DUCHOVNÍ

SLOVO:

  

5. neděle velikonoční

    

3. neděle velikonoční

    

2. neděle velikonoční

    

5. neděle postní

    

4. neděle postní

    

3. neděle postní

    

2. neděle postní

    

1. neděle postní

    

7. neděle v mezidobí

    

6. neděle v mezidobí

    

5. neděle v mezidobí

    

4. neděle v mezidobí

    

3. neděle v mezidobí

    

2. neděle v mezidobí

    

Svátek Křtu Páně

    

Svátek Svaté rodiny

    

 

Úvaha nad evangeliem 5. neděle velikonoční

 

Čtení z Janova evangelia nás oslovuje v radostné atmosféře velikonoc. Líčí však zcela jinou situaci, uvádí nás do večeřadla, kde Ježíš s apoštoly zasedá k poslední večeři. Nálada je napjatá a evangelista se snaží zachytit a rozvést každé Ježíšovo slovo – vždyť jsou to jakoby slova jeho závěti. Potíže působí i Jidáš, nechce se mu opustit síň, potřebuje bezpečně zjistit, kde Ježíš přečká noc. Až ho Pán sám vyzve k odchodu a potom se obrátí k apoštolům: Nyní je oslaven Syn člověka a Bůh je oslaven v něm.

 

Chviličku se zastavíme o tohoto názvu.

 

Proč se Ježíš nazývá Syn člověka?

A co to vlastně znamená Syn člověka, hebrejsky ben ádám, ben enóš? Znamená to tolik jako člověk --  ve Starém Zákoně se výrazu dosti často užívalo, aby se zdůraznil rozdíl mezi Bohem a člověkem. -- Jaký to však má smysl, když Ježíš o sobě užívá tohoto pojmenování?: Nyní jsem já, člověk, oslaven a Bůh je oslaven ve mně.

 

Na pomoc nám přichází kniha proroctví Danielova. Pochází pravděpodobně z doby kolem r. 300 před Kristem, některé části jsou mladší, snad kolem r. 166. Sloužila k povzbuzení, aby Židé vytrvali ve víře za krutého pronásledování Antiochem IV. Epifanem (175-164).

V sedmé kapitole tohoto proroctví (Dan. 7, 13-14) jsou slova:

Hle, přichází s nebeskými oblaky někdo podobný Synu člověka.

Před Věčného předstoupil, před jeho tvář ho přivedli.

Byla mu dána vláda, sláva i království,

aby jej ctili všichni lidé, národy i jazyky.

Jeho vláda je věčná, nikdy neskončí,

jeho království se nezhroutí.

(BIBLE, překlad 21. století -  Praha 2009, str. 1153).

 

Není těžké tomu porozumět: Daniel předpovídá, že před Hospodina předstoupí v určeném čase někdo podobný Synu člověka a obdrží od něho moc, aby založil království, které potrvá navěky.

 

 Evangelisté byli přesvědčeni, že předpověděným Synem člověka, který obdrží od Boha království věčné, je právě Ježíš.

 

A on sám užíval výrazu Syn člověka místo Mesiáš, Pomazaný – možná i proto, že tento titul nabýval politického významu: Slovo Mesiáš mnohým znělo: Vykupitel, Spasitel, ale ne od hříchu, nýbrž od římských okupantů.

 

Teď si možná řeknete: Proč tolik řečí o dvou slůvkách? Chceme spíše povzbuzení než mluvnický výklad.

 

Přátelé, to povzbuzení je obsaženo právě v tom,

že se Ježíš nazývá Synem člověka.

Vždyť je to jedinečné.

 Jen posuďte:

 

My jej nazýváme Synem Božím, kadidlem okuřujeme svátostné způsoby jeho Těla a Krve, mluvíme o Božím Tělu, zpíváme Ježíši, Králi nebe i země. Věříme a po pravdě vyznáváme: Je Bůh!

A on se nazývá synem člověka čili člověkem.

 

V tom je úžasná krása: On se staví do řady s námi lidmi, on námi nepohrdá, on nám důvěřuje.

 

Ježíš se staví do řady s námi lidmi.

 Evangelista uvádí (srv. J 15,14-17) jeho slova, která pronesl k apoštolům při poslední večeři: Vy jste moji přátelé, když konáte, co já vám ukládám. Už vás nenazývám služebníky, nazval jsem vás přáteli. Toto vám teď přikazuji: Milujte se navzájem.

 

Z toho vyplývá:

 Ježíš mě má za přítele a stojí v jedné řadě se mnou. 

A je mi tak blízko, jak jsou mi blízko moji bližní.

Jak upřímně je přijímám, jak nezištně s nimi jednám, jak moc mi na nich záleží.

 Jak vážně beru Boží příkaz: Boha miluj nade vše, bližní jako sebe.

Mohu tedy soudit, že Ježíš stojí v řadě blízko mne? Nebo spíše ne?

 

Ježíš námi lidmi nepohrdá.

V Getsemanské zahradě dal Jidáš znamení tlupě, kterou poslali velekněží a starší lidu: Je to ten, koho políbím. Toho zatkněte! (Mt 26,48) A skutečně to provedl. Jak na to Ježíš reagoval? Darebáku, zrádče, ničemo!? Jan uvádí jeho odpověď takto: Příteli, konej své dílo! (Jeruzalémská Bible, KRYSTAL OP + KN 2009, str. 1750)

Příteli! To nebylo prázdné slovo. Ježíš nikdy nepronášel prázdná, falešná slova, protože je nevytvářel až na svých rtech, nýbrž tesal je v srdci. Neodepsal Jidáše, který se blížil k jeho tváři svými rty. Necítil k němu nenávist. Bylo mu ho líto.

 

Z toho vyplývá:

 Ježíš mě má rád přesto, že mě zná. Nepohrdá mnou pro mé chyby, pro má selhání.

Je připraven, říci mi: Příteli, i když dobře ví, že své přátele někdy hledám daleko, daleko od něho.

To mi dává jistotu, že uslyším i v hodině soudu jeho pozvání: Příteli, pojď a ujmi se království. (viz Mt 25,31nn)

 Co bych pro to měl ještě udělat?

 

Ježíš nám lidem důvěřuje.

Zjevil se po svém vzkříšení apoštolům u jezera (J21,1-23), pomohl jim s rybolovem, připravil jim snídani a pak se obrátil na Petra: Miluješ mě? Petr zmateně odpověděl: Ano, Pane. A co Ježíš, jak na to reagoval?: No, Petře, to není tak jisté! Už jsi zklamal! Musím si tě prověřit.  Ba ne, přátelé, Ježíš mu věřil: Pas mé ovce, mé beránky!

Když vybíral pastýře pro své stádo, neohlížel se po

neohroženém vůdci,

skvělém organizátoru,

brilantním vědci,

neposkvrněném světci,

jedinečné osobnosti.

Vyvolil Petra, protože důvěřoval jeho tvrzení: Mám tě rád, Pane!

 

Z toho vyplývá:

Pán důvěřuje i mně!

 Vážím si toho

a stavím na jeho důvěře svůj život?



 

 

 

 

Design and web by Petr Mizera, © 2008