|
Úvaha nad evangeliem 4. neděle postní
Dnešní evangelijní úryvek je dobře znám: vypravuje podobenství o marnotratném
synu. Vlastně o dvou synech, z nichž se jeden domů vrátil a druhý se vrátit
nechtěl.
Mladší syn si dovedl život zařídit. Stal se matčiným miláčkem a hojně
toho využíval. Jídlo, pití, co hrdlo ráčilo. A stačilo trochu zakašlat a maminka
už varovala: Nelez s pece, chudáčku, ať nenachladneš ještě více!
Do nekonečna to ovšem dělat nešlo, otec to nesl nelibě a jednou na syna
spustil: A dost, lenochu! Nestydíš se? Možná mu to ještě zdůraznil
pár pohlavky.
Jenže tak se na rozmazlence nesmí.
Dej mi můj podíl peněz, jdu pryč, otloukat se nenechám. Otec mu peníze
dal a myslel si: Však ty se brzy vrátíš s prosíkem, až poznáš, jak to
ve světě chodí.
Syn se ale nevracel, bylo mu ve světě dobře a na otcovy rady ani nepomyslel. I
to jej nechávalo klidným, že peněz ubývalo: Nějak bude!
Bylo. Došly peníze,
skončilo všechno! Kamarádi jej v nouzi opustili, ty tam byly polibky děvčat,
z hospody ho vyhodili. Spokojil se podřadnou prací, pásl prasata. Když jim ale
musel potají krást z koryta šlichtu, aby se trochu nasytil, když ho pán pro
každou maličkost trestal, když se podíval na svou roztrhanou sukni, začal
uvažovat: Takto tedy pro mne končí krása světa, jeho láska, jeho přátelství?
S poslední korunou to vše skončilo? Pro tohle jsem ublížil rodičům a uraženě
utekl z domova? Týdny se s tím pral v duši, až dozrálo rozhodnutí:
Vstanu a vrátím se domů!
Krok co rok se vracel v obavě, že ho otec (a chápal, že právem) nepřijme. Ale
otec ho přijal, s láskou a úlevou ho přijal. A když se pak syn lítostí na jeho
hrudi rozplakal, plakal radostí s ním.
Můj Bože, kolikrát jsem tě už já opustil, utíkal před tebou! -- Byls
domovem mé duše, a přece někdy stačila malá pochybnost, náhlé pokušení, něčí
úšklebek nad tím, že ještě věřím, a já najednou utíkal z tvého domova, prchal
před tebou. A jak jsem si vykračoval: Není Bůh, neplatí jeho přikázání, teď
si užiji!
Jenže brzy mi v tom světě, kde nemá váhu víra, naděje a láska, nýbrž silná
slova, bezzásadovost a mamon, přestalo být dobře. A tak se, otče, vracím – krok
co krok se vracím. Přijmeš mě? Dokonce jako své dítě mě přijmeš?
Starší syn byl dříč. Den o den odcházel na otcova pole, však také bylo
práce nad hlavu. Odchod mladšího bratra z domova přijal s povděkem: Toho měli
vyhodit dávno!
Už jej vymazal z paměti, když někdo přinesl na pole zprávu:
Tvůj bratr se vrátil, jako žebrák se vrátil. A tvůj otec mu vystrojil
bohatou hostinu. Až sem můžeš slyšet muzikanty.
Mladý muž
letěl s pole jako drak: To je krásné, otče! Místo, abys ho vyhnal, když ho
bída přinutila k návratu, ho hostíš! A co já mám za svou práci, za svou píli a
poctivost: Vždyť jsi mi nikdy nedal ani na pouť! – Marně ho otec chlácholil,
marně mu domlouval: vzteky práskl dveřmi a zůstal sedět na prahu.
Do domu se mu vstoupit nechtělo….
Víte, proč? On u svých rodičů bydlil, ale jeho srdce tam nebydlelo. Stále měl
vůči domácím nějaké výhrady: Co já se proti vám nadřu! Kdybyste to aspoň
uznali! A můj bratr, ten lenoch, jak mě to štve!
Byl dříč, ale jinak? Plný zášti a zlé vůle, neochotné pochopit a odpustit.
Můj Bože, co já vnáším do svého domova, do své rodiny? Jak tam
vstupuji?
Jako přísný soudce živých, mrtvých?
Jako neúnavný vyhledávač nedostatků a pochybení druhých?
Jako ukřivděný a zneuznaný trpitel?
Jako ten, kdo má vždycky pravdu?
Jako ten, bez něhož nic nejde?
Jako ten, kdo mluví, ale sám nedělá?
Jako smutný svatý, což je opravdu smutný svatý?
V tom případě udělám lépe, zůstanu-li (jako onen starší bratr) sedět
na prahu.
Co vnáším do své rodiny?
Boha s jeho láskou, požehnáním a pokojem?
Radost a naději?
Pochopení a odpuštění?
Vejdu, rychle vejdu: hostina může začít. Pán sám bude hostitelem.
|
