|
Úvaha nad evangeliem 21. neděle v liturgickém
mezidobí
To
je zlé, když se člověk nemůže dostat domů. Když ztratí klíče, nebo si je
zabouchne v autu, když zvoní a nikdo mu neotevírá. Venku je nepohoda, prší nebo
mrzne a on stojí bezmocně před zamčenými dveřmi.
Ještě horší je, když mu domácí nechtějí otevřít, jako by k nim už nepatřil.
Možná proto, že se v životě toulal nedobrými cestami, vcházel pochybnými dveřmi
a teď, když už ví, že našel ty pravé dveře, tam už k němu nemají důvěru:
Nevpustíme tě, neznáme tě, tak může znít jejich ortel.
Bylo by moc zlé, kdyby na konci našeho pozemského putování musel věčný
Hospodář říci: Já tě neznám. Kudy jsi chodil? Za kým nebo za čím jsi běhal?
Nemohu ti otevřít! Vždyť tě neznám!
Je tedy třeba učinit vše, aby se tak nestalo!
Proto hned a z celé duše poprosíme už teď – dříve, než budeme stát před těmi
posledními dveřmi:
Pane, otevři mi bránu ke své moudrosti.
Kéž tvá moudrost rozzáří můj zrak a zbystří můj rozum.
Pak budu jasně vidět velikost a krásu světa, tvého díla.
Pak budu jasně vidět velikost i tragiku lidstva a člověka, jemuž jsi odevzdal
vládu nad světem.
Pak budu jasně vidět, zda nejsem na světě jen divákem, kritikem, konsumentem,
nebo dokonce škůdcem.
Pak budu lidem důvěřovat, ale nedopustím, aby mysleli za mne.
Pak mě vše, dobré i zlé, přivede z „labyrintu světa k ráji srdce“,
abychom užili slov Komenského (+1670)
Ptali se
kdysi známého čínského mudrce: Mistře, proč je člověk na světě? Vyžádal
si týden na rozmyšlenou, pak další a další. Nakonec odpověděl: Čím
více o tom přemýšlím, tím více tápu. Snad proto, aby jedl rýži.
Poučení z toho:
Kupuji televizor a ptám se: Proč? K čemu mi bude?
Mám doma psíka a ptám se: Proč ho mám?
Žiji a ptám se: Proč?
Jak na takovou otázku odpovídá Ježíš?
Žiješ
pro Boha, žiješ proto, aby ses mohl stále znovu a znovu k němu vracet do
otcovského domu. Až v něm zůstaneš navždy
(vizLk15)
A jak na ni odpovím já?
Pane,
otevři mi bránu ke své moudrosti, ať poznám, co potřebuje svět a jaké je mé
místo, můj úkol v něm.
Pane, otevři mi bránu ke své lásce.
Kéž ve mně probudí soucit k bližním a naučí mě je milovat.
Pak uznám, že mnozí lidé, kterém jsem považoval za hlupáky a pohrdal jimi, jsou
ve skutečnosti moudří a zruční lidé.
Pak poznám, že ti, kterým jsem tolik záviděl, jsou na tom často hůře než já.
Pak porozumím Písmu, které říká, že víra a láska bez skutků je mrtvá.
Pak mě nebude mrzet, že má soused větší vilu, dražší auto, snad i snazší život.
Pak mi nebude zatěžko usmívat se na svět, i když bude zamračeno.
Jedna La
Fontainova (+1695) bajka vypravuje o sázce mezi
sluncem a vichřicí, kdo z nich je silnější. Prý ten, kdo připraví jdoucího muže
o jeho plášť.
Vichřice
ihned začala a opřela se o pocestného celou silou. Marně. Čím více vítr útočil,
tím silněji k sobě muž tiskl plášť. Nakonec vichr musel přiznat prohru.
Slunce
se usmálo a začalo „pražit“. Muž si několikrát otřel zpocenou tvář, povzdechl a
svlékl plášť.
Poučení z toho:
Co nedokáže síla, dokáže láska. Totiž: opravdová láska.
Co k tomu říká Ježíš?
Otče,
ať láska, kterou jsi mě miloval, je v mých učednících -- abych v nich
byl i já (vizJ17,26b)
A co řeknu já:
Pane,
otevři mi bránu ke své lásce, ať jsem živou ratolestí na kmenu tvé církve.
Pane, otevři nám!
|
