DUCHOVNÍ

SLOVO:

  

14. neděle v mezidobí

    

13. neděle v mezidobí

    

5. neděle velikonoční

    

3. neděle velikonoční

    

2. neděle velikonoční

    

5. neděle postní

    

4. neděle postní

    

3. neděle postní

    

2. neděle postní

    

1. neděle postní

    

7. neděle v mezidobí

    

6. neděle v mezidobí

    

   

 

Úvaha nad evangeliem 7. neděle v liturgickém mezidobí

 

 

V dnešním evangeliu Ježíš nejenom zakazuje násilí, ale požaduje, abychom na brutalitu a sílu odpovídali překypující dobrotou.

(Harrington: Evangelium podle Matouše, Kostelní Vydří 2003, str.115)

Abychom v zájmu dobra dokázali přinášet oběti, ustoupit, pomlčet.

 

                                         Takový známý příklad:

 

Byl podzim a na poli dozrávaly zelné hlávky. Dávaly naději na dobrou úrodu, ale dozvěděli se o nich také ptáci, naklovávali je a poškozovali. A tak hospodář postavil doprostřed pole velkého strašáka. Dva klacky ve tvaru kříže, na nich navlečený černý kabát a místo hlavy velká dýně. Místo úst několik zrnek kukuřice, místo nosu červená mrkev, místo očí dva  ořechy. Však se také  tou parádou osvědčil! Ptáci se poli vyhýbali. Potom zelí sklidili a odvezli, ale na strašáka zapomněli. Smutně tam stál, zbytečný hrdina. Nejsem k ničemu, hlídám prázdné pole, naříkal.

Zima se blížila, foukal ledový vítr, objevily se  první sněhové vločky. Strašák se rozhlížel smutnou krajinou, až k němu najednou přihopsal malý ptáček.

Mám poraněné křídlo, nemohl jsem odletět s kamarády do teplých krajin. Zmrznu, je po mně veta.

Proč bys zmrzl? Můj kabát je vycpaný voňavou slámou, tam se schováš.

Ptáček rád poslechl a vyhříval se na slaměném srdci strašáka. Jenže brzy se ozval znovu: Umřu hladem. Kde něco najdu k sezobnutí? Všude sníh a led…

Kamaráde, podívej se na má ústa – kukuřice plná vitamínů. Pusť se do ní..

To nemohu! Jak  bys vypadal?

A proč musím vypadat na prázdném poli?

Nakonec si dal ptáček říci a živil se několik dní strašákovými zuby.

Tak, teď můj nos. Mrkev je sice zmrzlá, ale ty ji uštípneš.

Pak došlo na oči. Ale nebudeš nic vidět, zdráhal se malý host, jenže hlad ho přinutil.

Zima stále zasýpala pole sněhem, severák se proháněl  mrtvou krajinou. Jednou ráno strašák řekl: Má hlava je z  velké dýně. Vydrží ti do jara.

Ptáček se dlouho rozmýšlel, zda zničit svého dobrodince, nakonec neodolal.

A blížilo se jaro. Přinášely je teplé větry, sníh valem mizel, ukazovala se orná zem, toužící přijmout novou setbu.

Ze strašáka nezbylo nic, než dva klacky, svázané do kříže, a na nich se kymácel starý kabát… Ale ptáček přežil, křidélko se mu uzdravilo a s jásotem vzlétl k jarnímu slunci.

 

To je krásná a pro křesťana poučná bajka!

 

Copak Ježíš nevisel na kříži také jako strašák?

 

Směšný král, falešný prorok, umírající Syn Boží! Všichni se mu smějí a řvou: Nechceme ho! Ukřižuj ho! Propusť Barabáše!

A Ježíš z hloubi své bolesti, z posledního zbytečku života, který ještě zůstává v jeho zmučeném srdci, dává lidem to nejpotřebnější. To jediné, na čem nakonec záleží: Otče, odpusť jim. Dává odpuštění, naději, spásu. Vrací člověku smysl života, pravý pokoj, Boha.

 

Copak církev nemají mnozí také za strašáka?

 

Zkamenělina z dávných časů, napáchala tolik zla, bere lidem svobodu, znepokojuje je řečmi o Božím soudu! Jiné napomíná a sama je plná hříchu. Nechceme ji poslouchat, nestojíme o to, co nabízí. Ecrasez l´enfame! Zničte hanebnici!, opakuje se volání Francouzské revoluce.
A církev tu a tam s větší svobodou, tu a tam v tísnivém omezení zvenku i zevnitř stále plní úkol, který jí Ježíš svěřil.

Připomíná těm, kdo chtějí slyšet, že smysl života není jen v tom, brát jeho dary, ale spíše do něho investovat lásku, odpuštění, vše, co nás spojuje.

Učí, že v bližních sloužíme Bohu, a že Bůh, bez něhož není trvalé štěstí ani trvalý pokoj, pokorně čeká, až ho pozveme do svého života, do své rodiny, aby tam zažehl světlo víry, naděje a lásky. --  Aby nás posvětil a posílil na temných a obtížných cestách, kterými nás život vede.

 

Copak se také věřící člověk nejeví mnohým jako strašák, jako zpátečník?

 

Jako odpověď nám poslouží příspěvky do diskuse k náboženským tématům, kdykoli se objeví na internetu. Čím méně toho přispívatelé o Bohu, církvi, věřících vědí, tím je jejich kritika radikálnější a neúprosnější. Až je nám jich líto, jak jsou ubozí ve své zatrpklosti, tolik podobné nenávisti  davu před Pilátem: Ukřižuj, ukřižuj!

Jistotu naší  víry to však nepodlomí, protože víme se svatým Pavlem, komu jsme uvěřili.

 

Jen o to prosíme:

 

Abychom se podle slov dnešního evangelia snažili být s pomocí Boží dokonalí.

Abychom v zájmu klidu a smíru dokázali přinášet oběti.

A to ne proto, aby lidé velebili nás, nýbrž našeho nebeského Otce.

 

 

Design and web by Petr Mizera, © 2008