DUCHOVNÍ

SLOVO:

  

14. neděle v mezidobí

    

13. neděle v mezidobí

    

5. neděle velikonoční

    

3. neděle velikonoční

    

2. neděle velikonoční

    

5. neděle postní

    

4. neděle postní

    

3. neděle postní

    

2. neděle postní

    

1. neděle postní

    

7. neděle v mezidobí

    

6. neděle v mezidobí

    

   

 

Úvaha nad evangeliem 13. neděle v liturgickém mezidobí

 

Dnešní úryvek evangelia je vyňat z deváté kapitoly Lukášova spisu a Ježíš v něm nastupuje cestu do Jeruzaléma. Je to cesta na smrt a svatý Lukáš uvádí své líčení doslova takto:

Stalo se v naplnění dnů jeho vyzdvižení, že utvrdil svou tvář, že půjde do Jeruzaléma.

Moderní český překlad zní takto:

 Když se přibližovala doba, kdy měl být vzat vzhůru, pevně se rozhodl, jít do Jeruzaléma.

Samozřejmě, že se Ježíš cestou z Galileje setkal s mnoha lidmi a využil toho k hlásání evangelia. Svatý Lukáš píše pro naše poučení o třech mužích, kteří Pána oslovili.

 

První z nich,

podle Matoušova evangelia (Mt8,19) učitel Zákona, Ježíšovi řekl: Půjdu za tebou všude, kam půjdeš. Tato slova (a ještě verš 61) jsou jediné místo v evangeliu, kde někdo sám od sebe nabízí, že bude Ježíše následovat. Neklade si ani žádné podmínky.

Ježíš jej neodmítá, ale upozorňuje ho na okolnosti takového následování:

Chceš jít za mnou, kamkoli půjdu, ale já jsem vlastně žebrák, u mne pohodlí, blahobyt, pozemskou slávu nezískáš. Rozvaž si tedy, proč chceš za mnou jít! Co chceš u mne hledat?

Nevíme, jak muž na Ježíšovo upozornění zareaguje, zda zůstane nebo odejde.

 

Nyní nabízím Ježíšovi doprovod já i každý z vás. I nás vítá, ale varuje, že nepůjde o lehkou službu. Že nemůžeme čekat výhody, nýbrž často naopak oběť.

Jak na to odpovím?

 Přece jenom, Pane, když za tebou půjdu, když si budeme blízcí, mohu od tebe více doufat, více očekávat. Neříkám: „Musíš mě vyslyšet, musíš, nebo se už modlit nebudu, do kostela nevkročím“, to ne…  Ale přece jenom, jistou protekci mohu snad u tebe mít stejně, jako se jí dovolávali tví vrstevníci, kteří „s tebou jedli a pili a učil jsi u nich na ulicích“ (viz Lk13,26).

Vždyť já v tebe věřím, modlím se, na kostel přispívám, a to jediné, co od tebe chci, je pro tebe maličkost: zdraví a pomoc pro naši rodinu.

Je pravda, teď si to uvědomuji, že často neprosím o zájmy duše, o spásu, většinou mám na mysli dobra pozemská. A ani o tvůj doprovod vždy nežádám proto, abys mne dovedl tam, kam ty chceš, nýbrž proto, abys mě vedl, kam chci já.

Přesto, Pane, myslím si, že jsem lepší než mnozí lidé, děkuji za to a znovu prosím o vyslyšení.

 

Blíží se druhý muž.

Toho Ježíš pozve sám: Pojď za mnou!

Jenže jemu právě umřel otec, je ho třeba pohřbít!

Existují přece posvátné pohřební zvyky. A co tomu řeknou lidé, když syn nepřijde otci na pohřeb?

Uznává to Ježíš? Poshoví? Počká?

Nech, ať mrtví pochovávají své mrtvé! Ale ty jdi a zvěstuj Boží království!

Takovou odpověď asi osiřelý mladík nečeká – a přiznejme, nečekáme ji ani my.

Je to těžká odpověď? Ano, velmi závažná. Vždyť také řeší zásadní otázku, co je to vlastně pravá zbožnost.

 

Naši zbožnost doprovázejí různé vnější projevy: V našem případě je tím míněna důstojná účast na pohřbu.

Může tím být i mnoho jiného:

Nosit na krku křížek, mít doma mariánský obraz, zachovávat v rodině náboženské zvyky, na příklad vánoční…

 Rozumějte, prosím, to vše je dobré – ale jenom tehdy, když nás k tomu vede láska, která plane v naší duši.

Kdyby tomu tak nebylo, kdyby naše láska vyšuměla či vyhořela – sebekrásnější, ba sebenáročnější vnější projev by byl nejenom marný, nýbrž i Bohu nelibý.

 Kdybychom kladli na rakev sebedražší věnec a necítili zármutek v srdci, je to před Bohem bezcenný čin.

Kdybychom rozdali pro chudé vše, o máme, ne však ze soucitné lásky, před Bohem nám to nic neprospěje (viz 1Kor13,3).

Kdybychom měli na krku křížek z ryzího zlata, plný drahokamů, není to před Bohem žádným svědectvím o naší víře, nehoří-li (a možná: nepálí-li) v našem srdci kříž z Kalvárie.

Kdybychom zjistili, že z naší zbožnosti mizí duch a zůstává jen zvyk, je nejvyšší čas si uvědomit, že před Bohem nelze hrát divadlo. Že bez nefalšované lásky není ani pravé zbožnosti. Vždyť bez lásky jsme vlastně před Bohem lidé mrtví, kteří už jen pochovávají své mrtvé.

 

Na to ostatně upozorňovali již starozákonní proroci, třeba Ámos, prorok v Izraeli v 8. století před Kristem. Takto káže národu, tato slova vkládá do úst Božích:

Nenávidím vaše svátky (praví Hospodin), zavrhl jsem je,

ani vystát nemohu vaše slavnostní shromáždění.

Když mi přinášíte oběti, nemám v nich zalíbení.

Pryč ode mne s hlukem tvých písní,

                                      tvé brnkání na harfu už nechci slyšet.

 

(Toto je totiž pravá zbožnost:)

Ať se valí právo jako vody,

spravedlnost jako proudící potok (Amos 5,21-24)

 

 

Třetímu muži

se také dostává poučení. On sice váhavě službu přijímá, ale hned si klade podmínku: Nejprve se rozloučím s rodinou. To loučení může trvat podle  tehdejších nepsaných zvyklostí značně dlouho. A on doufá, že během této doby bude mít možnost, ujasnit si vztah k Ježíši. Přezkoumat, zda od něj může očekávat více, než sám nabízí.

Ježíš však nepotřebuje nerozhodné, nezralé, zaproblémované,

kteří se stále otáčejí nazpět, zda slibem jít za Pánem neudělali chybu.

Potřebuje ty, kdo jsou hotovi sloužit hned,

celou radostnou duší, bez ohledu na nepohodu.

Těm také slibuje: Za podíl budete mít život věčný! (Mt19,29b)

 

Jak jsem odpověděl, když mě Ježíš oslovil: Pojď za mnou?

Dal jsem si také nějakou podmínku?

 

 

 

Design and web by Petr Mizera, © 2008