Úvaha nad evangeliem 5. neděle velikonoční
Čtení z Janova evangelia nás oslovuje v radostné atmosféře velikonoc.
Líčí však zcela jinou situaci, uvádí nás do večeřadla, kde Ježíš s apoštoly
zasedá k poslední večeři. Nálada je napjatá a evangelista se snaží zachytit a
rozvést každé Ježíšovo slovo – vždyť jsou to jakoby slova jeho závěti. Potíže
působí i Jidáš, nechce se mu opustit síň, potřebuje bezpečně zjistit, kde Ježíš
přečká noc. Až ho Pán sám vyzve k odchodu a potom se obrátí k apoštolům: Nyní
je oslaven Syn člověka a Bůh je oslaven v něm.
Chviličku se zastavíme o tohoto názvu.
Proč se Ježíš nazývá Syn člověka?
A co to vlastně znamená Syn člověka, hebrejsky ben ádám, ben
enóš? Znamená to tolik jako člověk -- ve Starém Zákoně se výrazu
dosti často užívalo, aby se zdůraznil rozdíl mezi Bohem a člověkem. --
Jaký to však má smysl, když Ježíš o sobě užívá tohoto pojmenování?: Nyní jsem
já, člověk, oslaven a Bůh je oslaven ve mně.
Na pomoc nám přichází kniha proroctví Danielova. Pochází pravděpodobně z
doby kolem r. 300 před Kristem, některé části jsou mladší, snad kolem r. 166.
Sloužila k povzbuzení, aby Židé vytrvali ve víře za krutého pronásledování
Antiochem IV. Epifanem (175-164).
V sedmé kapitole
tohoto proroctví (Dan. 7, 13-14) jsou
slova:
Hle, přichází s nebeskými oblaky někdo podobný Synu člověka.
Před Věčného předstoupil, před jeho tvář ho přivedli.
Byla mu dána vláda, sláva i království,
aby jej ctili všichni lidé, národy i jazyky.
Jeho vláda je věčná, nikdy neskončí,
jeho království se nezhroutí.
(BIBLE,
překlad 21. století - Praha 2009, str. 1153).
Není těžké tomu porozumět: Daniel předpovídá, že před Hospodina předstoupí
v určeném čase někdo podobný Synu člověka a obdrží od něho moc, aby
založil království, které potrvá navěky.
Evangelisté byli přesvědčeni, že předpověděným Synem člověka, který obdrží od
Boha království věčné, je právě Ježíš.
A on sám užíval výrazu Syn člověka místo Mesiáš, Pomazaný – možná
i proto, že tento titul nabýval politického významu: Slovo Mesiáš mnohým
znělo: Vykupitel, Spasitel, ale ne od hříchu, nýbrž od římských
okupantů.
Teď si možná řeknete: Proč tolik řečí o dvou slůvkách? Chceme spíše
povzbuzení než mluvnický výklad.
Přátelé, to povzbuzení je obsaženo právě v tom,
že se Ježíš nazývá Synem člověka.
Vždyť je to jedinečné.
Jen posuďte:
My jej nazýváme Synem Božím, kadidlem okuřujeme svátostné způsoby jeho
Těla a Krve, mluvíme o Božím Tělu, zpíváme Ježíši, Králi nebe i země.
Věříme a po pravdě vyznáváme: Je Bůh!
A on se nazývá synem člověka čili člověkem.
V tom je úžasná
krása: On se staví do řady s námi lidmi, on námi nepohrdá, on nám důvěřuje.
Ježíš se staví do řady s námi lidmi.
Evangelista uvádí (srv. J 15,14-17) jeho
slova, která pronesl k apoštolům při poslední večeři: Vy jste moji
přátelé, když konáte, co já vám ukládám. Už vás nenazývám služebníky, nazval
jsem vás přáteli. Toto vám teď přikazuji: Milujte se navzájem.
Z toho vyplývá:
Ježíš mě má za přítele a stojí v jedné řadě se mnou.
A je mi tak blízko, jak jsou mi blízko moji bližní.
Jak upřímně je přijímám, jak nezištně s nimi jednám, jak moc mi na nich
záleží.
Jak vážně beru Boží příkaz: Boha miluj nade vše, bližní jako sebe.
Mohu tedy soudit, že Ježíš stojí v řadě blízko mne? Nebo spíše ne?
Ježíš námi lidmi nepohrdá.
V Getsemanské zahradě dal Jidáš znamení tlupě, kterou poslali velekněží a starší
lidu: Je to ten, koho políbím. Toho zatkněte!
(Mt 26,48) A skutečně to provedl. Jak na
to Ježíš reagoval? Darebáku, zrádče, ničemo!? Jan uvádí jeho odpověď
takto: Příteli, konej své dílo!
(Jeruzalémská Bible, KRYSTAL OP + KN 2009, str. 1750)
Příteli! To nebylo prázdné slovo. Ježíš nikdy nepronášel prázdná, falešná
slova, protože je nevytvářel až na svých rtech, nýbrž tesal je v srdci.
Neodepsal Jidáše, který se blížil k jeho tváři svými rty. Necítil k němu
nenávist. Bylo mu ho líto.
Z toho vyplývá:
Ježíš mě má rád přesto, že mě zná. Nepohrdá mnou pro mé chyby, pro
má selhání.
Je připraven, říci mi: Příteli, i když dobře ví, že své přátele někdy
hledám daleko, daleko od něho.
To mi dává jistotu, že uslyším i v hodině soudu jeho pozvání: Příteli,
pojď a ujmi se království. (viz Mt
25,31nn)
Co bych pro to měl ještě udělat?
Ježíš nám lidem důvěřuje.
Zjevil se po svém vzkříšení apoštolům u jezera
(J21,1-23), pomohl jim s rybolovem, připravil jim snídani a pak se
obrátil na Petra: Miluješ mě? Petr zmateně odpověděl:
Ano, Pane. A co Ježíš, jak na to reagoval?: No, Petře, to není tak jisté!
Už jsi zklamal! Musím si tě prověřit. Ba ne, přátelé, Ježíš mu
věřil: Pas mé ovce, mé beránky!
Když vybíral pastýře pro své stádo, neohlížel se po
neohroženém vůdci,
skvělém organizátoru,
brilantním vědci,
neposkvrněném světci,
jedinečné osobnosti.
Vyvolil Petra, protože důvěřoval jeho tvrzení: Mám tě rád, Pane!
Z toho vyplývá:
Pán důvěřuje i mně!
Vážím si toho
a stavím na jeho důvěře svůj život?
|