DUCHOVNÍ

SLOVO:

  

21. neděle v mezidobí

    

Nanebevzetí Panny Marie

    

19. neděle v mezidobí

    

18. neděle v mezidobí

    

14. neděle v mezidobí

    

13. neděle v mezidobí

    

5. neděle velikonoční

    

3. neděle velikonoční

    

2. neděle velikonoční

    

5. neděle postní

    

4. neděle postní

    

3. neděle postní

    

2. neděle postní

    

1. neděle postní

    

7. neděle v mezidobí

    

6. neděle v mezidobí

    

   

 

Úvaha nad evangeliem 4. neděle postní

 

 

Dnešní evangelijní úryvek je dobře znám: vypravuje podobenství o marnotratném synu. Vlastně o dvou synech, z nichž se jeden domů vrátil a druhý se vrátit nechtěl.

 

Mladší syn si dovedl život zařídit. Stal se matčiným miláčkem a hojně toho využíval. Jídlo, pití, co hrdlo ráčilo. A stačilo trochu zakašlat a maminka už varovala: Nelez s pece, chudáčku, ať nenachladneš ještě více!

 Do nekonečna to ovšem dělat nešlo, otec to nesl nelibě a jednou na syna spustil: A dost, lenochu! Nestydíš se? Možná mu to ještě zdůraznil pár pohlavky.

Jenže tak se na rozmazlence nesmí.

Dej mi můj podíl peněz, jdu pryč, otloukat se nenechám. Otec mu peníze dal a myslel si: Však ty se brzy vrátíš s prosíkem, až poznáš, jak to ve světě chodí.

Syn se ale nevracel, bylo mu ve světě dobře a na otcovy rady ani nepomyslel. I to jej nechávalo klidným, že peněz ubývalo: Nějak bude!

Bylo. Došly peníze, skončilo všechno! Kamarádi jej v nouzi opustili, ty tam byly polibky děvčat, z hospody ho vyhodili. Spokojil se podřadnou prací, pásl prasata. Když jim ale musel potají krást z koryta šlichtu, aby se trochu nasytil, když ho pán pro každou maličkost trestal, když se podíval na svou roztrhanou sukni, začal uvažovat: Takto tedy pro mne končí krása světa, jeho láska, jeho přátelství? S poslední korunou to vše skončilo?  Pro tohle jsem ublížil rodičům a uraženě utekl z domova? Týdny se s tím pral v duši, až dozrálo rozhodnutí: Vstanu a vrátím se domů!

Krok co rok se vracel v obavě, že ho otec (a chápal, že právem) nepřijme. Ale otec ho přijal, s láskou a úlevou ho přijal. A když se pak syn lítostí na jeho hrudi rozplakal, plakal radostí s ním.

 

Můj Bože, kolikrát jsem tě už já opustil, utíkal před tebou!  -- Byls domovem mé duše, a přece někdy stačila malá pochybnost, náhlé pokušení, něčí úšklebek nad tím, že ještě věřím, a já najednou utíkal z tvého domova, prchal před tebou. A jak jsem si vykračoval: Není Bůh, neplatí jeho přikázání, teď si užiji!

Jenže brzy mi v tom světě, kde nemá váhu víra, naděje a láska, nýbrž silná slova, bezzásadovost a mamon, přestalo být dobře. A tak se, otče, vracím – krok co krok se vracím. Přijmeš mě? Dokonce jako své dítě mě přijmeš?

 

Starší syn byl dříč. Den o den odcházel na otcova pole, však také bylo práce nad hlavu. Odchod mladšího bratra z domova přijal s povděkem: Toho měli vyhodit dávno!

 Už jej vymazal z paměti, když někdo přinesl na pole zprávu: Tvůj bratr se vrátil, jako žebrák se vrátil. A tvůj otec mu vystrojil bohatou hostinu. Až sem můžeš slyšet muzikanty.

  Mladý muž letěl s pole jako drak: To je krásné, otče! Místo, abys ho vyhnal, když ho bída přinutila k návratu, ho hostíš!  A co já mám za svou práci, za svou píli a poctivost: Vždyť jsi mi nikdy nedal ani na pouť! – Marně ho otec chlácholil, marně mu domlouval: vzteky práskl dveřmi a zůstal sedět na prahu. Do domu se mu vstoupit nechtělo….                  

Víte, proč? On u svých rodičů bydlil, ale jeho srdce tam nebydlelo. Stále měl vůči domácím nějaké výhrady: Co já se proti vám nadřu! Kdybyste to aspoň uznali! A můj bratr, ten lenoch, jak mě to štve!

Byl dříč, ale jinak? Plný zášti a zlé vůle, neochotné pochopit a odpustit.

 

Můj Bože, co já vnáším do svého domova, do své rodiny? Jak tam vstupuji?

     Jako přísný soudce živých, mrtvých?

     Jako neúnavný vyhledávač nedostatků a pochybení druhých?

     Jako ukřivděný a zneuznaný trpitel?

     Jako ten, kdo má vždycky pravdu?

     Jako ten, bez něhož nic nejde?

     Jako ten, kdo mluví, ale sám nedělá?

     Jako smutný svatý, což je opravdu smutný svatý?

V tom případě udělám lépe, zůstanu-li (jako onen starší bratr) sedět na prahu.

 

Co vnáším do své rodiny?

     Boha s jeho láskou, požehnáním a pokojem?

     Radost a naději?

     Pochopení a odpuštění?

Vejdu, rychle vejdu: hostina může začít. Pán sám bude hostitelem.

 

 

Design and web by Petr Mizera, © 2008