|
Úvaha nad evangeliem 25. neděle v liturgickém
mezidobí
Na jednom gymnáziu psali žáci úlohu z matematiky. Když ji za týden přinesl
profesor opravenou, byl smutný. Nikdo ji nevypracoval, jen Jirka. Ano, Jirko,
x = 0 - máš jedničku. Jirka se kroutil v lavici a po chvíli řekl:
Pane profesore, já to také nevypočítal. Nemohl jsem na to přijít a tak,
když zazvonilo, napsal jsem x = 0 – a náhodou je to správné. Učitel se
podíval do sešitu: Máš pravdu. Nedíval jsem se na postup, zmátl mě správný
výsledek. Máš také pětku. Ale že ses přiznal, to oceňuji víc, než jedničku z
matematiky.
Vítám vás k úvaze nad evangeliem, kde Ježíš pronáší tuto větu: Kdo je věrný v
maličkosti, je věrný i ve velkých věcech.
Hoch na začátku naší úvahy věrný byl, a to i proti svému prospěchu. Lze čekat,
že z něho vyroste poctivý, věrný muž, který bude oporou své rodině a spolehlivým
zázemím všem bližním.
Jak to vypadá s mou věrností? Odpovím si poctivě, vždyť na tom, jak odpověď
dopadne, závisí moje věčnost.
Jsem věrný Bohu?
Mezi spisy Starého Zákona nacházíme knihu Job. Byla napsána v době po návratu
z vyhnanství (počátek 5.st.př.Kr.) a řeší
problém utrpení: Člověk nesmí odhodit víru, ani když se mu v trápení
nedostane upokojení. Zde jsou Jobovy výroky, když jej stihlo neštěstí:
Nahý jsem vyšel z mateřského lůna, nahý se tam vrátím.
Hospodin dal, Hospodin vzal, buď Hospodinovo jméno pochváleno
(Job1,21)
A podobně:
Přijímáme-li štěstí jako dar od Boha,
nemáme stejně přijmout i neštěstí? (Job
2,10)
Možná si řeknete: Krásná slova! Jenže, přátelé, to nejsou jen prázdná
slova, jaká se pronášejí do větru třeba v televizních a filmových představeních,
to je hlas věřícího, Bohu oddaného srdce. A není to hlas ojedinělý! Při své
kněžské práci se stále setkáváme s lidmi, kteří se ve výhni utrpení a problémů
nerouhají, nýbrž visí na svém kříži až k vítěznému zvolání: Dokonáno jest!
Sílí je totiž víra, že Beránek, který je uprostřed před (Božím) trůnem,
bude je pást a vodit k pramenům živé vody. Že jim Bůh sám setře každou slzu z
očí (Zj7,17). Jsou radostní a
silní, protože věří.
Jsem věrný rodině?
Mladý muž se vracel z práce plný radosti. Těšil se, že půjdou po večeři s
manželkou na koncert, že se tam setká se známými, poslechne oblíbenou hudbu.
Přišel domů a nalezl manželku v posteli, bylo jí špatně. Řekla mu: Jdi sám!
Šel by rád, moc rád. Ale vzal židli, uchopil manželku za ruce a seděli
spolu, seděli mlčky. Jejich srdce však mluvila: Máme se rádi. Víc než
koncert, než hospodu, než hokej, než auto. Máme se tak rádi, že jsme
schopni to stvrdit i obětí. Ráno se řekli: To byl krásný večer! Ano,
krásný láskou! Největší je láska!, píše Pavel
(1Kor13,1-13).
Možná si řeknete: To není tak velká oběť, vynechat koncert! Jenže,
přátelé, vzpomeňte na dnešní evangelium: Kdo je věrný v maličkostech,
je věrný i ve velkých věcech.
Jsem věrný svým bližním?
Známe Ježíšovo podobenství o milosrdném Samařanu. Dva muži, kteří měli co činit
s chrámem, obešli poraněného kupce a nepomohli. Byli plni lásky k bližnímu, ale
jen ústy. V chrámu se rozplývali citem, planuli vírou, venku byla jejich srdce
tvrdá, prospěchářská. Pán Ježíš o nich, pravověrných, pouze řekl: Viděl ho,
ale nepomohl. Kdežto cizince, Samařana, stanovil jako vzor k následování.
(Lk 10,37b)
Tady vidíme: Milovat bližní, být jim věrný, není snadný úkol. Znamená to:
Milovat je, až to stojí oběť, až to bolí! Nevím, nevím, jak to dokáže
ten, kdo je zahleděn do sebe, kdo chce z života jen brát, kdo spoléhá jen na
svou sílu, Boží pohrdá.
Jsem věrný sám sobě?
Jel jsem vlakem a v kupé seděl starší pán. Míjeli jsme vesnici, kde právě
probíhal pohřeb. A můj soused se rozpovídal: Jó, flanďáci, ti se mají. Vedou
pohřeb a shrábnou tisícovky! Ti v tom umí chodit, církvi se peníze jen
hrnou! Ohlupují lidi a ještě z toho bohatnou.
Potom si všiml, že mlčím, a zeptal se: A čím jste vy? – Já jsem kněz.
– Pro pána, proč jste to neřekl! Já mám kněze rád, s několika kamarádím. Jó, to
jsou kabrňáci !--
Divíte se, přátelé, že jsem si přesedl do jiného kupé?
Platí ještě, zvláště u křesťanů, rčení:
Co na srdci, to na jazyku?
Nebo Ježíšovo: Vaše řeč budiž: Ano – ano, ne – ne?
(Mt 25,37)
Svědčí má slova, mé skutky, můj život
pravdivě, kde je mé srdce?
|
