DUCHOVNÍ

SLOVO:

  

30. neděle v mezidobí

    

29. neděle v mezidobí

    

27. neděle v mezidobí

    

25. neděle v mezidobí

    

24. neděle v mezidobí

    

23. neděle v mezidobí

    

22. neděle v mezidobí

    

21. neděle v mezidobí

    

Nanebevzetí Panny Marie

    

19. neděle v mezidobí

    

18. neděle v mezidobí

    

14. neděle v mezidobí

    

13. neděle v mezidobí

    

 

Úvaha nad evangeliem 30. neděle v liturgickém mezidobí

 

Ježíšovo podobenství přivedlo do jeruzalémského chrámu dva lidi zcela opačného založení.

 

Farizej patřil k hnutí tak zvaných „Perishajja = Odloučení“. Vzniklo v době makabejců (2.stol.př.Kr.) a v době Ježíšově bylo vlivnou skupinou. Byli tak nazýváni proto, že se úzkostlivě vyhýbali styku s hříšníky a se všemi, kdo zákon nezachovávali.  Pohrdali jimi a nazývali je „´Am ha arec = burani“. Mezi sebou se nazývali „Chabérím   = bližní“ a přikázání lásky k bližnímu omezovali pouze na své stoupence. Ježíš s nimi často polemizoval, že si více váží svých předpisů než člověka, nebo že se okázalou zbožností chtějí zalíbit lidem (srv.Mt6,1-18). Nenáviděli ho a podstatně se zasloužili o jeho ukřižování.

 

Celník byl jedním z mnoha výběrčích daní. Byli nenáviděni, protože pracovali pro římské okupanty. Těm předem zaplatili požadovanou daň a pak si částku vybírali od plátců. Často je okrádali. -- Celníkem byl i Matouš, který se pak stal apoštolem (Mt9,9-13,10,3)

 

Tito dva muži stojí teď v chrámu, na vnitřním nádvoří, aby se modlili. Přivedla je sem prostá skutečnost: potřeba pomodlit se, pohovořit s Hospodinem. Jako se potřebovali umýt, najíst, tak si potřebovali promluvit s Bohem.

 

Jak to vlastně vypadalo v době Ježíšově s modlitbou?

Modlitby, které měly víceméně veřejnou platnost, známe až z doby po babylonském zajetí (538př.Kr.) Jejich počet se ustálil na dvou denně, ráno a večer. Obyčejně je přednášel sám hospodář.

Ranní začínala veršem (Deut6,4): „Slyš (Šema), Izraeli, Hospodin, Bůh náš, je jediný Hospodin.

 Jiná svolávala osmnáct požehnání (Šemone ezre).

Soukromých modliteb se zachovalo mnoho. Začínaly úvodem, pak následovala vlastní modlitba a závěr.

 

Teď už můžeme zkoumat, jak se modlili, oč prosili

 naši dva muži v chrámu.

První neprosil za nic. Myslel si, že nic nepotřebuje, že všechno má. Přišel se jen ukázat Hospodinu a pochválit se. Však také je, zač, myslel si. Jsem lepší, než ostatní… --  Ó, kéž by si byl mohl přečíst varování do Laodiceje, jak je tam bude koncem prvního století adresovat ve své knize Zjevení svatý Jan. Stojí tam totiž:  Myslíš si: Jsem bohatý, zbohatl jsem a nic nepotřebuji.  Což to ale nevidíš? Právě ty jsi nešťastný, politováníhodný, slepý a nahý. Radím ti tedy: Nakup si u mne zlato očištěné v ohni, abys zbohatl, bílý oblek, aby ses do něho oblékl a zakryl svou nahotu, a nakonec oční mast, abys prohlédl. (Zjev3,17nn)

Jenže ta kniha tehdy ještě napsána nebyla – a kdyby, on by ji stejně nečetl. Nepotřebuje to, je přece lepší než ostatní!

 

Druhý muž stál až vzadu a oči měl sklopené. Rád by něco řekl, ale nevěděl, jak začít. Poslední dobou se s ním něco dělo. Jak se dříve radoval, když někdo přišel vyrovnat daň a jemu se podařilo, ošidit ho aspoň o několik prutot, neřku-li o stříbrný denár nebo tyrský šekel! Dnes ho ty nakradené mince pálí v dlani a lesknou se ohněm Šeolu. Cestou si připravoval, jak to vše Hospodinu řekne – a nyní stál a blekotal stále dokola: Bože, buď milostiv mně hříšnému!

Najednou cítil v duši velikou úlevu. Věděl jasně: Je odpuštěno.

 Hospodin neslyší veliká slova, jež tak ráda vyslovují naše ústa, ale bedlivě naslouchá úpění našeho srdce. --  

Vrátil se domů ospravedlněn, farizej však nikoli, končí Ježíš vyprávění.

 

V chrámu je však ještě jeden člověk, o kterém Ježíš nemluví: to jsi, bratře, sestro! Stojíš přece před oltářem, co tedy řekneš svému Otci, svému Pánu?

 

Třeba toto:

Pane, já tě vlastně také k ničemu nepotřebuji. Mám dobré zaměstnání, velký dům se všemi moderními vymoženostmi, nové auto, často jezdíme do zahraničí, vše máme pojištěné. Děti studují, vedou si slušně. Jsme zdrávi, co bych mohl chtít víc?

Ne, Bože, neodříkám se tě. Je přece dobré, mít tě v záloze. Co když doktor selže, situace se zvrtne? Potom tě budeme chválit a prosit. Možná ti budeme i trochu vyhrožovat: Když nepomůžeš, zařídíme se dle toho…  Teď tě ale nepotřebuji, možná, že mi dokonce překážíš, znepokojuješ mne. Co mi tedy ještě chceš?

Že si mám přečíst v evangeliu tvá slova: Hledejte nejprve Boží království a jeho spravedlnost a toto všechno vám bude dáno navíc (Mt6,33)? Že vůbec nevím, co je víra, modlitba? Někdy si snad o tom něco přečtu, teď spěchám na golf! V kostele jsem se jen zastavil, jsou prý tu nové obrazy.

 

Nebo se můžeš modlit takto:

Pane, od jisté doby to mezi námi doma není, jak by mělo být. Není nám do řeči, chodíme kolem sebe jakoby s kamenem v srdci. Neutíkám před zodpovědností a cítím, že je s tím třeba rychle něco udělat: něco záchranného, osvobozujícího. Co ty na to, Pane?

Že je dobře, že jsem si o tom promluvil s tebou, teď ale, že si o tom musíme promluvit doma my dva mezi sebou. Ve vhodnou chvíli, klidně a beze zbytku. A ty že budeš naším svědkem tak, jako jsi byl při naší svatbě, kdy jsme v tvém jménu přísahali: Že s tebou ponesu všechno dobré i zlé - tak mi pomáhej Bůh! A kde jsi ty, Otče, tam láska všechno omlouvá, všemu věří, nikdy nad nikým nezoufá, všechno vydrží. Tam láska nikdy nepřestává. (1Kor.13,7-8a)

 

Nakonec chci říci, Bože, ještě jednu větu.

Jen jednu větu.

Chci ti říci toto:

……………………………………..

Děkuji, žes mě vyslechl.

 

 

Design and web by Petr Mizera, © 2008