|
Úvaha nad evangeliem 5. neděle postní
V měsíci Tišri, což
byl sedmý měsíc kalendáře (od poloviny září do
poloviny října), slavili Židé
slavnost Stánků. Jméno dostala podle toho, že po celé její trvání bydlili ve
stáncích nebo chýších.
Měli tak poděkovat
za Boží ochranu při odchodu z egyptského
ujařmení na svobodu.
(Mojžíš – kolem r.1250 př. Kr.)
Měli ale také
děkovat za úrodu ovoce a vína, které sklidili.
V evangeliu svatého Jana máme (7,14 až 8,59)
zprávu o Ježíšově pobytu v jeruzalémském chrámu právě o slavnosti Stánků. Došlo
při něm k tvrdému střetu s farizeji a učiteli Zákona. Je zajímavé, že toto
vzrušené líčení je přerušeno v osmé kapitole
(J8,1--18) epizodou o cizoložnici.
Nevíme, jak se na to místo dostala, snad z evangelia Lukášova. Úžasně však
vypovídá o Ježíšově osobnosti, o jeho povaze.
Jen posuďme.
Po noci, probděné v modlitbách na Olivové hoře, se Ježíš vrátil do chrámu a
v Nádvoří žen se posadil, aby učil. Protivníci ho nevraživě sledovali, až se jim
náhle naskytla jedinečná příležitost. Zastihli nějakou ženu při cizoložství.
Mojžíšův zákon stanovil trest:
Muž, který se dopustil
cizoložství se ženou svého bližního,
musí zemřít: on i jeho spoluvinice. (Lev.
20,10)
Je pravda, že v Ježíšově době se už kamenování většinou neprovádělo (nehledě
k tomu, že právo vynést hrdelní rozsudek měl jedině prokurátor Pilát), přece jen
však byla žena na pokraji zhroucení: nejistota osudu, hanba a jistě i rány,
které jí žalobci uštědřili, aby dali před diváky důraz svému rozhořčení, které
možná (nevím) v duši ani tolik nesdíleli.
Nevíme, koho napadlo, zavést ji před Ježíše… Nápad to byl skvělý: Dostaneme
Ježíše do úzkých. Nebude umět odpovědět, aby nenarazil. Tož, do toho:
Mistře, tuto ženu jsme chytili přímo při činu.
Mojžíšův zákon nařizuje, takové kamenovat.
Co říkáš ty?
Myslím, že se dívali vítězoslavně Ježíši do očí: ať odpoví tak či onak,
vždy to pro něho bude špatné.
Řekne-li: Pusťte ji, odpusťte jí, sám bude mluvit proti zákonu a může být
stíhán.
Řekne-li: Kamenujte ji, popře celé své učení o odpuštění, milosrdenství a
lásce.
Netrpělivě žadonili: No tak, odpověz, dovedeš-li!
Ježíš se ale sklonil a psal nějaké klikyháky po zemi.
Bibličtí odborníci rozvažují, co tím chtěl Ježíš naznačit, ale já si myslím, že
je to prosté a krásné. Nechtěl zveličovat trápení té ženy, kterou všichni –
promiňte mi – očumovali jako cizokrajné zvíře, proto se místo na ni díval na
dláždění. Konečně zdvihl hlavu a klidně odpověděl: Máte kamenovat, tedy
kamenujte. První však smí hodit
kámen jenom ten, kdo ve své duši
nenajde žádný hřích!
A znovu se sklonil a čmáral v prachu.
A to je ještě nepochopitelnější, než když nechtěl před chvílí působit rozpaky
hříšnici. Tentokrát se díval na zem, protože nechtěl triumfovat nad svými
nepřáteli. Mohl se jim vítězně dívat do očí: Nu tak, pleticháři! Dostali jste
mne, nebo já vás?! Ale on nad nimi nechtěl triumfovat, když kvapně hledali
záminky k odchodu, jemu jich bylo líto!
Když se všichni vytratili, pohlédl konečně Ježíš na ženu před sebou: Nikdo na
tebe nezdvihl kámen? Já jej také nezdvihnu. Jdi, ale už nehřeš!
Přátelé, naučme se tomu od Ježíše:
Nechtěl nikomu působit rozpaky a utrpení.
Nechtěl nad nikým triumfovat.
Nechtěl hodit kámen.
Teď před ním stojím já, stojíte před ním vy – každý se svými hříchy.
Takové sluší kamenovat, křičí Spravedlnost.
A co Ježíš, hodí první kámen?
Já tě neodsoudím. Jdi
-- a už nehřeš!
Díky, Spasiteli!
Díky, vtělené Milosrdenství!
|
