhodili. Doma se žádné práci nenaučil, teď
musel vzít za vděk hlídáním stáda prasat. Kolik zažil od statkáře šikany, hladu
a ponižování! Dopadlo to však dobře: Vstanu a půjdu k otci. A ten
ho nejenom přijal, on na něho celou dobu čekal!
Přátelé, nezdá se nám, že i v domově víry, v domově náboženství může být těsno?
To tehdy, když naše víra žije ze zvyku a my si nikdy nepoložíme otázku: Čím
je nám náboženství prospěšné? Potřebujeme je vůbec? Proč se vlastně
modlíme?
Nuže,
taková může být odpověď:
Abychom prosili o dobrou úrodu, o obživu.
Dávno,
pryč jsou však doby, kdy chodila prosebná procesí do polí modlit se za
déšť nebo za příznivé počasí.
A je tomu pár desetiletí, co se
vysmíval sovětský tisk: Náš zemědělec nepotřebuje modlitby. Máme umělá
hnojiva, máme insekticidy, máme pokrokové zemědělské metody. Opravdu
insekticid DDT sypali na pole v celých tunách, až bylo v šedesátých létech 20.
století jeho používání pro škodlivost potravinovým řetězcům v řadě zemí
zakázáno. (Více viz: Ilustrovaná encyklopedie
lidské vzdělanosti, Reader´s Digest výběr, Praha 2001, str.461)
Dnes ovšem už máme spolehlivé prostředky pro dobrou úrodu a k její ochraně,
plánuje se i pro případ možné neúrody, takže se zdá, že pro zajištění obživy
náboženství a modlitbu nepotřebujeme?
Je však
předním úkolem náboženství zajišťovat obživu?
Abychom prosili o zdraví, o uzdravení.
Nikdo nemůže popřít, že zdravotnictví učinilo v posledních létech obrovský krok
kupředu, a to jak ve výzkumu nemocí, tak v jejich léčení.
Zdaleka ne tak často, jako dříve, stojí lékaři bezmocní proti nemoci, úrazu,
smrti. Takže modlitba za zdraví, za uzdravení se zdá v této době pokroku
zbytečná?
Je však
předním úkolem náboženství zajišťovat tělesné zdraví?
Abychom prosili o světový mír.
Pod dojmem nedávných válečných hrůz vzniklo ve světě organizované hnutí proti
válce, za mír ve světě a připojili se k němu i křesťané. Obracejí se na lidi
dobré vůle a s prosbou za požehnání mírovému snažení i na Boha.
Mluvil o tom se mnou odborník na tuto problematiku, řekl mi: Největší zárukou
míru je strach. Strach z toho, čím by mě protivník napadl, kdybych proti
němu začal ozbrojený boj. Co má pro tuto chvíli přichystáno ve svých podzemních
silech, v konvenční výzbroji, jakou válečnou propagandu.
Hrůzné pomyšlení, mír stojí někdy i na strachu, ale přece jen: žijeme v míru.
Takže se zdá, že modlitba za mír je zbytečná?
Je však
předním úkolem náboženství snaha o zachování spravedlivého míru, i když jde o
výjimečně ušlechtilou věc?
Dá-li Bůh, v
příští úvaze si odpovíme na otázky:
Co
vlastně přinesl Ježíš svým evangeliem tehdejšímu lidstvu.
Co
změnilo křesťanství v tehdejším pohanském světě.
A položíme si další otázky:
Jak
oslovuje církev dnešního člověka a co mu chce sdělit
Jak
úspěšně získává dnešní církev Ježíšovi nové učedníky.
Bude-li se nám
zdát, že často nic moc, zeptáme se:
Není to často
proto, že jsme si z kvasu evangelia, který má prokvasit celé lidstvo, upekli
slaďoučké buchtičky, od nichž čekáme, že nám budou chutnat, že se po nich bude
tak krásně v klidu dřímat?
Vzpomeňme na Ježíšova slova:
Nepřinesl jsem na zem pokoj, ale meč.
(Mt11,34)
Co mi tím chce říci právě v této situaci?
A co já jemu:
Vstanu a půjdu k Otci!
(Lk15,17)
Co to pro mne znamená?
|
