|
Úvaha nad evangeliem 2. neděle postní
Když
jsem četl dnešní úryvek evangelia, zaujala mě tam Petrova věta:
Je dobře, že jsme
tady!
Jak by jim také nebylo dobře, když před sebou vidí takové tři osobnosti!
Mojžíš: jedinečný zjev, vůdce
Židů z egyptského otroctví ke svobodě (kolem
1250 př.Kr.), zapálený bojovník za Hospodina proti reptajícím, věčně
nespokojeným, k pohanství náchylným zástupům na poušti.
(Exodus, kap. 1 násl.)
Eliáš: prorok v severním,
izraelském království za krále Achaba a jeho manželky Jezabel
(9. století př. Kr.), kteří zaváděli kult
pohanského boha Baala. Ohrožovali prorokův život, on však horlil pro Hospodina,
Boží moc byla s ním a tak slavně zvítězil nad celým zástupem pohanských proroků.
(1Král. 17-19). V Ježíšově době kolovaly názory, že Jan Křtitel je
zmrtvýchvstalý Eliáš. (Mt 11,14 – Mt 17, 12 násl.)
Ježíš: znají ho jako učitele,
mocného v slově i činech, zanedlouho ho poznají jako muže bolesti. Teď vidí, že
je pravdivé jejich tušení, které Petr u Cesareje Filipovy vyjádřil slovy: Ty
jsi Mesiáš, Syn Boha živého! (Mt
16,1-20)
Co mě na této události dojímá, je Petrova snaha, prodloužit krásu prchavého
zjevení: Celý zmatený nabízí Pánu: Chceš-li, postavíme tu tři stany:
jeden tobě, jeden Mojžíšovi, jeden Eliášovi. Evangelista Marek k tomu
dodává: Nevěděl, co by řekl. (Mk 9, 6)
My však Petrovy odpovědi využijeme. Přece chceme, aby se Ježíš, milovaný Boží
Syn, v němž má Otec zaslíbení, trvale zjevil v naší duši, svítil nám
na cestu a provázel pozemským putováním až tam, kde uvidíme tváří v tvář. Co
tedy musíme, nebo lépe řečeno,co chceme udělat?
Nuže, chceme ve své duši postavit tři
stany.
Stan
Mojžíšovi.
Zavedeme ho dovnitř, jenomže všude se tam na zemi povalují trosky rozbitých
desek Zákona. On překvapen nebude, sám kdysi dvě desky Zákona rozmlátil o kameny
hory (snad
Džebel
Musa, střední hřeben trojitého pásma Sinajského), kde je obdržel od
Hospodina. (Ex 32,15 násl.) Jenomže on je
rozbil v zoufalém vzteku nad nevěrností lidu,
který vedl ke svobodě, a který právě znovu zradil Hospodina.
Ty desky na podlaze našeho stanu jsme však rozbili sami. Nedbali jsme na Boží
zákon. Zdál se nám nemožně zastaralý. Chtěli jsme bezbřehou svobodu, snadno
vydělaný mamon, rozkoš za každou cenu. Především jsem já, my jsme
křičeli, a povinnosti k Bohu a bližním jsme házeli po zemi. Teď tam leží
potlučené a mezi nimi leží naše srdce. Hřích nás zklamal – nabízel totiž to, co
dát nemůže: Totiž svobodu důstojnou Božího dítěte, vědomí Boží blízkosti,
čistou radost z vítězství nad sebou samým.
Dejme ty dvě desky Božích přikázání ve své duši do pořádku. Teď je doba
postní, čas příhodný …
Postavíme
stan Eliášovi.
Slyšíme, jak nám v něm domlouvá stejně, jako kdysi horlil na hoře Karmel: Jak
dlouho budete poskakovat na obě strany? Je-li Hospodin Bohem, následujte
ho, je-li jím Baal, jděte za ním!
(1. Král.
18, 21nn) Co chce říci nám?
Vypravuje se taková anekdota: Jaký je rozdíl
mezi mužem 19. století a našeho století?
A odpověď:
Když šel v 19. století muž z hospody, styděl se
za to a na otázku: Kdes byl?, odpovídal: Jdu z kostela!
Když jde v našem století muž z kostela, stydí se
za to a raději lže: Jdu z hospody.
Díky Bohu, že u nás tento smutný žert neplatí.
Nestydíte se za víru, díky i vám!
Přece jenom si však všichni, vy i my, musíme položit otázku: Jaké svědectví
vydávám své víře?
Zlatým křížkem na
krku? Náboženským obrazem doma na zdi? Účastí na pouti? Ano, i to je svědectví.
Je tu však ještě názor Písma svatého, Jakubovy epištoly. Čteme tam:
Nábožnost ryzí
a bezvadná před Bohem, naším Otcem, je toto: Ujímat se sirotků a vdov
v jejich tísni (čili: mít oči otevřené
k potřebám bližních) a uchovat se neposkvrněným od tohoto
světa.
Naším svědectvím
víře tedy budou především skutky, vykonané z lásky k Bohu, společnému Otci nás
všech, a k bližním, jeho dětem.
Postavíme stan
Ježíšovi.
Už v něm ostatně
sedí a před ním klečí plačící žena. Ptá se jí: Nikdo tě neodsoudil? Já tě
také neodsoudím. Jdi a už nehřeš! (Jan 8,
1-11)
Ach, Ježíši. Řekni ta slova i nade mnou.
A dej sílu, ať tvé přání: Už nehřeš!, rád plním – především
nyní, v postní době.
|
