|
Úvaha nad evangeliem 13. neděle v liturgickém
mezidobí
Dnešní
úryvek evangelia je vyňat z deváté kapitoly Lukášova spisu a Ježíš v něm
nastupuje cestu do Jeruzaléma. Je to cesta na smrt a svatý Lukáš uvádí své
líčení doslova takto:
Stalo se v naplnění dnů jeho vyzdvižení, že utvrdil svou tvář, že
půjde do Jeruzaléma.
Moderní český překlad zní takto:
Když se přibližovala doba, kdy měl být vzat vzhůru, pevně se rozhodl,
jít do Jeruzaléma.
Samozřejmě, že se Ježíš cestou z Galileje setkal s mnoha lidmi a využil toho
k hlásání evangelia. Svatý Lukáš píše pro naše poučení o třech mužích, kteří
Pána oslovili.
První z nich,
podle Matoušova evangelia (Mt8,19) učitel
Zákona, Ježíšovi řekl: Půjdu za tebou všude, kam půjdeš. Tato slova
(a
ještě verš 61) jsou jediné místo
v evangeliu, kde někdo sám od sebe nabízí, že bude Ježíše následovat. Neklade si
ani žádné podmínky.
Ježíš jej neodmítá, ale upozorňuje ho na okolnosti takového následování:
Chceš jít za mnou, kamkoli půjdu, ale já jsem vlastně žebrák, u mne
pohodlí, blahobyt, pozemskou slávu nezískáš. Rozvaž si tedy, proč chceš za mnou
jít! Co chceš u mne hledat?
Nevíme, jak muž na
Ježíšovo upozornění zareaguje, zda zůstane nebo odejde.
Nyní nabízím Ježíšovi doprovod já i každý z vás. I nás vítá, ale varuje, že
nepůjde o lehkou službu. Že nemůžeme čekat výhody, nýbrž často naopak oběť.
Jak na to odpovím?
Přece jenom, Pane, když za tebou půjdu, když si budeme blízcí, mohu od tebe
více doufat, více očekávat. Neříkám: „Musíš mě vyslyšet, musíš, nebo se už
modlit nebudu, do kostela nevkročím“, to ne… Ale přece jenom, jistou protekci
mohu snad u tebe mít stejně, jako se jí dovolávali tví vrstevníci, kteří „s
tebou jedli a pili a učil jsi u nich na ulicích“
(viz Lk13,26).
Vždyť já v tebe
věřím, modlím se, na kostel přispívám, a to jediné, co od tebe chci, je pro tebe
maličkost: zdraví a pomoc pro naši
rodinu.
Je pravda, teď si to uvědomuji, že často neprosím o zájmy duše, o spásu,
většinou mám na mysli dobra pozemská. A ani o tvůj doprovod vždy nežádám proto,
abys mne dovedl tam, kam ty chceš, nýbrž proto, abys mě vedl, kam chci já.
Přesto, Pane, myslím si, že jsem lepší než mnozí lidé, děkuji za to a znovu
prosím o vyslyšení.
Blíží se druhý muž.
Toho Ježíš pozve sám: Pojď za mnou!
Jenže jemu právě umřel otec, je ho třeba pohřbít!
Existují přece
posvátné pohřební zvyky. A co tomu řeknou lidé, když syn nepřijde otci na
pohřeb?
Uznává to Ježíš?
Poshoví? Počká?
Nech, ať mrtví pochovávají své mrtvé! Ale ty jdi a zvěstuj Boží království!
Takovou odpověď asi osiřelý mladík nečeká – a přiznejme, nečekáme ji ani my.
Je to těžká
odpověď? Ano, velmi závažná. Vždyť také řeší zásadní otázku, co je to vlastně
pravá zbožnost.
Naši zbožnost doprovázejí různé vnější projevy: V našem případě je tím míněna
důstojná účast na pohřbu.
Může tím být i mnoho jiného:
Nosit na krku křížek, mít doma mariánský obraz, zachovávat v rodině náboženské
zvyky, na příklad vánoční…
Rozumějte, prosím, to vše je dobré – ale jenom tehdy, když nás k tomu vede
láska, která plane v naší duši.
Kdyby tomu tak nebylo, kdyby naše
láska vyšuměla či vyhořela – sebekrásnější, ba sebenáročnější vnější projev by
byl nejenom marný, nýbrž i Bohu nelibý.
Kdybychom kladli na rakev sebedražší věnec a necítili zármutek v srdci, je to
před Bohem bezcenný čin.
Kdybychom rozdali pro chudé vše, o máme, ne však ze soucitné lásky, před Bohem
nám to nic neprospěje (viz 1Kor13,3).
Kdybychom měli na krku křížek z ryzího zlata, plný drahokamů, není to před Bohem
žádným svědectvím o naší víře, nehoří-li (a možná: nepálí-li) v našem
srdci kříž z Kalvárie.
Kdybychom zjistili, že z naší zbožnosti mizí duch a zůstává jen
zvyk, je nejvyšší čas si uvědomit, že před Bohem nelze hrát divadlo. Že
bez nefalšované lásky není ani pravé zbožnosti. Vždyť bez lásky jsme vlastně
před Bohem lidé mrtví, kteří už jen pochovávají své mrtvé.
Na to ostatně upozorňovali již starozákonní proroci, třeba Ámos,
prorok v Izraeli v 8.
století před Kristem. Takto káže národu,
tato slova vkládá do úst Božích:
Nenávidím vaše svátky
(praví Hospodin), zavrhl jsem je,
ani vystát nemohu vaše slavnostní shromáždění.
Když mi přinášíte oběti, nemám v nich zalíbení.
Pryč ode mne s hlukem tvých písní,
tvé brnkání na harfu už nechci
slyšet.
(Toto je totiž pravá zbožnost:)
Ať se valí právo jako vody,
spravedlnost jako proudící potok
(Amos 5,21-24)
Třetímu muži
se také dostává poučení. On sice váhavě službu přijímá, ale hned si klade
podmínku: Nejprve se rozloučím s rodinou. To loučení může trvat podle
tehdejších nepsaných zvyklostí značně dlouho. A on doufá, že během této doby
bude mít možnost, ujasnit si vztah k Ježíši. Přezkoumat, zda od něj může
očekávat více, než sám nabízí.
Ježíš však nepotřebuje nerozhodné, nezralé, zaproblémované,
kteří se stále otáčejí nazpět, zda slibem jít za Pánem neudělali chybu.
Potřebuje ty, kdo jsou hotovi sloužit hned,
celou radostnou duší, bez ohledu na nepohodu.
Těm také slibuje: Za podíl budete mít život
věčný!
(Mt19,29b)
Jak jsem odpověděl, když mě Ježíš oslovil:
Pojď za mnou?
Dal jsem si také nějakou podmínku?
|
