Úvaha nad evangeliem 30. neděle v liturgickém
mezidobí
Ježíšovo podobenství přivedlo do jeruzalémského chrámu dva lidi zcela
opačného založení.
Farizej patřil k hnutí tak zvaných „Perishajja =
Odloučení“. Vzniklo v době makabejců
(2.stol.př.Kr.) a v době Ježíšově bylo vlivnou skupinou. Byli tak
nazýváni proto, že se úzkostlivě vyhýbali styku s hříšníky a se všemi, kdo zákon
nezachovávali. Pohrdali jimi a nazývali je „´Am ha arec
= burani“.
Mezi sebou se nazývali „Chabérím = bližní“
a přikázání lásky k bližnímu omezovali pouze na své stoupence. Ježíš s nimi
často polemizoval, že si více váží svých předpisů než člověka, nebo že se
okázalou zbožností chtějí zalíbit lidem
(srv.Mt6,1-18). Nenáviděli ho a podstatně se zasloužili o jeho
ukřižování.
Celník byl jedním z mnoha výběrčích daní. Byli nenáviděni, protože
pracovali pro římské okupanty. Těm předem zaplatili požadovanou daň a pak si
částku vybírali od plátců. Často je okrádali. -- Celníkem byl i Matouš, který se
pak stal apoštolem (Mt9,9-13,10,3)
Tito dva muži stojí teď v chrámu, na vnitřním nádvoří, aby se
modlili. Přivedla je sem prostá skutečnost: potřeba pomodlit se, pohovořit
s Hospodinem. Jako se potřebovali umýt, najíst, tak si potřebovali promluvit
s Bohem.
Jak to vlastně vypadalo v době
Ježíšově s modlitbou?
Modlitby, které měly víceméně
veřejnou platnost, známe až z doby po babylonském zajetí
(538př.Kr.) Jejich počet se ustálil na
dvou denně, ráno a večer. Obyčejně je přednášel sám hospodář.
Ranní začínala veršem (Deut6,4): „Slyš
(Šema), Izraeli, Hospodin, Bůh náš, je jediný Hospodin.
Jiná svolávala osmnáct požehnání (Šemone ezre).
Soukromých modliteb se zachovalo mnoho. Začínaly úvodem, pak
následovala vlastní modlitba a závěr.
Teď už můžeme zkoumat, jak se modlili, oč prosili
naši dva muži v chrámu.
První
neprosil za nic. Myslel si, že nic nepotřebuje, že všechno má. Přišel se
jen ukázat Hospodinu a pochválit se. Však také je, zač, myslel si.
Jsem lepší, než ostatní… -- Ó, kéž by si byl mohl přečíst varování
do Laodiceje, jak je tam bude koncem prvního století adresovat ve své knize
Zjevení svatý Jan. Stojí tam totiž: Myslíš si: Jsem bohatý,
zbohatl jsem a nic nepotřebuji. Což to ale nevidíš? Právě ty jsi nešťastný,
politováníhodný, slepý a nahý. Radím ti tedy: Nakup si u mne zlato očištěné v
ohni, abys zbohatl, bílý oblek, aby ses do něho oblékl a zakryl svou nahotu, a
nakonec oční mast, abys prohlédl. (Zjev3,17nn)
Jenže ta kniha tehdy ještě napsána nebyla – a kdyby, on by ji stejně nečetl.
Nepotřebuje to, je přece lepší než ostatní!
Druhý
muž stál až vzadu a oči měl sklopené. Rád by něco řekl, ale nevěděl, jak
začít. Poslední dobou se s ním něco dělo. Jak se dříve radoval, když
někdo přišel vyrovnat daň a jemu se podařilo, ošidit ho aspoň o několik prutot,
neřku-li o stříbrný denár nebo tyrský šekel! Dnes ho ty nakradené mince pálí
v dlani a lesknou se ohněm Šeolu. Cestou si připravoval, jak to vše Hospodinu
řekne – a nyní stál a blekotal stále dokola: Bože, buď milostiv mně hříšnému!
Najednou cítil v duši velikou úlevu. Věděl jasně: Je odpuštěno.
Hospodin neslyší veliká slova, jež tak ráda vyslovují naše ústa, ale bedlivě
naslouchá úpění našeho srdce. --
Vrátil se domů ospravedlněn, farizej však nikoli, končí Ježíš vyprávění.
V chrámu je však
ještě jeden člověk,
o kterém Ježíš nemluví: to jsi, bratře, sestro! Stojíš přece před oltářem,
co tedy řekneš svému Otci, svému Pánu?
Třeba toto:
Pane, já tě vlastně
také k ničemu nepotřebuji. Mám
dobré zaměstnání, velký dům se všemi moderními vymoženostmi, nové auto, často
jezdíme do zahraničí, vše máme pojištěné. Děti studují, vedou si slušně. Jsme
zdrávi, co bych mohl chtít víc?
Ne, Bože, neodříkám se tě. Je přece dobré, mít tě v záloze. Co když doktor
selže, situace se zvrtne? Potom tě
budeme chválit a prosit. Možná ti budeme i trochu vyhrožovat: Když
nepomůžeš, zařídíme se dle toho… Teď tě ale nepotřebuji, možná, že
mi dokonce překážíš, znepokojuješ mne. Co mi tedy ještě chceš?
Že si mám přečíst v evangeliu tvá slova: Hledejte
nejprve Boží království a jeho spravedlnost a toto všechno vám bude dáno
navíc (Mt6,33)? Že vůbec nevím, co je víra, modlitba? Někdy si snad o tom
něco přečtu, teď spěchám na golf! V kostele jsem se jen zastavil, jsou prý tu
nové obrazy.
Nebo se můžeš modlit takto:
Pane, od jisté doby to
mezi námi doma není, jak by mělo být.
Není nám do řeči, chodíme kolem sebe jakoby s kamenem v srdci. Neutíkám před
zodpovědností a cítím, že je s tím třeba rychle něco udělat: něco záchranného,
osvobozujícího. Co ty na to, Pane?
Že je dobře, že jsem si o tom promluvil s tebou, teď ale,
že si o tom musíme promluvit doma my dva mezi sebou. Ve vhodnou chvíli, klidně a
beze zbytku. A ty že budeš naším svědkem tak, jako jsi byl při naší svatbě, kdy
jsme v tvém jménu přísahali: Že s tebou ponesu všechno dobré i zlé -
tak mi pomáhej Bůh! A kde jsi ty, Otče, tam láska všechno omlouvá, všemu
věří, nikdy nad nikým nezoufá, všechno vydrží. Tam láska nikdy nepřestává.
(1Kor.13,7-8a)
Nakonec chci říci, Bože,
ještě jednu větu.
Jen jednu větu.
Chci ti říci toto:
……………………………………..
Děkuji,
žes mě vyslechl.
|