|
Úvaha nad evangeliem 27. neděle v liturgickém
mezidobí
Na rozlehlém lánu dozrávalo zelí.
Zemědělci se těšili na velkou úrodu, těšili se z ní ale i ptáci. Rozklovávali
hlávky a těžce je poškozovali. A tak postavili doprostřed pole strašáka. Na dva
klacky navlékli starý kabát, místo hlavy nasadili velikou dýni, jako zuby
kukuřičná zrnka, jako nos mrkev a místo očí dva ořechy. Zjev to byl strašidelný
a ptáci se neslétávali, báli se. Potom zelí sklidili, odvezli – a na našeho
hlídače zapomněli. Zůstal tam na prázdném poli a bylo mu smutno: Nejsem
k ničemu, úplně zbytečný! Je mi hanba! Hlídám tam, kde není nic
k odcizení!
Zima se blížila, už foukal ostrý severák, když k strašákovi přihopsal maličký
ptáček: Se mnou je veta! Mám poraněné křidélko a nemohl jsem s kamarády
odletět za sluncem. Zmrznu!
Proč bys zmrznul? Vyskoč sem do mého kabátu, ten nepromrzne. Je vycpaný
slámou!
Rád poslechl a vyhříval se na slaměné hrudi strašáka.…
Začal poletovat sníh, už i mrzlo – a ptáček začal znovu naříkat: Když
nezmrznu, tak umřu hlady! Kde co najdu k snědku?
Hlupáčku, řekl dobromyslně strašák, podívej se na mé zuby: je to
kukuřice, je výživná, zasytí tě!
Ale jak budeš bez zubů vypadat? – A k čemu musím vypadat na pustém poli?
Ptáček si nakonec dal říci a pochutnával si na kukuřičných zubech bývalého
hlídače.
Potom došlo na nos, velikou mrkev. Byla zmrzlá, ale ptačí zobáček si s ní
poradil a stačila na řadu dní.
Teď se pusť do mých očí: jsou to ořechy, plné oleje. Dlouho musel ptáčka
přemlouvat, hrozil se, že svého dobrodince oslepí – až nakonec hlad zvítězil.
Zima se stále nevzdávala, strašák se znovu ozval: Klidně sezobej mou hlavu.
Je to velká dýně, plná vitamínů – vydrží ti do jara…
Jarní větry táhly krajinou, sníh se valem ztrácel, v korunách stromů zpíval
vánek písně o lásce, o životě. Ze strašáka nezbylo nic, jen dva klacky svázané
do tvaru kříže a na nich se ve větru mlátil odřený kabát. Ale ptáček přežil,
křidélko se uzdravilo a on s jásotem vzlétl k jarnímu slunci.
Promiňte mi,
přátelé, tento dlouhý úvod. Chtěl jsem se trochu podobat nedostižnému kazateli,
Ježíši Kristu. On také často poučoval posluchače příběhy, kterým říkáme
podobenství, a tak učil zástupy mnoha věcem.
I poselství dnešního evangelia je naléhavé, říká totiž:
Jsi Boží služebník. Je tedy samozřejmé, že máš sloužit, a nemůžeš si z toho
vyvozovat zvláštní nároky. Služebník má přece plnit své povinnosti, i když za to
nemůže čekat od pána zvláštní děkování a přízeň. Dobrý služebník by si měl i
přiznat, že leckdy je užitečný málo, že by mohl sloužit lépe. A to ke cti svého
pána.
Makedonský král Alexandr III. Veliký (356–323 př. Kr.) odpočíval po vyhrané
bitvě před svým stanem, když k němu přivedli vojáka, který se před bojem schoval
do křoví. Našli ho a teď očekával rozsudek smrti.
Jak se jmenuješ?, zeptal se král.
Jmenuji se Alexandros.
Jako já, odvětil král. Tedy: Buď změníš své chování, nebo své jméno:
Hanbu mi dělat nesmíš!
Čekám nyní vaši
odpověď a vím, jaká bude: Chci sloužit Bohu, nechci jeho jménu dělat
hanbu.
Návod, jak to dělat, nám dává opuštěný strašák
na sklizeném poli.
Všiml si …
Všiml si ubohého ptáčátka. Nebyl sobecky zahleděn do vlastních problémů: Co
je to proti mému trápení!
To je veliká věc, všimnout si – pokorně a nevtíravě si všimnout – cizí bolesti,
cizích problémů, cizí opuštěnosti.
Viděl…
Viděl hladové, mrznoucí ptáče. Sto očí ho mohlo vidět, sto očí by se otočilo od
té maličké nezajímavé situace k něčemu poutavějšímu, senzačnějšímu.
To je veliká věc, umět se dívat nejen očima, nýbrž i srdcem.
Pomohl…
Pomohl, až se sám zničil. Nenabídl něco, daroval vše, co měl.
Daroval to s radostí.
To je veliká věc,
mít rád bližní opravdu jako sebe sama.
A kdyby po nás jednou nezůstalo nic,
než dva klacky svázané do kříže,
Bohu díky za to.
|
