DUCHOVNÍ

SLOVO:

  

3. neděle adventní

   

2. neděle adventní

   

1. neděle adventní

   

30. neděle v mezidobí

    

29. neděle v mezidobí

    

27. neděle v mezidobí

    

25. neděle v mezidobí

    

24. neděle v mezidobí

    

23. neděle v mezidobí

    

22. neděle v mezidobí

    

 

Úvaha nad evangeliem 27. neděle v liturgickém mezidobí

 

Na rozlehlém lánu dozrávalo zelí. Zemědělci se těšili na velkou úrodu, těšili se z ní ale i ptáci. Rozklovávali hlávky a těžce je poškozovali. A tak postavili doprostřed pole strašáka. Na dva klacky navlékli starý kabát, místo hlavy nasadili velikou dýni, jako zuby kukuřičná zrnka, jako nos mrkev a místo očí dva ořechy. Zjev to byl strašidelný a ptáci se neslétávali, báli se. Potom zelí sklidili, odvezli – a na našeho hlídače zapomněli. Zůstal tam na prázdném poli a bylo mu smutno: Nejsem k ničemu, úplně zbytečný! Je mi hanba! Hlídám tam, kde není nic k odcizení!

 

Zima se blížila, už foukal ostrý severák, když k strašákovi přihopsal maličký ptáček: Se mnou je veta! Mám poraněné křidélko a nemohl jsem s kamarády odletět za sluncem. Zmrznu!

Proč bys zmrznul? Vyskoč sem do mého kabátu, ten nepromrzne. Je vycpaný slámou!

Rád poslechl a vyhříval se na slaměné hrudi strašáka.…

 Začal poletovat sníh, už i mrzlo – a ptáček začal znovu naříkat: Když nezmrznu, tak umřu hlady! Kde co najdu k snědku?

Hlupáčku, řekl dobromyslně strašák, podívej se na mé zuby: je to kukuřice, je výživná, zasytí tě!

Ale jak budeš bez zubů vypadat? – A k čemu musím vypadat na pustém poli?

Ptáček si nakonec dal říci a pochutnával si na kukuřičných zubech bývalého hlídače.

Potom došlo na nos, velikou mrkev. Byla zmrzlá, ale ptačí zobáček si s ní poradil a stačila na řadu dní.

Teď se pusť do mých očí: jsou to ořechy, plné oleje. Dlouho musel ptáčka přemlouvat, hrozil se, že svého dobrodince oslepí – až nakonec hlad zvítězil.

Zima se stále nevzdávala, strašák se znovu ozval: Klidně sezobej mou hlavu. Je to velká dýně, plná vitamínů – vydrží ti do jara…

 

Jarní větry táhly krajinou, sníh se valem ztrácel, v korunách stromů zpíval vánek písně o lásce, o životě. Ze strašáka nezbylo nic, jen dva klacky svázané do tvaru kříže a na nich se ve větru mlátil odřený kabát. Ale ptáček přežil, křidélko se uzdravilo a on s  jásotem vzlétl k jarnímu slunci. 

 

Promiňte mi, přátelé, tento dlouhý úvod. Chtěl jsem se trochu podobat nedostižnému kazateli, Ježíši Kristu. On také často poučoval posluchače příběhy, kterým říkáme podobenství, a tak učil zástupy mnoha věcem.

 

I poselství dnešního evangelia je naléhavé, říká totiž:

Jsi Boží služebník. Je tedy samozřejmé, že máš sloužit, a nemůžeš si z toho vyvozovat zvláštní nároky. Služebník má přece plnit své povinnosti, i když za to nemůže čekat od pána zvláštní děkování a přízeň. Dobrý služebník by si měl i přiznat, že leckdy je užitečný málo, že by mohl sloužit lépe. A to ke cti svého pána.

 

Makedonský král Alexandr III. Veliký (356–323 př. Kr.) odpočíval po vyhrané bitvě před svým stanem, když k němu přivedli vojáka, který se před bojem schoval do křoví. Našli ho a teď očekával rozsudek smrti.

 Jak se jmenuješ?, zeptal se král.

Jmenuji se Alexandros.

Jako já, odvětil král. Tedy: Buď změníš své chování, nebo své jméno: Hanbu mi dělat nesmíš!

 

Čekám nyní vaši odpověď a vím, jaká bude: Chci sloužit Bohu, nechci jeho jménu dělat hanbu.

 

Návod, jak to dělat, nám dává opuštěný strašák na sklizeném poli.

 

Všiml si …

Všiml si ubohého ptáčátka. Nebyl sobecky zahleděn do vlastních problémů: Co je to proti mému trápení!

To je veliká věc, všimnout si – pokorně a nevtíravě si všimnout – cizí bolesti, cizích problémů, cizí opuštěnosti.

 

Viděl…

Viděl hladové, mrznoucí ptáče. Sto očí ho mohlo vidět, sto očí by se otočilo od té maličké nezajímavé situace k něčemu poutavějšímu, senzačnějšímu.

 To je veliká věc, umět se dívat nejen očima, nýbrž i srdcem.  

 

Pomohl…

Pomohl, až se sám zničil. Nenabídl něco, daroval vše, co měl. Daroval to s radostí.

To je veliká věc, mít rád bližní opravdu jako sebe sama.

 

A kdyby po nás jednou nezůstalo nic,

než dva klacky svázané do kříže,

Bohu díky za to.

 

 

Design and web by Petr Mizera, © 2008