DUCHOVNÍ

SLOVO:

  

21. neděle v mezidobí

    

Nanebevzetí Panny Marie

    

19. neděle v mezidobí

    

18. neděle v mezidobí

    

14. neděle v mezidobí

    

13. neděle v mezidobí

    

5. neděle velikonoční

    

3. neděle velikonoční

    

2. neděle velikonoční

    

5. neděle postní

    

4. neděle postní

    

3. neděle postní

    

2. neděle postní

    

1. neděle postní

    

7. neděle v mezidobí

    

6. neděle v mezidobí

    

   

 

Úvaha nad evangeliem 2. neděle postní

 

 

Když jsem četl dnešní úryvek evangelia, zaujala mě tam Petrova věta:

Je dobře, že jsme tady!

 Jak by jim také nebylo dobře, když před sebou vidí takové tři osobnosti!

                                                                                                                                 

Mojžíš: jedinečný zjev, vůdce Židů z egyptského otroctví ke svobodě (kolem 1250 př.Kr.),     zapálený bojovník za Hospodina proti reptajícím, věčně nespokojeným, k pohanství náchylným zástupům na poušti. (Exodus, kap. 1 násl.)

 

Eliáš: prorok v severním, izraelském království za krále Achaba a jeho manželky Jezabel (9. století př. Kr.), kteří zaváděli kult pohanského boha Baala. Ohrožovali prorokův život, on však horlil pro Hospodina, Boží moc byla s ním a tak slavně zvítězil nad celým zástupem pohanských proroků. (1Král. 17-19). V Ježíšově době kolovaly názory, že Jan Křtitel je zmrtvýchvstalý Eliáš. (Mt 11,14 – Mt 17, 12 násl.) 

 

Ježíš: znají ho jako učitele, mocného v slově i činech, zanedlouho ho poznají jako muže bolesti. Teď vidí, že je pravdivé jejich tušení, které  Petr u Cesareje Filipovy vyjádřil slovy: Ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého! (Mt 16,1-20)

 

Co mě na této události dojímá, je Petrova snaha, prodloužit krásu prchavého zjevení: Celý zmatený nabízí Pánu: Chceš-li, postavíme tu tři stany: jeden tobě, jeden Mojžíšovi, jeden Eliášovi. Evangelista Marek k tomu dodává: Nevěděl, co by řekl. (Mk 9, 6)

 

My však Petrovy odpovědi využijeme. Přece chceme, aby se Ježíš, milovaný Boží Syn, v němž má Otec zaslíbení, trvale zjevil v naší duši, svítil nám na cestu a provázel pozemským putováním až tam, kde uvidíme tváří v tvář. Co tedy musíme, nebo lépe řečeno,co  chceme udělat?

 

Nuže, chceme ve své duši postavit tři stany.

Stan Mojžíšovi.

Zavedeme ho dovnitř, jenomže všude se tam na zemi povalují trosky rozbitých desek Zákona. On překvapen nebude, sám kdysi dvě desky Zákona rozmlátil o kameny hory (snad Džebel Musa, střední hřeben trojitého pásma Sinajského), kde je obdržel od Hospodina. (Ex 32,15 násl.) Jenomže on je rozbil v zoufalém vzteku nad nevěrností lidu, který vedl ke svobodě, a který právě znovu zradil Hospodina.

 

 Ty desky na podlaze našeho stanu jsme však rozbili sami. Nedbali jsme na Boží zákon. Zdál se nám nemožně zastaralý. Chtěli jsme bezbřehou svobodu, snadno vydělaný mamon, rozkoš za každou cenu. Především jsem já, my jsme křičeli, a povinnosti k Bohu a bližním jsme házeli po zemi. Teď tam leží potlučené a mezi nimi leží naše srdce. Hřích nás zklamal – nabízel totiž to, co dát nemůže:  Totiž svobodu důstojnou Božího dítěte, vědomí Boží blízkosti, čistou radost z vítězství nad sebou samým.

Dejme ty dvě desky Božích přikázání ve své duši do pořádku. Teď je doba postní, čas příhodný …

 

Postavíme stan Eliášovi.

Slyšíme, jak nám v něm domlouvá stejně, jako kdysi horlil na hoře Karmel: Jak dlouho budete poskakovat na obě strany? Je-li Hospodin Bohem, následujte ho, je-li jím Baal, jděte za ním! (1. Král. 18, 21nn) Co chce říci nám?

 

Vypravuje se taková anekdota: Jaký je rozdíl mezi mužem 19. století a našeho století?

A odpověď:

Když šel v 19. století muž z hospody, styděl se za to a na otázku: Kdes byl?, odpovídal: Jdu z kostela!

Když jde v našem století muž z kostela, stydí se za to a raději lže: Jdu z hospody.

Díky Bohu, že u nás tento smutný žert neplatí. Nestydíte se za víru, díky i vám!

 

Přece jenom si však všichni, vy i my, musíme položit otázku: Jaké svědectví vydávám své víře?

Zlatým křížkem na krku? Náboženským obrazem doma na zdi? Účastí na pouti? Ano, i to je svědectví. Je tu však ještě názor Písma svatého, Jakubovy epištoly. Čteme tam:

 Nábožnost ryzí a bezvadná před Bohem, naším Otcem, je toto: Ujímat se sirotků a vdov v jejich tísni (čili: mít oči otevřené k potřebám bližních) a uchovat se neposkvrněným od tohoto světa.

Naším svědectvím víře tedy budou především skutky, vykonané z lásky k Bohu, společnému Otci nás všech, a k bližním, jeho dětem.

 

Postavíme stan Ježíšovi.

Už v něm ostatně sedí a před ním klečí plačící žena. Ptá se jí: Nikdo tě neodsoudil? Já tě také neodsoudím. Jdi a už nehřeš! (Jan 8, 1-11)

 

Ach, Ježíši. Řekni ta slova i nade mnou.

 A dej sílu, ať tvé přání: nehřeš!, rád plním – především nyní, v postní době.

 

Design and web by Petr Mizera, © 2008