|
Úvaha nad evangeliem 14. neděle v liturgickém
mezidobí
V dnešním evangelijním čtení jsme
svědky významné události:
Ježíš ustanovuje pomocníky svým dvanácti apoštolům.
Volí a oficiálně pověřuje sedmdesát (nebo
dvaasedmdesát) učedníků, aby apoštolům pomáhali s hlásáním evangelia.
Vždyť dělníků = apoštolů je málo, aby zvládli obrovské úkoly, které na ně čekají
zvláště v sedmdesátých létech, až začne evangelium pronikat do celého světa.
Pán také líčí, jak si chování a práci učedníků představuje.
Prvním předpokladem je modlitba. Vždyť je to Boží žeň, na níž budou
pracovat. Kterak by to tedy úspěšně zvládali bez Božího požehnání? Pro koho by
sklízeli?
Za druhé: mají být stateční, otužilí v nepohodách: nelekat se bídy,
hladu, zimy, nehledat zajištění v penězích, v postavení.
Dále: učedníci nesmějí být snílky, musí správně hodnotit své vyhlídky.
Jdou jako ovce mezi vlky. Musí tedy počítat s odporem, ano
s pronásledováním stejně, jako jejich Pán. Právě zuřivý vztek proti nim je
neklamným znamením, že jdou Ježíšovou cestou, že správně hlásají Ježíšovu
radostnou zvěst o Boží lásce a spáse. Že vadí, a vždy budou vadit těm, kdo tmu
milují více než světlo. (srvJ3,19)
Důležitou podmínkou je i nezištnost. Nemají se snažit upoutat zájem svým
zevnějškem, nemají hledat svou činností osobní prospěch.
A konečně stále musí pamatovat: Smyslem a cílem jejich práce není nic jiného,
než vnášet pokoj do příbytků, kam vejdou. Ten pokoj, který nám Ježíš
zůstavil, který nám dává (J14,27).
Zdar a úspěch, jak se totiž bude práce učedníků dařit, vidí Ježíš také v tom,
jak splynou s obcí: To znamená:
nevyvyšovat se, zasednout s lidmi ke stolu, nevybírat si, být si však
vědomi, že nejsou žebráci, že učedník má na obživu právo.
Ježíš upozorňuje budoucí učedníky i na to, že někde jejich zvěst odmítnou.
Neměli by to brát osobně, zahořknout, mstít se… Nejen je, hlasatele, nýbrž
samého Boha a jeho království odmítli. Je tedy Boží věc, aby to sám posoudil a
jednal.
Mluvili jsme o pomocnících apoštolů, nyní však nastává chvíle zamyšlení nám,
křesťanům našich farností:
Církev totiž také hledá pomocníky, a to pro své kněze.
A hledá je s velikým úsilím. Kněží je málo a jejich úbytek stále narůstá. Mnozí
jsou staří a nemocní.
Jak by si měli počínat v této situaci pomocníci kněží?
Farníci pomáhají knězi, když se za něho modlí.
Kněz je Bohu za své působení zodpovědný a bez jeho požehnání nemůže plnit své
úkoly, aby to bylo Bohu ke slávě, farníkům k duchovnímu užitku a jemu samému ke
spáse. Upřímná modlitba toto požehnání svolává tím spíše, čím více je projevem
vděčnosti Kristu za dar kněžství.
Farníci pomáhají knězi, když jsou k němu upřímní a otevření.
Bude rád, když se dozví jejich názory na svou práci. Bude vděčný nejen za
uznání, nýbrž i za věcné připomínky:
Pane faráři, je vás v kostele málo slyšet, je vám špatně rozumět.
Uvítal bych, kdybyste se v některé promluvě zmínil o…
Pořiďte (ne,ne, to by nebylo správné. Správně to zní: Pořídíme)
ke kostelním vratům větrací mříž…
Farníci pomáhají knězi s údržbou kostela i s přípravou bohoslužeb.
Ta příprava je zvlášť důležitá v kostelech, kam kněz dojíždí.
Protože koná postupně několik bohoslužeb, přijíždí do dalšího kostela často na
poslední chvíli a pak jsou dvě možnosti:
Ta první: Věřící sedí v lavicích a čekají. Kněz pobíhá, připravuje oltář
ke mši svaté, někdy s něj odstraní vázu zvadlých květin, dohaduje se
s varhaníkem a ministranty – konečně se zpožděním bohoslužba začíná.
Druhá možnost: Několik věřících se předem dohodne, obětují chvíli, kostel
vyzdobí, oltář připraví. Kněz přijede a v klidu a v stanovený čas začíná
bohoslužbu.
Zdůrazňuji slovo: Několik věřících vykoná tuto přípravu. Mnohou se v ní i
střídat. Není ji však možné ponechat na jedinci, jde o společný zájem farnosti.
Společná služba kostelu je tak výrazem společné lásky ke Kristu. -- A ještě
zdůrazňuji: Tato služba vyžaduje vzájemné pochopení, svornost a takt.
Čili lásku. Bez ní je před Bohem bezcenná a stejně dlouho nevydrží.
A pomoc knězi při bohoslužbě?
Teď nadešel čas, abychom ocenili obětavou službu ministrantů, čtenářů z Písma
svatého, varhaníků a zpěváků. A všech, kdo se neúčastní mše svaté jen jako
diváci. Kostel se totiž nedělí na jeviště, kde se bohoslužba odehrává, a na
hlediště, kde věřící přihlížejí. Všichni sedíme kolem Ježíšova stolu, všichni
nasloucháme Písmu, všichni obětujeme, všichni přijímáme ve shromáždění, jemuž
kněz předsedá. Jehož slovo proměňuje chléb náš vezdejší v chléb, sytící pro
věčný život.
Všichni jsme tedy zodpovědní za to, že bohoslužba bude důstojná, nadšená, že
osloví.
Farníci pomáhají knězi, když jsou prostředníky mezi ním a hledajícími lidmi.
Mohou jim na příklad ukázat, kde kněz bydlí.
Kde zařídit křest, svatbu, pohřeb.
Kde se vyučuje náboženství pro děti a mládež.
Kdy se konají společné bohoslužby.
A v neposlední řadě: Uvědomí kněze, kde žije někdo nemocný, opuštěný, potřebný.
To je totiž vážná situace: Tito lidé často pravidelně chodili na mši svatou, ke
svatému přijímání. Pak přišla nemoc, dolehlo stáří – a už do kostela nemohou.
Čili: v době, kdy by to nejvíce potřebovali, jsou často dlouhou dobu bez
svátostné posily. Promluvte s nimi, upozorněte kněze, rád poslouží.
Bylo by toho ještě mnoho, o čem se zmínit, ale vyměřený čas končí.
Říká se však, že láska je vynalézavá. Každý, komu je dílo Ježíšovo drahé,
najde způsob, jak být církvi, knězi užitečný. Upřímně, inteligentně, bez
osobních ambicí.
A v srdci pocítí radost a uspokojení, že i on je Ježíšovým učedníkem.
|
